Nedávno mi někdo ke čtení doporučil blogerku jménem Amber Rae z heyamberrae.com. Tak jsem ji prubla a po pár článcích jsem měla jasno a šoupla jsem ji do čtečky, protože jsem chtěla vědět víc. A celkem brzo se ukázalo, že se to vyplatilo.
Amber je schopná blogerka, prakticky okamžitě mě dokázala konvertovat z prostého čtenáře na komentátora, a i když jsem se kvůli tomu musela přihlásit na Disqus (nesnášim, když se musim furt registrovat do dalších a dalších sítí), stálo mi to za to. Ukázalo se, že Amber je taky mimořádně inter-aktivní – na komentáře poctivě odpovídá a je to holka zvědavá – ani nevim jak, a najednou si tam se mnou povídá a vyzvídá, jako by dvě kamarádky seděly v kavárně u stolu a tlachaly o svých zájmech.
Předevčírem jsem ji okomentovala článek o tom, jak nalákat múzu (článek pro všechny tvořivce, trpící občasnými krizemi). Řekla jsem jí, že mně asi nejvíc pomáhá meditace, a ona se hned optala, jak to přesně dělám. A tak jsem jí napsala pár základních tipů a e-mail pro případ, že bude chtít vědět víc.
V poslední době tohle dělám dost často. Nerada spamuju diskuze debatami, které jdou až příliš do hloubky, neřku-li pokud se tak úplně netýkají toho, o čem se psalo v článku. Možná si tím škodím, mohla bych ty svoje „moudra“ hlásat širšímu publiku, ale na druhou stranu, ono to fakt nemusí zajímat každýho, a takhle se to aspoň trochu vyfiltruje. S napsáním mailu si pak dá práci jen ten, koho to fakt zajímá, a s takovýma lidma je hned jiná debata, ten zájem je znát.
Anyway, to mluvení o meditaci mě přimělo k myšlence, že jsem už hrozně dlouho pořádně nemeditovala, naposledy jsem si takhle vyrazila v červnu, a to je dost smutný. Ne, že bych se denně trochu nepozastavila, nenadechla, neupřítomnila se, nemyslela na to, ale to není totéž.
A tak jsem si včera řekla, že je nejvyšší čas, a znovu jsem se prošla na „svou louku“. Je to vážně fajn místo, ale budu muset pouvažovat ještě o jiném, neboť tam bohužel po ovečkách zůstalo leccos nevábného a dost těžko se mi tam hledá flek, kam si sednout. Ale nevím, i tak to tam na mě má zvláštní vliv a prostě to je to správné místo. Nějaká energie, správné rozložení, nevím.
Ovšem meditace mi tentokrát vůbec nešla. Měla jsem pocit, že mám hlavu nějak moc plnou a že nějak moc jedu na autopilota a nevnímám – nejdivnější na tom je, že já to bezpečně poznám a uvědomím si to, ale i tak mám strašně moc práce se jakoby vzbudit a začít si zase věci uvědomovat. Přirovnala bych to asi k pocitu, kdy ležíte ráno v polospánku v posteli a víte, že ještě spíte, a že musíte rychle vstát, protože čas běží a vy přijdete pozdě, ale vám to prostě za prase nejde udělat.
Je to tak vždycky, když medituju po dlouhý době – jak se to necvičí pravidelně, tak se ten humus do tý hlavy začne vracet a člověk aby začínal znova. Chvíli jsem se snažila a nutila jsem se, a pak mě ty myšlenky přemohly. Zničehonic jsem si uvědomila, že mluvím. Nahlas. Bude to znít směšně, ale měla jsem jakousi vizi. Najednou jsem se ocitla v televizním pořadu, kde ten celý díl byl věnovaný mně a já jsem povídala a povídala – a mluvila jsem o meditování a jak mi to změnilo život a náhled na svět. Byl to takovej ten druh pořadu, co tam neslyšíte reportéra, kamera je prostě jen namířená na člověka, dřepícího někde na louce, hrajícího si prsty se stébly trávy, a člověk povídá a povídá, občas je tam střih, pohled do krajiny, a do toho pořád ty jeho duchovní kecy o tom, jak našel smysl života. Něco jako třináctá komnata Em Phoenix.
