Kašlu na to a je mi sakra dobře

‎“Vnímání času se posunulo. Ztratili jste časovou perspektivu a jediné, co vnímáte, je přítomný okamžik. Moment existence, který se smrskl na méně než sekundu“ – Zbožňuju knihy, co přesně popisujou moje vlastní zážitky ♥ Takový ty momenty, kdy si řikáte „No to je kurva přesně vono!“ a máte potřebu hned běžet za všema lidma, co vás maj za blázna, a všem jim to přečíst a řikat:“Hele, takhle to mám, takhle to cejtim, vidíš? Tady o tom píšou, takže nejsem divná. Nejsem jediná“.

Jak jinak ostatně vysvětlit lidem, že nejseš schopej myslet na to, co bude nebo se donekonečna hádat o tom, co bylo? Protože to prostě pro tebe neni důležitý. Protože to vnímáš jako naprostou zbytečnost, kterou se nejsi schopnej zabejvat. Protože jedinej důležitej moment probíhá právě teď.

A nejhorší a nejlepší na tom navíc je, že jen taková maličká změna ve vnímání času ti dokonale překope život, všechny priority a názory. A strašně tě to změní. Nenávratně, řekla bych. A žij si pak dál v klidu mezi stejnejma lidma, když oni všichni žijou včera a zejtra a ty jedinej seš prostě tady a teď a nedokážeš stíhat ty jejich věčný problémy. Nechápeš, proč to dělaj, proč tak zahazujou každej momentální okamžik a proč tak strašně prosíraj svůj život i životy ostatních.

Proč někdo dokáže zahodit přátelství, který má takovej potenciál, zejména co se duchovních záležitostí týče, pro pár povrchních charakterovejch vad, který nejsou nijak závažný, ojedinělý, šílený, divný, prostě nejsou vůbec důležitý. Tyhle lidi nevědí, co je důležitý. Myslej si, že jsou někde jinde, že jsou jiný, lepší. Ale jsou na tom přitom úplně stejně, na stejný úrovni. Jsou nám strašně blízko, ale místo aby si toho všímali, nutěj se do hledání odlišností, který jim zabrání se s náma stýkat.

Všechno to až šíleně zapadá do všeho, co jsem kdy dělala, jak jsem se chovala. Všechny ty věci, který byly takovejma mejma „zvláštnostma“, se mi teď jeví v naprosto jiném světle. Třeba už jenom to, jak se strašně snadno zamilovávám. Neni to hned to, že s tim člověkem chci chodit nebo spát nebo co. Nic z toho, co si představíte pod pojmem „zabouchla jsem se“. Je to taková zvláštní, řekla bych duchovní, živoucí láska, kterou pociťuju k některým lidem už od prvního okamžiku, co je potkám, a která neustává, ať se děje cokoli. Takový pocítění toho, že ten člověk je se mnou vyladěnej na ty stejný duchovní vibrace. A je jedno, jakej je, jak se chová atd., protože to jsou záležitosti ega a povahy a chování, no prostě takovejch těch částí člověka, který mě nezajímaj, kdežto já pociťuju lásku k jejich duši. Nebo přesněji řečeno, moje duše pociťuje lásku k jejich duši, a ta láska je tak silná, že to se mnou šíleně tříská. Jako teď jeden můj kamarád. Věděla jsem to už když jsme se potkali, teď jsem si to jen potvrdila. Že je správnej. Že mi dělá neskutečně dobře na duši, když s ním komunikuju nebo když jsem v jeho přítomnosti. Patří k těm několika málo lidem, z nichž jste bůhvíproč nesmírně klidní a kteří vás dělají šťastnými už jen proto, že jsou ve vašem životě. Takových moc není. Je třeba si jich vážit.

