Přehrávače by kupovaly… Soundgarden (Cirratino meme, den jedenáctý)

Zadání je easy – nastavte přehrávač na náhodný výběr a napište prvních deset skladeb, které vám zahraje. Tak se na to podíváme…

BS je u mě Skladbou s velkým S, a to z mnoha důvodů. Chris Cornell má naprosto šukézní chraplák, kterej přitom úplně přetejká emocema, takže z toho nemáte pocit, jako že to zpívá už potisící prvý, ale právě naopak to zní, jako by to zazpíval jen jednou, poprvé a naposledy v životě, a dal do toho všechno, co se do toho dát dá. Skladba je to úchvatně lenošivá, vždycky mě perfektně uklidní a zároveň nabije nesmírně pozitivní energií. Co dál – úplně megamrtě luxusní kytarový sólo! Já miluju kytarový sóla! Celkově ta melodie i uspořádání skladby je kouzelný. A pak ten název. Všechno, co má v názvu „Black“ nebo nedejbože „Blackhole“ mě prostě nutně musí uchvacovat, ani nevim proč, ale patrně ze stejnýho důvodu, z jakýho jsme tak chtěli pojmenovat naši kapelu. Prostě blackhole. Supermassive Blackhole. Blackout. Cokoli, co je black.

– Mínusem skladby je její děsně dlouhej konec. Vždycky to stokrát vypadá, že už bude konec, a on furt neni. Je to prostě děsně, děsně dlouhý.

Huá, k uslintání skvělá věc. Děsně dárk, emoce z toho jen kapají, jako ostatně skoro vždycky, když se do toho MM pořádně položí, je to správně přecitlivělý, ten jeho chraplavej skoro až řev „to run away“, jímž uvozuje refrén, mě vždycky dostane do kolen, má to dokonalou melodii, skvěle slyšitelný kytary, basy i bicí (což mě vždycky sebere, u jakýkoli skladby), k tomu zas skvělý kytarový sólo, emo text, tak co byste sakra chtěli víc?

Enigma, to je moje srdeční záležitost, na tom jsem vyrůstala a nedám na ni dopustit. Tahle skladba je ovšem – k tomu, že je od Enigmy – naprosto jiná než všechny ostatní, protože se v ní normálně zpívá, což je na Enigmu docela nezvyk. Vlastně je to docela popík. No ale jakej! Ten hlas prostě zbožňuju, ten text je úžasnej, ta melodie je libová, celý je to takový uklidňující a nejvíc mě na tom baví, když jsem doma sama, pořádně to vosolim a zpívám to s ní, protože mi to kupodivu dost jde 😀 Vždycky si představuju, jak to zpívám někde na veřejnosti a lidi jdou do kolen… no dobře, ujetý, ale přihlašte se, kdo jste si nikdy nezpíval ve sprše s představou, jak zrovna stojíte někde na jevišti a davy šílí.

K tomu všemu mám s tou skladbou spojený i nějaký dost pěkný vzpomínky. A to se taky počítá.

To prostě nejde, nebejt touhle skladbou praštěnej. Naživo se to poslouchat nedá a je fakt, že Amy Lee má hlas dobrej asi tak ve třech tónech a jinak je to tragédie, ale přesně tahle skladba je na těch třech tónech stavěná, takže pokud jste ji slyšeli jako první, tak se do toho jejího hlasu prostě musíte zamilovat. Jasně, když si pak člověk pustí celý album a ono je to v každý skladbě totálně stejný, tak už to trochu začne nudit, ale prostě… tohle je krása.

No k tomuhle snad není třeba nic dodávat. Prostě Pink Floyd!

Skladba, která mě nikdy nepřestane okouzlovat, kdyby ne pro ten zvláštní, až magicky na mě působící hlas, tak třeba pro to podivný, nezvyklý uspořádání tónů, který mě neustále něčím dostává. Pokaždý v tom slyšim něco jinýho, má to neskutečný množství vrstev, zbožňuju ty základní kytary, který jsou tak krásně slyšet, i tu vrchní, co tvoří melodii, zbožňuju ten text, zbožňuju ten kánon, překrejvající se hlasy, to „vodní“ kapání tónů v pozadí, zbožňuju, o čem to je… A přitom je to tak strašně jednoduchý, žádná křeč, je to jako by si prostě zpíval, zatímco jde po ulici a přemejšlí nad životem. Vždycky, když si tu skladbu pustim, ocitnu se zpátky v Anglii, sedím na kole a jedu zrovna do/z práce podél vodního kanálu. Je mlhavo a jsem tam totálně sama. Jen já, kolo, cesta, čistej vzduch a tahle píseň. Stokrát dokola, neustále nastavená na repeat…

Twilight, no. Upřímně, kdykoli tahle skladba nastoupí do přehrávače, přehodím to dál, protože mám většinou náladu na něco energičtějšího, ale stejně nejsem schopná ji odtamtud smazat. Ona má děsně dlouhej a nudnej začátek, kterej mě nebaví, ale když se to pak rozjede, je to úžasný. Ten hlas v refrénu je kouzelnej. Od 2:20 – áách. Ty kombinovaný hlasy. Ty tóny vzadu. Ááách. Asi ji jednou ořežu a budu si pořád dokola pouštět jen tuhle část.

Tahle věc mi prostě pokaždý připomene tu naši dávno ztracenou kapelu a chvíle, kdy jsme se to snažili hrát. Bohužel jsem se to nikdy pořádně nenaučila, protože jsem nesehnala noty a těch akordů je tam příliš na to, než abych to odposlouchala. Zas tak dobrý uši nemám a hlavně – to spíš – na to nemám trpělivost. Keani jsou pohoda, tahle skladbička rulez, ten hlas je kouzelnej, ty činely, ten text, ten klavííííííír… no ách na entou

Tuhle tam výjimečně nemám ani tak proto, že by se mi líbila, jako spíš z čiré samolibosti. Připomíná mi to jeden z mých mála životních úspěchů, on je to teda spíš takovej flus do vířivky, ale stejně to ve mně vzbuzuje krásnej pocit schopnosti a toho, že k něčemu jsem, že teda aspoň trochu toho talentu taky mám. Možná se to nikdy nikdo nedozví, možná za to nedostanu cenu na mezinárodním sjezdu psavců, ale to vědomí, že tenhle text jsem napsala já a že ho někdo skutečně zhudebnil (protože přiznejme si, naše „kapela“ se k tomu zhudebňování a hlavně teda zveřejňování nikdy nedostala), to mě bude vždycky hřát. Aspnň teda vždycky když si to pustim, protože jinak si na to ani nevzpomenu. A většinou když to slyšim, ani nemám pocit, jako by to bylo moje. Spíš jako by to byl nějakej dávnej sen, kterej už nějak bledne, jako by se to vůbec nestalo. Tak právě proto tam tu písničku pořád mám, jako připomínku, že se to stalo. Abych nezapomněla.

Já nevim, fakt nevim proč, ale já jsem tou písničkou docela posedlá. Ten rytmus mě z nějakýho důvodu totálně dostává. Elektronická hudba mě bere, hlas má taky skvělej, je v tom energie, je v tom pohyb, je v tom něco, co dneska málovčem najdete. Má to skvělou basu a super refrén. Když to vyhulíte, no to je teprve žrádýlko. Člověku se chce hned hejbat. Catchy. To je to.