Why don’t you teach your heart to talk and give it love, love…

Uáá, zabijte mě! Takhle ten blog ignorovat, to se dělá? No fuj, hanba mi.

Ale neni prostě kdy. Celej můj život se smrskl na „bejt v práci“ nebo „bejt tak vyřízená z práce, že nemám energii vůbec na nic“. Šílený. A hlavně čím dál tím šílenější, aspoň mi to tak přijde. Už mě vážně nic nepřekvapí. Měla jsem na krámě ženskou, která si na mě 22 minut počkala, aby mě pak mohla neuvěřitelně arogantně zjebat za to, že půl hodiny není „přijdu hned“ a že ať si dělám debila z někoho doma. Pak na mě štěkla, že jako účtenku nedostane nebo co a když jsem jí tu účtenku dala, tak se neskutečně ošívala nad tím, že nemám razítko, že to snad neni možný a že ať jí dám číslo na pana majitele (no proč ne, krávo, posluž si), pak jsem tam měla babu, co se příšerně nasrala v momentě, kdy jsem řekla „Dobrý den, co si dáte?“, prohlásila, že tohle nesnáší a nasupeně odešla 😀 Lezou mi tam lidi, co nezdraví nebo maj na uších sluchátka a vůbec je nevzrušuje, že na ně koukám a čekám, co z nich vypadne, nebo co si v klídku telefonujou, zatímco mi mlčky ukazujou, co chtěj, a další šílenosti. Co je to sakra s tím světem? Já bych ty lidi vážně všechny nakopala do prdele, jak strašně nevychovaný a na zabití jsou. Spratci, šmejdi, hajzlové a vůbec odpad týhle planety. Samozřejmě až na pár výjimek.

Myšák je na dovolený, ale i tak mi už stihl dělat další manipulativní scény po telefonu, respektive poslal mi pár debilních manipulativních smsek, v nichž se snažil citově mě vydírat a donutit mě, abych mu strašně vymlouvala, že to není pravda, že mě neotravuje a že se ho přece vůbec nechci zbavit a tak tomu podobně. Nereagovala jsem na to. Ať si jde třeba do prdele s takovým přístupem, nenechám nikoho, aby mě takovým způsobem deptal. Obzvlášť on si už svoje vybral.

Na krámě se mnou teď často bejvá Marek – ten ukecanej z minulýho článku. Je fajn, ale někdy příšerně otravnej. A jako obvykle se ukázalo, že je svým způsobem vyšinutej a divnej a že se na mě až příliš váže. Zcela zjevně nemá vlastní život, nebo ho aspoň nemá moc záživnej, protože tam se mnou vysedává opravdu skoro furt. Což mi nevadí, právě naopak, ale je to prostě divný. A pak mi desetkrát denně píše, jak se mám. A ještě k tomu to píše stylem „jak pak se máš?“, což k smrti nesnáším. Zaprvý se píše JAKPAK dohromady a za druhý, copak takhle mluví chlapi? Ble. Je to teplý, a to prosím proti teplouškům nic nemám, právě naopak. Ale u teploušků jsou teplý věci hezký, kdežto u normálního chlapa jsou prostě… teplý 😀 Zkrátka, nelíbí se mi, když mi tohle někdo píše, kor když mi to píše xkrát denně.

Minulou středu jsem měla příšernej den. Dělala jsem záskok na jiný prodejně a byl to zlej sen. Ale nemám teď chuť o tom psát, hlavní je, že jsem to zvládla, a jsem na sebe pyšná. Taky mi to hodně dalo. Od tý chvíle si tu práci beru ještě míň než předtím, protože jakej tam měli bordel, to se prostě nedalo. A nikoho to tam nezajímalo. Přišla jsem tam, bylo mi příšerně zle, byla jsem vyčerpaná, vyděšená a vystresovaná do naprostýho stropu, a povídám tam jedný tý pani, že mám hrůzu z toho, že vůbec nevim, jak se u nich co dělá a co tam kde maj. A ona na to (a to jsme se prosím viděly poprvý a vůbec mě neznala) „Tak se na to vysér“ 😀 No a tak jsem se na to vysrala a celou tu dobu jsem si říkala no co, když se něco stane, tak na mě to neni. Znám milion lidí, který by vůbec nebyli schopni takovou situaci ustát. Jsem dobrá. Tohle jsem si opakovala celý odpoledne, až jsem si uvědomila, že je to pravda. Na spoustu věcí jsem neschopná, ale tohle? Tohle jsem prostě zvládla.

Taky jsem u sebe minulej tejden pořádala menší šíša párty. Příjemná to záležitost, snad to někdy zopáknem. Ideálně někdy, kdy po tom nebudu muset vstávat ve čtyři ráno 🙂

Dneska jsem si poprvý uvědomila, že za jednu věc mi všechno tohle šílenství stojí. A sice za tu finanční jistotu. Za ten klid. Ok, možná nevím jistě, kolik mi na konci měsíce přijde, ale vím, že mi něco přijde. Že každej další měsíc budu mít na účtě o pár tisícovek víc a že letos o Vánocích nebudu muset myslet na to, kolik na ty dárky mám peněz, a že vůbec nemusim myslet na to, co si můžu nebo nemůžu dovolit, protože jsem zvyklá žít s tak neuvěřitelným minimem, že co si teď můžu dovolit, je prostě pro mě luxus. Naběhla jsem tudíž hned do sekáče a utratila tam sedm stovek za dva nádherný svetry a jednu luxusní sukýnku, na kterou jsem tam koukala už pár týdnů zpátky. Sice je pravda, že zrovna ta sukýnka je asi trochu nadbytečná, opravdu nevím, jestli jí budu mít kam vzít, ale jednou za čas se domnívám, že i já si můžu dovolit koupit si něco, o čem si nejsem jistá, jestli to použiju. Dělám to ostatně jednou do roka, tak to snad neni tak zlý 🙂 Koukám už ale po nějakym tom rerere festivalu nebo něčem podobnym. Už se mi zase kupí hromada věcí, který bych ráda někomu věnovala a zbavila se jich.

A dneska jsem byla plavat. A děsně mi to bodlo. A taky teď koukám na Merlina. Jako na seriál. A nemůžu si ho vynachválit. Hlavně teda Artuše. Bradley James. Mmmmmm <3 🙂

No nic, to bude asi tak všechno, co vám teď o sobě sdělím. Jen snad ještě že jsem dočetla Kašlu na to a že furt myslim na to, jak jsem pozadu se čtenářskou challengí. Mám na kontě několik úžasnejch knih, o který jsem se chtěla podělit, a nejsem schopná. Taky teď třeba čtu Keatse, Déšť z plané růže. Krása.

Bleh, jsem já to ale blogerka jak noha, fakt že jo.