Tak co že jsme to měli pod tou jedlou?

Letos byl ten ježuch nějak obzvlášť štědrej, ačkoli mám takovej pocit, že podobně je to každej rok. Máma říká, že se zmenšuje stromek, já mám prostě pocit, že se rok od roku víc a víc rozšoupáváme. Což je třeba u mě pochopitelný, letos mám rozhodně k dispozici mnohem víc peněz než vloni, no ale stejně. Co my bysme u toho stromu dělali, kdyby nebylo všech těch balíčků? O.o

Pokud jde o mě, letos jsem – opět – poměrně spokojená. Kdybych nebyla tak unavená a neměla hlavu plnou jinejch myšlenek, asi bych byla odvázanější, protože ty dárky si to rozhodně zaslouží. No jen považte.

Prvním letošním dárkem byl krémík proti kruhům pod očima (jak příznačné), co mi dala Maudě, a ten nás fakt pobavil, protože v tý mrňavý krabičce byla schovaná ještě mnohem menší pikslička a aby to nevypadalo, ta krabička měla vypodložený dno. Na obalu pak bylo pod miniaturním obrázkem ještě miniaturnějším písmem napsáno „skutečná velikost“. Potěmkin by jásal.

Dál musím nesmírně vyzdvihnout naprosto úžasně awesome amaizing krásnou aromalampu od Anděla, která vypadá asi jako starej dobrej greendayovskej heart-grenade – je vykládaná rudýma sklíčkama – a patří k ní vůně se slibným názvem Vanilla Bourbon, která je mimochodem v naprosto úžasný lahvičce, stejně jako lampička byla v úžasný krabičce a celý to bylo v naprosto úžasný papírový taštičce. Jako pokud jde o styl zabalení dárku, tak tady máme jednoznačného vítěze, obávám se, že budu mít dost velkej problém ty obalový materiály zlikvidovat, i samy o sobě by mě nesmírně nadchly, o tý stříbrný potřpytkovaný kouličce, co byla navrchu, ani nemluvě. Miluju třpytky a blejskátka! 😀

Přeskočím spoustu sladkostí a keramickej zvoneček od vedoucího, kterej byl zabalenej dost šílenym způsobem, ale trochu to vytrhla ta kytka, co mi přines. I když nevim, žlutý karafiáty… no, ne zrovna můj šálek čaje. Kdyby mi přines vánoční hvězdu, to bych asi víc slintala, ne že by se mi dřív nelíbily, to zase jako voni jo, ale letos jsem se do nich vyloženě zbláznila. Nevím, čím to, ale já se vůbec teď na zimu hrozně obklopuju různýma červenýma věcma. Divný.

Jednička je prostě jednička. Skočila mi do Billy pro džus a nenechala mě ho pak ani zaplatit, že ho mám k Vánocům. Pak se mě zeptala, jestli nechci jeden její pičifuk, že se po něm osypala, no a za ten si samozřejmě taky nenechala dát peníze. A nakonec odejde domů a nechá mi tam na stole ležet dárek s takovejma divnejma gumovejma hodinkama (což mě zase tak nenadchlo) a s úžasnou koupelovou solí (což mě nadchlo hodně). A to ani nemluvim o tom šíleně nahlas zvonícím prasátku-rolničce, co mi dala minulej tejden, že prej moc zvoní. Si řikám, co to je „moc zvoní“, no ale dneska už vim, že měla pravdu, to se fakt nedá na ničem nosit, aniž by o vás věděli i „tam za vodou v rákosí“ a kdovíkde ještě 😀

Z domácích luhů a hájů mě asi nejvíc nadchly úžasný chlupatý bezprstový rukavice, na který po všech těch vánočních trzích neustále koukám, ale nikdy mě nenapadlo si je zkusit, a tak jsem nemohla tušit, jak děsně mi budou slušet – o pohodlnosti nemluvě. Jsou z takový tý měkký sametový kůže (koženky? Nevim, co to je), uvnitř chlupatej samet, na okraji šedě melírovanej kožíšek a ke všemu maj takový malý chlupatý bambulky, což je další věc, do který jsem se letos enormně zbláznila. Bambulky na svetru! Bambulky na rukavicích! Bambulky na botách! Bambulky všude!