Ta knížka, Kašli na to, je plná věcí, co mi seděj. Je tam celá kapitola o tom, jak si lidi neuměj dětsky užívat světa. Jak se neuměj radovat ze samozřejmostí. Z vůně čerstvýho betonu, z křupání dřevěný podlahy, z větru, co čechrá vlasy… a já si na to říkám – není to sakra přesně to, kolem čeho se poslední dobou točí moje uvažování? Není to přesně o mně? Byli jsme tuhle s V. v čajovně a já mu to zrovna povídala, jak jsem se díky tomu žití v přítomném okamžiku naučila znovu si všímat věcí kolem sebe a nesmírně si je užívám. Tak třeba to akvárium, co tam měli. Nedokážu to popsat, ale všechno na něm mě fascinovalo. Voda, tečky bordelu v ní, pohyby a umístění řas, obrostlý kameny, jejich struktura, přemýšlela jsem i nad jejich vůní a hodinu jsem fascinovaně sledovala takovýho toho minisumečka, co ty kameny chvílema ožíral a chvílema se nad nima prostě jenom vznášel, přisátej hubičkou. Sledovala jsem bublinky vody, co stoupaly k hlavině. Ryby, jak se pohybujou, jak plujou, jak žijou. Přemýšlela jsem o tom akváriu jako o našem vesmíru. Ty ryby tam žijou, něco tam dělají, jsou na to zvyklý a nevědí nic o světě okolo. O tom, že je kolem nich místnost, která je stokrát větší než jejich celej svět. Že kolem tý místnosti je ulice, domy, město, stát, planeta, vesmír… a jestli je tohle všechno za jejich vesmírem, co všechno pak musí bejt za tím naším? Z těch úvah by jednoho bolela hlava, ale mně se z toho vždycky šíleně rozbuší srdce a cítím nepopsatelnou radost a vášeň. Lásku k životu. To, čemu kniha říká libido. Libido neznamená jen to, že se vám chce šukat. Znamená to právě tuhle lásku, tuhle energii, tuhle sílu, kterou vám dává přítomný okamžik a schopnost ho prožít. Mám pocit, že to mnou proudí čím dál tím silněji, že mě to čím dál tím víc ovlivňuje.

Dneska jsem měla šílenej den v práci. No, ostatně, včera taky. A večer, když jsem už skoro byla doma, jela jsem po eskalátorech v metru, a nějakej chlap si přede mnou normálně na férovku příšerně nahlas usral. Nevím, normálně by se asi člověk otřásl odporem nebo by zvedl obočí a zatvářil by se znechuceně. Já se začala nezvladatelně usmívat. To samý jako když jsem si v metru četla tu knihu. Kdykoli jsem narazila na sprostý slovo, začala jsem se smát a lidi se po mně dívali. Nechápu to, ale ty sprostý slova tak na mě opravdu působí. V nich se skrývá celý tajemství postoje „Kašli na to“, alespoň pro mě. A nejlepší na tom je, že to tak bylo vždycky, co se pamatuju. Nikdy jsem se těm sprostotám nijak zvlášť nebránila a teď se jim bráním ještě míň. Je to kurva můj život, říkám si, a já si můžu nádavat jak chci. Protože když nebudu nadávat, tak se budu nervovat. A to já nechci. O slovo se hlásí moje starý dobrý heslo „Není nad to si pořádně zanadávat“.

(Mimochodem, úplně zcestná úvaha, ale napadlo mě dneska, že ten, kdo prohlásil, že nic není nemožné, asi nikdy nemusel tři hodiny držet šílenou potřebu dojít si na velkou, když neměl nikde poblíž záchod. No to nic, to mě jenom tak napadlo…)

Popojedem. Chtěla jsem prostě jenom říct, že je to šílený, žít ve světě lidí, kteří všechno vnímají jinak. Protože to není jen o nějakym jednom názoru, je to jedna zcela zásadní věc, která prosakuje naprosto vším, co se týká života. Je to vaše první myšlenka ráno, poslední večer a x miliard myšlenek mezitím. Je to způsob, jakým dýcháte a vnímáte po každou sekundu dne (hehe, seKunda… ne, dobře, to bylo hodně pubertální), a když to nikdo kolem vás necítí stejně, je to zatraceně těžký. Což je paradoxní, protože pro vás je tím vlastně život stal mnohem, ale mnohem jednodušším. Ale zároveň je hrozně těžký pokračovat v komunikaci a udržování kontaktu s těmi, kdo ještě nebyli v tomto směru „osvíceni“. No ale nikdo neřekl, že to bude jednoduchý, že.

Čím dál tím víc a vážněji přemýšlím, že bych se zapsala do nějakýho kurzu thai chi. Nevíte o něčem? Ideálně zadarmo 😀 Ale třeba i za prachy. Akorát by to asi muselo bejt nepravidelný, protože naprosto nemám čas chodit na nějaký pravidelný lekce. Nebo nedá se to nějak samoučit?