Když jsem si uvědomila, že to dělám, na moment jsem se zarazila. Řekla jsem si, ježiš, co blbneš, magore, ale zase, když to mysl potřebuje, proč ji nenechat. A tak jsem ji nechala a ještě dost dlouho povídala o svojí cestě k meditaci, o tom, jaká jsem bývala dřív, vzpomínala jsem na gymnázium a problém, co jsem měla s jedním profesorem, a přirovnávala jsem svůj vztah k němu ke vztahu k celému životu a osudu. Stejně jako jsem ve čtvrťáku našla s dotyčným profesorem nějaké příměří a přestala jsem se ho tak děsit a mít ho za zrůdu, co se mě snaží zničit, i na život jsem se po seznámení se s meditováním začala dívat o dost jinak. Už jsem neměla před očima představu neskutečně škodolibého, zlého „Boha“ nebo čehosi, co mě bombarduje jednou peckou za druhou, aby mě to dostalo na kolena. Přepnula jsem myšlení do jiného módu, přestala jsem se všeho bát a všemu se bránit a mnohem víc jsem se otevřela.
Ale o tom jsem nechtěla mluvit – chtěla jsem si to jenom poznamenat jako takovou zajímavůstku Z meditačního deníčku. Neoznačila bych to vysloveně za meditaci, spíš to byla taková interaktivní vizualizace, která narozdíl od meditace nechala myšlenky volně proudit a formovat se do slov, ale i tak mi to pomohlo trochu si tu hlavu vyčistit. Přišlo mi to trochu jako myšlenkovej klystýr a napadlo mě, že to neni vůbec špatná praktika. Někdy si člověk připadá jaksi nedoceněnej a hlavně jako že ho nikdo neposlouchá a že ty jeho kecy a životní příběh nikoho nezajímaj. Vykecat to imaginárnímu reportérovi mi přišlo kupodivu dost přínosný a uspokojivý, hlavně mi do toho neskákal a bylo to celý naprosto v mý režii.
Ono se mi při těch meditacích vůbec dost často stane něco zajímavýho, a v podstatě vždycky, když to dělám pořádně, dojdu k nějakejm neuvěřitelnejm myšlenkám, závěrům a uvědoměním o sobě samé, i o světě kolem mě. Na Tumblr se mi to teď dávat nechce, s tamějším blogem mám jiné plány, ale když to pověsim tady, snad mi to aspoň bude připomínat, že bych to měla dělat častěji. Už třeba kvůli tý múze a abych nasbírala víc zkušeností třeba do budoucích e-booků. Kdo ví, může se to hodit.
7 reakcí na „Meditační deníček“
To se máš. Zní to vážně, vážně zajímavě. Všichni pořád chválí meditaci, často si říkám, že bych to taky zkusila, ale myslím, že na to prostě nejsem? Prostě.. sedět někde třeba hodinu a NIC nedělat mi přijde prostě šílené.
Já často nic nedělám ale přesto něco dělám a meditace mi nikdy nešla, párkrát jsem to zkoušela. Nedokážu myslet na nic, mám příšerně bujnou fantazii a furt myslím na nějaký paralelní budoucnosti, na povídky, na minulost. Já vím, teď asi řekneš že to je to špatné že se má žít v přítomnosti, ale já to i tak miluju – i když jo, občas je toho v té hlavě trochu moc, ale vlastně to umím i dobře mírnit – a kdybych nad tím pořád takto nepřemýšlela, to by byla hrozná nuda.
Ale jo, někdy bych chtěla zažít nějaké ty pověstné skoro "nadpřirozené" zážitky při meditaci a hlubokou meditaci a podobné věci, jen nevím, jestli to vůbc zkoušet, nejsem ani moc trpělivej člověk.
Mohla bych také trochu vyzvídat o Tvé cestě k meditaci, a k meditaci samotné? K tipům, radám..
Je možné že tu takový článek je a já ho jen přehlédla, ale..
Chtěla bych poprosit o alespoň pár řádků na email.
Každopádně krásně a uvědoměle psaný článek
[1]: Nemusíš sedět hodinu, na čase nesejde 😉 Já si čas nevymezuju, prostě si k tomu sednu a jak se do toho ponořim, sama poznám, jestli chci pokračovat (= jde to samo) nebo jestli se akorát přemáhám a nejde to – a pak toho radši nechám.
Já u toho taky občas myslím, to je v pořádku. Mysl dostává strašně zabrat a neni vůbec jednoduchý ji vypnout, tak možná pokud seš úplnej výmaz a ignorant, ale pokud tě zajímá svět a ráda přemýšlíš a třeba i čteš, no tak to potěš, to pak vůbec neni sranda. Myslím, že vtip je v tom, i když ta mysl jede, ji sledovat. Naučit se ty myšlenky pozorovat, sledovat jejich proudy, vidět je před sebou, uvědomovat si je a učit se chápat, odkud pocházejí, jaké emoce se k nim pojí a proč. Často si pustím myšlenky na špacír, ale zároveň se co chvíli přinutím vrátit do přítomnosti a uvědomit si je. Tím se učím chápat, co se mi děje v hlavě a proč.
