První pracovní týden

Tak za sebou mám první tejden v práci, což si skoro řiká o nějaký to shrnutí, co? 🙂 Tak jdeme na to, páč s chutí do toho, až se ucho utrhne, a tak dále. No, znáte to, ne?

V pondělí i v úterý jsem v práci byla od pěti ráno do devíti večer. Bylo to šílený. První den jsem se ráno nenajedla, protože normálně moc nesnídám (taky proč, když vstávám v jedenáct), tím spíš ve čtyři ráno a když mám ještě k tomu nervy, takže už kolem osmý jsem chcípala hlady. První den jsem se učila hlavně přípravu chlebíčků a dozdobování croissantů a baget – z Brodu nám to chodí jen tak halabala naplněný a aby to nějak vypadalo a aby to taky vůbec stálo za ty prachy, musí se s tim něco provést – to znamená nacpat tam nějakej pěknej salát (někdy tam je, ale takovej všelijakej), trochu tý zeleniny a tak tomu podobně, prostě udělat to jedlý a pěkný. Dál je třeba omýt tácky, na nichž leží věci ve vitrínách, protože jsou někdy ušmudlaný, dát to prostě na čistý. No a pak už jsem šla zkoušet kasu. Ono toho bylo samozřejmě víc, co mi vysvětlovali, třeba jaký máme druhy všeho, kam to všechno patří (protože se to dává do vitrín i na pult v určitym pořadí), jak se používaj který spotřebiče atd. Asi nejvíc mě potrápila kasa, protože v ní ty věci jsou srovaný podle mě dost nepochopitelně, no ale už jsem si zvykla, co kde je. Jediný, co mě zatim ještě trochu trápí, jsou objednávky zboží (ráno se musí udělat příjem toho, co všechno přišlo z pekárny, což musí souhlasit nejen na počty k tomu, co je na papíře, ale to všechno i k tomu, co je zadaný v pc) a večerní uzávěrka. Ale to se poddá.

První noc jsem vůbec nemohla spát. Všechno mě bolelo, hlavně ty nohy, samozřejmě, protože jsem si skoro nesedla, ale hlavně jsem měla hlad, protože jsem přes den měla takový nervy, že jsem ani neměla na nic chuť. Stěží jsem do sebe natlačila dvě housky, co jsem si obložila ráno, a tím to končilo. Večer jsem se nebyla schopná najíst, tak jsem šla rovnou ležet. Měla jsem toho ale plnou hlavu, a tak jsem nemohla usnout. Magořila jsem z toho. I při pohledu na polštář jsem viděla pult a kasu a slyšela hlasy lidí. Měla jsem pocit, že si nemůžu lehnout, že musim pořád dávat pozor, jestli někdo něco nechce, a bejt furt ve střehu. Ani meditačníma technikama jsem to z tý hlavy nedostala, protože mozek se hrozně bránil – věděl, že si to všechno musí pamatovat do zejtřka a zcela zásadně odmítal zapomenout na to a nemyslet na to, takže se mi o tý pekárně přirozeně i zdálo, když už jsem teda usnula. Ale spaní to bylo nevalné, furt jsem se budila, strašně zpocená. Když jsem se odkryla, tak mi zase byla zima, že mi cvakaly zuby, no nádhera. A druhej den zase na čtvrtou vstávat.

Ten druhej den byl o trochu lepší, byla tam se mnou mnohem pozitivnější slečna než ten den předtím, takže mě tak hezky uklidnila a nabila a bylo to fajn. Teda aspoň do večera, kdy mi řekli, že po těch pouhých dvou dnech tam mám bejt v neděli celej den sama. Tzn. všechny ty věci, který jsem ještě ani zdaleka nemohla umět, že tam prostě budu dělat sama. Koukala jsem na ně jako jestli si ze mě nedělaj prdel, ale nedělali, a tak jsem večer domů přišla nejen vyčerpaná (tentokrát mě zabíjely i záda) a hladová (opět jsem nebyla schopná sežrat víc než jeden obloženej chleba), ale i totálně vypsychlá a vyděšená. Vrátily se mi pocity z prvních nocí v Anglii, kdy jsem hystericky vzlykala do polštáře s pocitem, že přišel konec světa, zítra Slunce nevyjde a já už nikdy nezažiju pocity jako štěstí, klid, pohoda a podobně. Přišlo prostě takový menší složeníčko, dusila jsem se pláčem a nemohla pořádně dejchat. Máma mi musela uvařit čaj na uklidnění, pak mi přinesla pár piškotů, ať se aspoň trochu najim, a po nějakym tom pokecu, kterej mě docela ukolébal, jsem usnula a spala, jako když mě do vody hodí.

