Trochu ve splínu. Úvahy.

Tak máme zpátky internet! Ashleigh se konečně rozhoupala někoho si na to zavolat, ten se v tom pár hodin štrachal a teď už nám to zase pěkně frčí, takže už zase internetujeme a hlavně stahujeme bambilion filmů pro případ, že by se to zase potento, tak ať máme zásobu 😀 Po těch několika týdnech, kdy se to zpomalovalo až tak, že nešly otevřít ani některý stránky a o videích jsme si mohli nechat zdát, mi to připadá úplně neuvěřitelný.

Normálně jsem docela ráda někdy offline, na pc mám ostatně co dělat i bez netu, ale teď se to nějak hrozně nehodilo. Nemohli jsme si to hlídat, a tak nám podražily říjnový letenky. Měli jsme to řešit už dávno, ale to bude asi tím, že jsme vlastně nebyli úplně rozhodnutí, jestli teda pojedeme nebo ne. Ale teď, když je to jasné, nám začíná docházet, že se nám vlastně stýská. A začíná to klasicky maminkami.

Dnes je to přesně pět měsíců, co jsme dorazili do Anglie. Došlo mi, jak krátce jsem tu vlastně byla poprvé. Jen na půl roku, takže za měsíc bych jela domů. Vůbec mi to nejde do hlavy. Tenkrát mi to připadalo jako tak dlouhá doba a tak strašně mě to změnilo – jen blbejch šest měsíců!

Tentokrát to naopak hrozně letí, ještě jsem se ani nerozkoukala a už jsou za chvilku Vánoce. A pak už jen čtyři měsíce a mám jet domů? No to snad proboha ne.

Začali jsme uvažovat, že bychom si to tu po krátké jarní návštěvě doma prodloužili. Zatím jsou to jenom takový nápady, ale připadá mi to naprosto reálný. Co v Čechách? A na Zéland se necítím. Sotva jsem začala kořenit tady, ještě jsme nebyli ani v tom zatracenym Londýně, vlastně jsme skoro nic neviděli a rozhodně nemám pocit, že bych byla s Anglií hotová. Dovedu si tu bez problémů představit třeba ještě rok. Jestli to tak uvidí i Ashleigh, to netuším, ale zatím nepadlo slovo o tom, jak si to představuje dál. Myslím, že sama neví. Čeká, jestli se nestane zázrak a někdo ten barák nekoupí. Je rozmrzelá, protože měla za to, že k tomu dojde už před zimou, a ono nic. Upřímně si neumím představit, že by k tomu mohlo vůbec kdy dojít. Kdo má na tak šílenej barák peníze a čas? Je nádhernej, o to nic, ale pokud z toho neuděláš hotel, přijde mi to jako totální mrhání. Takovejch ložnic na jednu prťavou rodinu?

Prší a prší. A když zrovna neprší, tak je před deštěm. Začal z toho na mě padat splín – a taky z toho, že jsme už pěkně dlouho nebyli na žádných extra jobech kromě páteční Victorie. Jednou jsme byli i u Sally, ale opět jen na tři hodiny a ne na čtyři, jak jsme chtěli, a navíc to nevypadalo, že by nás chtěla pravidelně. Jo vůbec nereaguje na zprávy, tak jsme se nakrkli a jakmile se mi povede zalogovat do Friday Adu, obnovíme inzerát. Je fajn mít volný odpoledne, ale aspoň jedno v tejdnu bych fakt ráda věnovala pořádně placený práci. A taky myslim, že bude fajn ta challenge, zkusit zase něco novýho. Jinej barák, jiný lidi.

Včera jsem si vyrazila na procházku. Internet nebyl, venku šedo a mně bylo taky nějak chmurno. Je to divný. Déšť mi nevadí, ale tohle nijaký pošmourný šedo, málo denního světla, žádný sluníčko, to mě ničí. Bude to asi dlouhá zima. Aspoň kdyby ji člověk mohl trávit u praskajícího krbu, nestěžovala bych si. Ale takhle si nejsem jistá, jaký to bude. Budu na tom muset zapracovat. Víc svíček, víc knih, víc psaní… a mnohem víc meditace.

A taky už přemýšlím o vánočních dárcích. A vůbec nemám inšpiraci. Čím víc do toho minimalismu zabředávám, tím míň se mi chce někomu něco kupovat, když mi ti dotyční nejsou schopni říct, co by skutečně chtěli. Čím dál tím víc mi na Vánocích i narozeninách ta dárková povinnost vadí.