Neřeknu ti, že to je špatné. Je to normální. Já to taky dělám, nejsem žádnej meditační mástr, ale baví mě to sledovat jako nezávislý pozorovatel a zkoumat. Tlumit to a vypínat, i když jenom na chvilku. Trénovat sebekontrolu mysli. Už když jsem s tím začala, přineslo mi to obrovskou úlevu a zbavila jsem se neuvěřitelnýho množství stresu. Čeho pak může člověk dosáhnout, když se to fakt naučí zvládat?
Já jsem extrémní antitrpělivista (to je slovo!). Když jsem začínala, měla jsem s tím hroznej problém a přišlo mi to k smíchu. Měla jsem pocit, že všichni kolem mě jsou "tam někde nahoře" a já se za nima ne a ne dostat a furt zůstávám někde tady dole v tom srabu.
Ale nakonec jsem se nějak donutila to spolknout a dneska už mi to k smíchu nepřijde. Jako jo, na jednu stranu třeba i jo. Ale na tu druhou už jsem tam prostě byla taky. Nakoukla jsem, a bylo mi tam hodně dobře, takže dělám, co se dá, abych tam mohla skáknout na návštěvu častěji, i kdybych měla celej večer hučet óm za ómem
[2]: Mno, tady jsem se tomu až tak nevěnovala, jelikož jsem na to měla druhej blog, respektive tumblr. Pokud hovíš angličtině, mohu tě odkázat, v opačném případě zalovím v Archivu, jestli jsem se tu o tom aspoň zmiňovala (jeden dva články by se určitě našly) a popřemýšlím, jestli o tom nenapsat víc. Abych řekla pravdu, schovávám si to spíš jako materiál na nějakou celistvější publikaci, ale aspoň bych to měla jako trénink
A dík za pochvalu
(proč tady ještě pořád nezprovoznili červenajícího se smajlíka?)
Meditaci jsem nikdy nezkoušela. Jen se mi občas stane, že najednou zjistím, že mám vypnuto, zírám kamsi a v hlavě se mi honí věci, které vůbec nesouvisí s tím, co jsem právě dělala. Tyhle stavy na mě ale mají celkem bahodárné účinky. Jenže správná meditace to asi nebude, že?
[4]: To mívám taky a vždycky jsem si myslela, že právě to znamená vypnout a jaksi se relaxovat, ale později jsem se naučila, že to je spíš naopak. Při meditaci (nebo i bez ní, meditace je jenom berlička) máš myšlenky vypnout a být tady a teď, tenhle stav jim ale naopak dává zcela volný, nekontrolovaný průběh. Mysl dostává hrozně zabrat, skáče od jednoho k druhému a topí tě v emocích, protože mnohdy myslíš na věci z minula, zejména nedořešené konflikty a momenty, kdy ti bylo trapně nebo kdy jsi se rozčilovala, a na budoucnost s obavami. Jedině když jsi teď a tady, jsi skutečně v klidu a mysl se relaxuje.
Jinak já to někdy dělám zcela záměrně. Když vidím, že mě popadají třeba myšlenky na nějaký možný scénář, co by se mohlo stát, nechám to běžet a dávám si tak do kupy, co bych udělala, kdyby ten scénář nastal. Ale je důležité to včas utnout, když už se v tom topíš příliš dlouho, zase se vrátit do přítomnosti a uvědomit si třeba stav, do jakého tě to přivedlo. Mě tyhle představy často dovedou k rozčílení, ke smutku, rozhodí mě. A pak se vrátím do přítomnosti a uvědomím si to a najednou mě zaplaví obrovský pocit štěstí z toho, že to byl jenom představa, která se nestala. Plus, kdyby se vážně stala, budu na ni připravená. Je to takový trénink na "vždypřipravenost". Ale nesmí se to přehánět, aby člověk furt neběhal někde v představách. Vlastně by měl směřovat k tomu, aby se to nestávalo vůbec, aby byl vždy a výhradně v přítomnosti.
[5]: Hm, tak to bych opravdu musela natrénovat. Mám spíš sklony k vytěsňování a jakmile se mi mysl začne ubírat "nevhodným" směrem, tak přepínám. Stává se mi to, když třeba dělám nějakou činnost, které se mozek nemusí nijak účastnit. Pak mi myšlenky bloudí všude možně, ale to, co popisuješ, neumím