Z deníku au-pair: září, návrat k rutině a známé tváře

Už je to tady – vstávání do tmy. Podzim dorazil do Anglie.

Ještě jsme si to nepřiznali, ale už se asi vážně připlížil – rána jsou studená, kytky zalívám v teplácích a mikině, odpoledne si to většinou ještě hraje na léto – párkrát jsme se v tomhle týdnu byli i vykoupat – ale večer už zase kosa a tma padá čím dál tím dřív, což nám komplikuje večerní zalejvání. Vono se to dělá dost blbě, když na to nevidíte, žejo.

A taky teď mnohem míň vidíme děti, což mi až tak nevadí (v Itálii jsem si jich užila víc než dost, a taky jsem se dostatečně přesvědčila, co je to za sígry). Minulej tejden byli u táty a v baráku nebylo prakticky co dělat – to bylo fakt divný, ale dokázalo to, že nebejt těch dvou bordelářů, co v domě doslova nehnou prstem, Ashleigh by nás vůbec nepotřebovala. A teď už jim začala škola, tak se během dne akorát potýkám se stopami jejich existence jako jsou tuny nádobí od snídaně, tyčovej mixér od smoothie postavenej přímo na linku a ještě kilometr od dřezu aby to nadělalo co největší nepořádek, a nebylo to jednoduchý, stlaní postelí, luxování, ořezávání neuvěřitelnýho množství tužek a pastelek (dělala jsem to hodinu a půl, až se mi nadělaly mozoly), odklízení oblečení, praní a žehlení, žehlení, žehlení, hlavně teda školních košil.

Začínáme se s panem M. bát, jak to tu budeme během zimy přežívat s topením – respektive bez topení. Zatím ho není třeba, máme poměrně výkonné topítko, co jsme Ashleigh šlohli na jaře poté, co nás několikrát nechala celej den totálně mrznout, ale že bychom s ním přežili i zimu, o tom nějak pochybuju. Anex nemá izolaci a Ashleigh nás vnímá takovým zůsobem, že mám celkem jasno v tom, že nám to topení prostě nezapne, dokud nebudeme chodit do baráku s rampouchama u nosu. Ale možná se mýlím, kdoví. Budeme doufat.

Začínám být ale stejně přesvědčená, že má nějakou vážnou poruchu soustředění. U ničeho nevydrží. Jakmile něčemu nerozumí, i když je to nějaká naprosto jednoduchá věc jako jak uložit soubor ve Wordu (bože, ta ženská je v práci s PC naprosto mimo), neni schopná vnímat ani těch deset sekund, kdy se jí to snažím vysvětlit. I proto jsem se bála, že dát dohromady po dvou měsících, co nám všechno dluží, bude porod, protože my to sice zapsané máme, ale ona samozřejmě ne, a myslí si asi, že se hned po kouknutí do kalendáře na datum před dvěma měsícema rozpomenu, co jsem toho dne měla k snídani a kolikrát jsem si po ránu přočísla vlasy. Jak bych si proboha na něco takovýho mohla vzpomenout? Nevim ani co se dělo před tejdnem, data nesleduju, stěží vim, že je září, a ani tomu se mi nechce věřit 😀 Čas prostě vnímám jen tak… no prostě trochu jinak. A jsem spokojená. Jen někdy je to těžký, když se musim potýkat s lidma, který ho vnímaj „normálně“.

Nakonec jsme to teda dohromady dali, ale porod to byl. Nesoustředila se, pletla mě tím, že náš týden bůhvíproč počítá od soboty do soboty a když jsem se snažila si s ní tedy srovnat data, pořád tím kalendářem listovala a nenechala mě do toho vstoupit. V půlce řešení se navíc opřela do židle a pochválila panu M. vousy, čímž nás oba dost rozhodila 😀 Ani trochu se přitom nesnažila vnímat, co jí říkám, jen si furt mlela svou a pokládala ty otázky tak divně, že jsem jí nebyla schopná odpovědět, takhle narychlo, a jímala mě bezradnost.

Za Itálii nám slibovala kompenzovat ztrátu peněz z extra jobů, o které tak přijdeme, a nakonec nás odbyla sto eury na týden s tím, že jsme se tam stejně moc nenadřeli, right? Nezmohla jsem se na reakci, jen jsem se prostě zarazila a snažila se s ní dohodnout na celkové sumě, teda. Až když jsme přišli domů, dolehlo to na mě a strašně jsem si zanadávala. Jak si ta kráva vůbec může dovolit něco takovýho říct?? Dva tejdny mi bylo zle, nemohla jsem ani polykat a když mě nebolela hlava, tak mě bolelo v krku – a většinu času mě bolelo obojí, takže jsem furt byla na brufenu a dalších sračkách, které ovšem beztak zabraly jen někdy, jak se jim chtělo. A i přesto jsem poctivě vstávala, jak si milostpani přála, poctivě jsme připravovali bazén, lehátka a terasu ještě než jsme se nasnídali, a už přitom nás bombardovala dalšími úkoly a běhala po obýváku s tendencí uklízet a narovnávat polštáře, což jsem sice taky měla dělat já, ale doprdele nejsem superman a nemám v zadku vrtuli. A tak jsem kolikrát musela hned běžet za ní a začít to dělat, aby mi to neměla potřebu připomínat, což ona ale stejně měla, a připomínala mi kolikrát i věci, které jsem už dávno udělala, což mě vůbec vytáčí. Připadám si někdy až trochu drzá s tím „I know, I just did that“, ale myslím, že pět měsíců nechání si srát na hlavu a dělat ze mě debila bylo tak akorát a někdy s ní v tomhle ztrácím trpělivost.