Ve čtvrtek ráno mi bylo o poznání líp. Hned po příchodu jsem tam potkala jakýhosi pana Pátka, což je další z vedoucích (panečku, těch tam je), a ten se mnou naprosto souhlasil, když jsem mu řekla, že si nemyslím, že je dobrej nápad, aby mě tu na neděli nechávali úplně samotnou. Řekla jsem mu, že po těch dvou dnech to naprosto nemůžu umět a zvládat a že ať mě tu klidně nechaj, když se jim chce, ale zaručuju jim, že bude průser. No, naštěstí, jak říkám, se mnou souhlasil, že to je blbost, a slíbil, že ráno se mnou přijde otevřít a spustit kasu, a že večer přijde pan Hrdlička (kterej mě tam chtěl nechat samotnou a byl tudíž poměrně nasranej, že tam za mnou musí), aby se mnou udělal uzávěrku. Ten den pak probíhal velmi poklidně, byly tam se mnou zase dvě fajn pani, a domů jsem šla už ve čtyři odpoledne, abych hned po příchodu a sprše padla za vlast.

V pátek už nevím, co jsem dělala. Měla jsem volno, takže jsem asi koukala na Tudorovce a pospávala, snažila se šetřit nohy a odpočívat. Dočítala jsem taky knihu, co jsem měla vrátit už ve čtvrtek a na níž mi nabíhalo zpozdné.

V sobotu jsem ráno umyla barák, do čehož se mi sice nechtělo, ale bylo to už zapotřebí, čtrnáct dní jsem na to nesáhla. Pak jsem si zajela do Kotvy pro klíče od prodejny a pak do knihovny vrátit a nabrat. Pak domů hodit napůjčovaný knihy, popadnout dva pytle se starym oblečením a šupky dupky do Riegráku, kde se tou dobou konal ReReRe festival. Ten spočíval v tom, že jste tam přinesli to svý starý oblečení, co už nebudete nosit, a třeba i nějaký knihy a boty a tak, to jste tam položili na předem připravený místo, a naoplátku jste si mohli nabrat něco z toho, co přinesli jiní. Zadarmo. Čili něco podobnýho jako ta hadrárnička na Pavláku, o který jsem se tu už před časem zmiňovala, ale tentokrát jste nemuseli platit za to, co jste si nabrali. No a tak jsem si nabrala. Něco z toho asi při nejbliží akci zase vrátím, zase takový terno to nebylo, ale minimálně dva kousky byly fakt dobrej „kup“ – pěkná manšestrová sukně v takový růžovo-fialový barvě s kytičkama (mi poslední dobou nějak jeblo s tou růžovou, ne? :D) a taková průsvitná hnědá halenka z dost nepříjemnýho materiálu, která mi ale překvapivě sluší a když jsem ji včera vybalila na toho svýho – ehm ehm – přítele s benefitama a neměla nic pod ní, setkala se s veeeeelkým úspěchem 😀 No eště aby ne.

Takže prostě úspěšná akce 🙂 Pak jsme si ještě s V. poseděli na trávě, trochu se poslunili, dali si zmrzku a prošlápli provaz, napnutej mezi stromama. No, zezačátku jsem se tomu dost bránila, nesnáším výšky a těma výškama myslím i půl metru nad zemí, ale nakonec to nebylo zlý a příště to zkusím znova 🙂 No a zbytek tý soboty, to už neni pro malý děti, takže smůůůla 😀

