Veselo v práci

Tak dneska zas byla v práci prdel 😀 Ráno teda moc vtipný nebylo, přišlo strašně moc zboží, ani jsme to nestíhaly vyložit a nevěděla jsem, kam to všechno postavit a narvat. Prázdnejch bedýnek si obvykle řidič odváží (kolem devátý) dva štosy, teď si odvážel tři a půl a to ještě mnohem vyšší, pomalu až ke stropu. No radost měl ohromnou. Každopádně ačkoli jsem tomu nechtěla věřit, dost brzo se to všecko vyprodalo a měla jsem rekordní tržbu, přes dvacet táců. Dobře já a dobře samozřejmě i nová kolegyňka. Je mimochodem dost dobrá, ale vidím problém v jejím pesimismu. Madam zaučující do ní od rána do večera hučí a jelikož to všechno vysvětluje jako pro kretény, chudák holka z toho má hlavu jako balón a celou dobu se tváří jako že někoho brzo zavraždí. V čemž se jí vůbec nedivim, já tu madam přemoudřelou taky nenávidim, ale když se mi nelíbí, že se mnou někdo mluví jako s debilem, tak mu to nějak rozumně řeknu a ne abych mlčela a nechala ze sebe toho debila dělat, no ne? Bojím se trochu, že se holka brzo nasere a odejde, a přitom kdyby jí madam dala pokoj, bylo by to úplně o něčem jinym. No ale uvidíme.

Odpoledne to trochu utichlo, tak jsem si opět začala užívat místní smetánky. Bezďáků, cikánů a především hrozně vtipnejch lidí, mezi nimiž excelovala jedna oberlená stařenka, která si evidentně potřebovala s někým pokecat, a jeden totálně opilej pán, kterej k tomu kecání vůbec nikoho nepotřeboval, vystačil si docela dobře sám. Pani přišla a začala na mě cosi jestli si u mě může vyplnit nějakej kupón, že nahoře dávají nějaký zmrzliny zadarmo a k tomu nějaký dárky nebo co za vyplněnej kupón. Furt se mi to snažila vysvětlovat a řikala, že to je strašně výhodný, kolik ten kornout normálně stojí a jak je dobrej, a teď mi furt popisovala, co stojí v tom kupónu, a já se tam celou tu dobu snažila něco furt dělat a ona si furt mlela tu svou. Pak se mě začala ptát, co má napsat za odpověď k nějakejm otázkám, třeba jako kolik bude v letošním roce žádostí o dodávky plynu nebo co. Jako wtf? Jak to mám sakra vědět? 😀 Tak jsem jí řekla, že netuším, na to ona hrozně zklamaně, že to ona taky ne, ale místo aby zmlkla, tak furt dokola brebentila „Tak kolik tam dáme, tak kolik, tak kolik to může bejt“ a podobně. Když jsem jí nepomohla já, začala se se stejnou otázkou vrhat na každýho, kdo vlezl dovnitř, pak teda časem vysmahla, ale za nějakejch pět minut se zase vrátila a začala mi vykládat o tom, jak si někam založila peněženku a jestli si jí u mě může najít. Takže si zase sedla, rozložila si všude ty svý objemný tašky a zase furt mlela o tom, co si kam v tý tašce založila (jako suverénní madam, co kdybych byla zlodějka?), kde dneska všude byla (samozřejmě nechyběly klasický babičkovský průpovídky od doktora) a co ještě bude dělat, pak se zvedla a odešla už nadobro, ale ještě asi čtvrt hodiny jsem jí viděla potácet se okolo krámu.

No a pak ten pán. Byl to přesně takovej ten opileckej stav jako když to někdo hraje v televizi, takovej ten strašně legrační způsob, kdy se prostě nemůžete na toho člověka zlobit, jak je roztomilej. Ale ty jeho kecy! Už si nevzpomenu, ale když pominu ty kecy o nacismu (to už je v tomhle tejdnu druhej člověk, co se přede mnou rozvášňoval, jak to vlastně měli dobře vymyšlený, to je podezřelý), ty jeho historky a rozhovory (no fakt, von se normálně na něco zeptal a pak si sám odpověděl a tu odpověď zase coby ta první osoba okomentoval a pak se strašně rozesmál :D) mě dostávaly takovym způsobem, že jsem co chvíli musela běhat dozadu, abych tam mohla v klidu vyprsknout smíchy. Namátkou mě teď napadá, když si sám se sebou povídal o nějvětších španělských malířích a umělcích a povídal něco jako „…no a pak taky tadyhleten Onoré de Balzám… eee… Balzac!“ 😀