Mno, takže nakonec jsme peníze dali docela dohromady, dluží nám ještě tři stovky, ale aspoň se to pohnulo a člověk může trochu klidněji spát. I když teda ten její kec o Itálii mě bude žrát asi ještě hodně dlouho.

Na jinou notu, vypadá to, že mám možná novou brigádu. Včera a dneska jsem strávila dohromady tři hodiny žehlením pro Nigela za poměrně slušný peníze – osm liber na hodinu. To je stejně peněz jako mám u Sally nebo Victorie, což je obojí místy nechutnej job (Victoriin office je v klidu, ale barák? No to byste nechtěli vidět) a obojí je to brutálně daleko, zatímco Nigela mám pár kroků ode dveří a je u něj hezky. Nevím, jak to dělá, ale má tam uklizeno, čisto, voňavo, příjemně. A to přitom chodí do práce a ještě k tomu je to chlap. Nějak si ho neumím představit, jak luxuje, oprašuje a otírá, ale asi jsem ho jen podceňovala. Každopádně se mi u něj líbí a i když mi to zabilo kus víkendu, nebudu se zlobit, pokud pro mě tenhle jobík bude mít častěji. Alespoň tím trochu dohoním pana M., jehož plat se díky brigádě u souseda a vyššímu kapesnému u Sally pohybuje o dost výš než můj.

A další pozitivní věc – viděla jsem znovu Megan a George. Teda toho dobrýho, ne toho divnýho druhýho. Ti dva jsou fajn. Nějak mě to vrátilo zpátky do první Itálie a zase mi bylo dobře na světě. Teda ne že by mi doteď nebylo, snad mi rozumíte. Ale někdy to člověku leze na mozek, že furt vídá ty stejný lidi a že ten, s kým se vídám nejvíc, je právě věčně rozlítaná a naprosto nevnímající Ashleigh. Když se George po ránu vykutálel z postele, ještě v pyžamu vpadl do kuchyně s tím svým zářivým přidrzlým úsměvem a objal mě s halasným „Martiiiinaaaa!„, a pak do mě celý ráno furt něco hučel, nějak jsem se nemohla ubránit úsměvu. Je to boží, když vás pro jednou někdo vnímá a bere jako sobě rovnýho.

A ještě jedna příjemnost, dneska jsme se po sto letech stavili na návštěvě u Hanky a Libora a myslím, že nám to docela taky zvedlo náladu. Vyměnili jsme si zážitky z „dovolených“ (myslím, že v soutěži o „kdo to měl horší“ na celé čáře vyhráli se svým desetidenním putováním po Arábii plné banditů, co to na ně zkoušeli ze všech stran, a s totální střevní infekcí), vylili jsme si vzájemně trochu co nás sere, domluvili jsme se, že se vbrzku uvidíme znova (možná už zítra, to se ještě uvidí), a taky jsem si zahrála na tutora a pomohla jsem Hance založit blog. Připomnělo mi to, že vlastně tomu Nastavení zase tak moc nerozumim a že spoustu věcí v podstatě nevim, jak udělat. Nebo kde. Mám většinou nějakou představu a zkouším to, dokud se netrefím, ale že bych vysloveně věděla, co dělám, to se asi říct nedá 😀

Ale to nevadí, pokud ty počáteční boje s Nastavením a designem Hanku neodradí, brzo vám tu snad budu moct představit nový světoběžnický fotoblog – a že ta holka rozhodně umí fotit 🙂

No ale to už je ode mě momentálně všechno, jde se chrnět.

–

Jen ještě něco do užitečného oddílu zase: před časem jsem si všimla, že se mi na facebooku zobrazují pořád ty stejné věci, příspěvky, statusy, obrázky. Rozčilovalo mě to do nepříčetnosti. Přece když už tam trávim čas, tak ho chci trávit aspoň sjížděním nových věcí a ne neustálým koukáním na to samé, co už jsem viděla stokrát a prvně půl roku zpátky. Pan M. mi vysvětlil, že to je proto, že facebook hodnotí příspěvky podle oblíbenosti a ty oblíbené mi cpe pořád dokola. Takže pokud je příspěvek hodně oblíbený (lajkovaný, komentovaný a podobně), tak mi ho to na ten News Feed taky může cpát donekonečna pořád znovu.

Dneska mě to krklo a zeptala jsem se s obavami, jestli je možné tomu nějak zabránit, a světe div se, je. V News Feedu (výpisu novinek) hned pod políčkem pro váš nový status najdete Sort by: (Filtrovat podle: – nebo tak nějak to bude v češtině), a tam se z Top stories přehoďte na Most Recent (pro čj asi z Nejoblíbenější na Nejnovější). Tadá!

Upřímně jsem dost čuměla, nikdy jsem si nevšimla, že tam něco takovýho (to Sort by:) vůbec je 😀

Člověk někdy nevidí, co má před očima.