Dneska ráno jsem teda opět po volnu naběhla na Palmovku a očekávala pana Pátka, kterej mi – viz výše – slíbil, že se mnou otevře. Pan Pátek se ovšem nekonal, a tak jsem si to musela prostě otevřít sama. Naštěstí tam nebyl skoro žádnej provoz, téměř všechno jsem stihla vybalit ještě před otvíráním (akorát jsem musela volat Hrdličku kvůli kase, kterou mi nikdo neukázal, jak mám spustit, a kam to po mně chtělo jakýsi heslo), a ten zbytek, co jsem pak objevila v lednici, jsem tam ještě dodala. Celej ten den by se dal shrnout asi tak, že se tam dělo naprostý hovno, přežít se to dalo jen díky Andělovi (tak si říkám, zmiňovala jsem se tu už o něm?), kterej se za mnou přišel podívat, přinesl mi salátek k obědu a nakonec tam se mnou zkejsnul až do zavíračky, přičemž jsme pili kafe, trochu jedli, trochu mluvili, trochu mlčeli a tak vůbec. Nakonec mi docela vytrhl trn z paty tím, že si ode mě odnesl dvacet chlebíčků (který by tam jinak do druhýho dne asi utrpěli škody – někdo se včera zbláznil, nadělal mi tam tři přepravky chlebíčků, což se normálně neprodá ani během pracovního dne, kor dneska, kdy se tam stavilo pět a půl člověka), a to ani nemluvim o tom, že bez něj bych tam asi fakt chcípla nudou a ani bych si pořádně nemohla dozdobovat bagety, protože to se dělá vzadu, takže musíte furt čumákovat dopředu, jestli v krámě náhodou někoho nemáte, no prostě to neni úplně ono, když nemáte nikoho, kdo by za vás hlídal krám a stál u kasy. Takže ještěže tam ten Anděl byl, fakt že jo. Mno, za odměnu dostal jedno kafe (ty další si hrdě zaplatil, stejně tak plněný croissant – že vás to ale zajímá, co měl k svačině, co? :D) a krabici na chlebíčky, kterou jsem mu zapomněla namarkovat, takže po jeho odchodu jsem ji musela doplatit 😀 Whatever. Chybama se člověk učí 🙂

No a pak už přišel pan Hrdlička, zkouknul to moje dnešní potýkání se se zadáváním objednávek – ano prosím, udělala jsem to špatně, protože ten krám je hroznej krám a některý věci mi tam uložil dvakrát. Ale to už neni můj problém, to si vedení vyřeší s centrálou zítra, snad. Já jim řikala, ať mě tam na tyhle věci nenechávaj samotnou – a pak jsme zavřeli, vyklidili pult, vrátili milion věcí (protože nějakej blázen mi tam na dnešek objednal fakt tuny žrádla, co neměly šanci bejt spotřebovaný, aspoň ne v takovym počasí, kdy jsou všichni někde pryč a venku) do Brodu, spočítali kasu, udělali uzávěrku a cajk. Chybělo mi tam sice nějakejch čtyřicet kaček, ale co se dá dělat, hlavně že to nebylo víc – to mám z toho, že jsem si ráno nespočítala prachy v kase, podle mě jich tam bylo určitě míň než kolik jich tam bejt mělo. Hrdlička spěchal, takže po uzávěrce mě tam nechal, ať si dozametu a doumeju, co bylo zapotřebí, no a tak jsem si dozametla a doumyla a pak už jenom zhasnout, zamknout a je to, obávaná neděle je za mnou a s ní i celý první týden v práci 🙂 Dobrý, ne?

A hlavně je dobrý to, že jsem se teď konečně teple najedla (knedlíky s vajíčkem), že se mi vrátila psavá (už jsem se bála, že budu tak vyčerpaná, že vám o tý práci ani nic nenapíšu), že si skoro každej večer nosím domů rohlíky a chleba, takže se ráno nemusím vztekat s prázdným chlebníkem, a taky že tu a tam naberu i nějaký ty laskominy jako třeba věnečky a laskonky, čímž se v naší domácnosti prostě nelze nezavděčit 😀

Mno ale teď už mě omluvte, zase mě chytaj záda a vůbec se mi chce hrozně spát a zejtra zase ve čtyři budíček, takže vyčůrat, pomodlit a spát. A až se někdy budete nudit a budete mě chtít vidět v akci, stavte se na Palmovce na nějakej ten koláč nebo chlebíček 😀 (no co koukáte, reklama musí bejt) See ya 😉

P. S.: Nedá mi to, musim se podělit – naprosto šílim z Feuďáckejch novejch songů, zejména z Burn a Cosmos. Prostě šílim! Magořim! Slintám! Hudební orgasmus!!! 😀 Ale fakt. Nemůžu se jich nabažit. The Feud, to je prostě THE Feud 😉