Další nesmírně zajímavá záležitost je moje nová mptrojka, ale tu radši nebudu předčasně vychvalovat, neb jsem ji ještě nezkusila. Zvláštní, na to, jak jsem se na ni těšila, a ani jsem se do ní hned nepustila. Když jsem dostala tu minulou, okamžitě jsem se v ní začala hrabat. Tak buď jsem si zvykla na život bez ní, nebo jsem prostě fakt jenom unavená.

Parádní je taky ta šálka, co jsem dostala (že by zase brácha?) a teplý černý punčocháče (těch bylo třeba). Babiččin hedvábnej šátek oceňuju asi jako pověstné ponožky, ale co je na něm fajn (kromě toho, že se bude hodit, až zas půjdu na nějakou akci ve stylu třicátých let), je, že voní po babičce. Jako nemyslim přímo po ní, ale po jejím vypraným prádle. Nevím, jestli je to práškem nebo aviváží, ale kam až moje paměť sahá, to prádlo u ní prostě vždycky vonělo jinak (hergot, teď jsem si vzpomněla na ty její úžasný nažehlený peřiny, co vždycky voněly a nikdy nebyly proležený… se mi vůbec nechce jít do postele, pod tu pitomou deku :P) a teď mám tu vůni přímo na dosah.

Když je řeč o postelích, dostala jsem krásný vínový prostěradlo a vínovo-oranžový povlečení, na který se velice těšim. Něco mi řiká, že už zejtra budu převlíkat postel, abych ho zkusila. Dneska neni síla.

Dlouho očekávaným dárkem byl set kosmetiky Clinique, což je dost drahá záležitost, ale zloňska vím, že když se to používá pravidelně, fakt to má neskutečnej efekt na tu mojí bláznivou pleť. Jedinej zádrhel je v tom, že já neumim pravidelně ani žrát a pít, natožpak něco užívat. Ale třeba se letos polepšim. No samozřejmě že hned teď jsem si tim všim důkladně popatlala ksicht, o niveovym krémíčku nemluvě, ten po sobě taky poctivě patlám už od prvního dne, co jsem ho dostala 😀

No a to by bylo asi tak všechno. Ještě bych možná mohla přidat ten dlouhej červenej svetr s bambulkama (viz foto), co mi koupila máma, ale ten nosim už dobrej tejden a krom toho jsme ho kupovaly tak trochu napůl. Respektive ona mně koupila tenhle a já jí jeden trochu jinej v úplně stejný (nebo aspoň dost podobný barvě), s tím, že si je budeme půjčovat. Respektive já jí budu brát ten její 😀 A zajímavý je, že máma dostala od bráchy pletenou šálu, která vypadá jako by k těm svetrům totálně pasovala, a mámě se přitom moc nelíbí (nebo teda líbí, ale takový věci ona moc nenosí), takže tím líp pro mě, muhaha. Už jsem zmínila, že jsem ulítlá na šátky? Mám jich víc než stonožka bot. A furt jich nějak neni dost 😀

Mno ale teď už si fakt na nic nevzpomínám, kdyžtak dodám. Jen ještě drobnej výčet dárků cizích, co mě zaujaly – táta dostal friťák, čili my všichni dostali friťák 😀 Máma ruční mixér, to se taky hodí. Brácha toustovač, kterej mu docela závidim, určitě se bude mejt líp než ten náš prehistorickej. Babička bezdrátovej domácí telefon, aby nemusela furt stát u botníku, když s někym mluví. My jsme si mimochodem taky darovali telefon, už se nemůžu dočkat, až pomine doba mlácení do základny ve snaze chytit kontakt. Bylo to fakt dost otravný, zvlášť když ta základna je v mym pokoji a naši kolikrát nutně museli telefonovat ráno, když jsem se snažila spát. Což jde těžko, když vedle vás někdo čtvrt hodiny tříská do telefonu a furt řve na toho na druhym konci „Počkej, já tě neslyšim… co teď? Ne. Seš tam? A slyšíš mě? Cože? Ne, slyšíš mě? “ (třísk, třísk) „Haló!“

Táta taky dostal hlavolam, kterej už asi nikdy nesložíme, já i máma jsme to vydržely dost dlouho zkoušet, ale nervy máme jenom jedny. Nicméně napadlo mě, že jestli mi to půjčí na silvestra, parta se z toho asi zblázní. Jestli máme my všichni něco společnýho, tak je to to, že nás všechny děsně baví hlavolamy.

Mno a t t to je vše, přátelé, jdu chrnět. Huráá, tři dny volna… <3 -.-