Nicméně pán mě za nějakou tu hodinku přestal bavit, hlavně se mi chtělo strašně na záchod, a když už jsem přemýšlela, jak ho vyhodit, nějak se sám zvednul, odešel a venku pak vytočil volume doprava a pokračoval ve svym rozhovoru. Docela škoda, že tam dneska nebyl náš dědek prostorář (NP), ten dělá to samý, tak by si třeba pokecali. Každopádně dlouho mu to nevydrželo, jelikož tam zrovna procházeli hlídkou dva cajti (z nichž jeden byl mimořádně roztomilej), začali ho nějak kontrolovat nebo co a najednou koukám, že se oba strašně dobře baví nad těma jeho kecama. Tak jsem na ně začala pokukovat a smát se a oni se smáli nazpátek a když se pak chlápek odkymácel, vykoukla jsem ven a povídám „Tak jste si taky pokecali, co?“ a dali jsme se do řeči. Nejdřív nic moc, nebyla jsem si jistá, jestli si se mnou vůbec chtěj povídat, nejsem vtěrka, tak jsem zase zalezla zpátky. Ale oni pak přišli za mnou a dělali naoko scény jako že si s nima nechci povídat já a čímpato, tak jsme tu konverzaci zase obnovili, no a pak se mě ten malej roztomilej zeptal, jestli bych prý s jeho kolegou nešla někdy na kafe. To mi zaprvý vyrazilo dech a zadruhý mě to poněkud zklamalo. Jednak tím, že se mi opravdu líbil spíš ten prcek (nemůžu si pomoct, jsem prostě na malý, roztomilý týpky), a jednak tím, že mi to přijde dost ubohý, aby se za chlapa jako hora (ještě k tomu cajta), ptal jeho kolega/kamarád. Nicméně jsem svolila, pokud teda někdy vůbec bude volno, týpek byl takovej trochu mouchy snězte si mě, tak jsem mu věnovala číslo a řekla mu, ať se mi teda ozve. Ani nevim, jak se jmenuje, a jestli se nehecne, tak dost pochybuju, že se vůbec ozve. Ale jako sranda byla. A že bych se pak ještě hodinu neuculovala do koblih, to nemůžu říct.

No ale to je co do srandy asi tak všechno. K večeru se na krám vrátila naše nová žabka s babou přemoudřelou, která se jala vysvětlovat jí objednávku. Trvalo jim to děsně dlouho, samozřejmě, takže jsem celou dobu musela obsluhovat s kalkulačkou a papírem a ty dvě se mi tam strašně motaly a vůbec jim nevadilo, že musim furt chodit skrz ně, když musim napravo nebo nalevo. Ale nějak to doklepaly a pak už jsme začaly sklízet. O půl hodiny později než sklízím normálně, protože když jsem tam sama, tak na to dlabu, mám toho dost od pěti ráno, ale tentokrát to bohužel nešlo – a nepůjde to asi ani zejtra, ale když mám krátkej, co se dá dělat, nějak to přežiju. Vyspim to v pátek a o víkendu. Hlavně bylo fajn, že jsem nemusela sklízet všechno. Ve třech to opravdu jinak utíká.

No a pozitivní zprávou nakonec mi bylo, že se zejtra se mnou žabka prostřídá na kase, takže si aspoň na chvilku odpočinu od lidí a budu salátovat hezky v klídku vzadu. No, v klídku. Ono to nikdy neni úplně v klídku, ale bejt vzadu mám prostě radši, těšim se na to.

Jo a taky jsem viděla týpka, co vypadal úplně přesně jako Draco Malfoy 😀

A nějaká paní mi se zcela vážným výrazem pochválila angličtinu, a to jsem – co si tak vzpomínám – tomu týpkovi, co jsem ho před ní obsluhovala, říkala víceméně jenom thank you a bye 😀 No ale proč ne. Je to ovšem fakt, že mi tam tu angličtinu chválí furt někdo. A přitom fakt řikám nanejvýš tři fráze. Divný. Ale jako zase, ne že by mi ta chvála vadila.

Hlavně mi vůbec nevadí, že jsem dneska měla tu rekordní tržbu. Vítěznej tanec, high five sama se sebou, dobře já 😀 No nic, už musim jít něco sežrat a usnout nebo tam zejtra zhynu. Majte sa.