Pěkně našlápnutý leden

Tak že bych taky napsala něco z vlastní tykve a nejen na popud Cirratina meme?

Protože ne že by nebylo co psát. Tak třeba čím se teď nejvíc zabývám:

Meme mě baví. Ne všechny body mi sedí, ale o tom to taky je, najít si v každém z nich něco, co mi sedět bude. Ty články nejsou dokonalý, to ani zdaleka, z většiny z nich nemám zas až takovou radost, ale co. Nemusim bejt dokonalej bloger, tady nejde o ego a o to, aby si tu z toho všichni sedli na zadek, jako spíš o to, abych psala a aby byla nějaká ta debata. Pozornější čtenáři si možná všimli, že jsem přeskočila bod číslo deset – první láska a polibek. Nic v tom nehledejte, je to prostě proto, že si tyhle věci nepamatuju. Těch lásek bylo tolik, že se to nedá popsat, ty první platonické pro mě dnes už nic neznamenají, o té první opětované se mi zrovna teď nechce psát, protože ten člověk mě neskutečně nasral a zklamal, a první polibek? To si prostě fakt nepamatuju, nedá se svítit.

Klub snílků mě taky baví. Došlo na dost výrazné změny, klub se přesunul z víceméně mrtvého blogu na velice živé forum. Sice to nestíhám sledovat úplně denně, ale aspoň jednou týdně tam zabrousím, hodím nějakej ten koment a zúčastním se Imaginaria, což byla vždycky asi tak jediná věc, která mě tam opravdu bavila. Na víc nějak není čas, ale líbí se mi, co se tam s tím teď děje. Je to ještě v plenkách, ale má to dobře našlápnuto. Třeba nejnovější nápad – RPG pro snílky. Něčeho takovýho jsem se už hodně dlouho neúčastnila, a už vůbec s lidma, který vlastně vůbec neznám, takže jsem hrozně zvědavá, co z toho bude. Takže jsem hned nakousla svou vlastní postavu, kterou v sobě vlastně nosím už roky a figuruje ve všem mém snění, ale zatím ji nebylo kde uplatnit, kde o ní psát, takže teď snad konečně dostane trochu prostoru. No, jak říkám, jsem zvědavá, co to přinese 🙂

Práce mě vůbec nebaví. Ale vůbec. V úterý jsem tam zažila snad nejhorší den vůbec, kam se hrabe nějaká inventura nebo první dny v práci, tohle bylo peklo na zemi a já se tam málem zbláznila. Vůbec nechápu, jak jsem to přežila. Každopádně v pondělí mám spicha s Klárkou a jedním z bodů na programu (kromě obvyklého drbání chlapů) bude právě řešení práce. Konkrétněji jsem ji pověřila, aby mi pomohla se sepsáním výpovědi a řešením, jak nejlépe odtamtud odejít. Mám z toho docela bobky, strašně se nechci vrhat do kolotoče nezaměstnanosti a co mi hlásí každou hodinu v rádiu ohledně stoupající nezaměstnanosti, to mi vůbec nepomáhá, ale co se mnou tahle práce dělá, to fakt neni zdravý ani dobrý, a tak to asi jinak nepůjde. Budu muset odejít a doufat, že jinde se zadaří o něco lépe. A že si na to jinde zvyknu stejně rychle jako tady na to, protože to je fakt, že tady jsem zakotvila velice rychle. No, uvidíme, co bude.

(Hergot, já normálně nemůžu dejchat O.o Úplně jako by mi něco sedělo na prsou, no co toto? Jsem snad nějakej astmatik či co?)

Jinak tu z toho mám radost. V loňském roce mi to tu trochu usnulo, takže momentální lednová aktivita je v porovnání s tím téměř závratná. No jen považte, za srpen devět článků, září pět, říjen čtrnáct, listopad šest, prosinec deset a jen teď za půlku ledna mám čtrnáct. A mezi námi, to už něco znamená.

Pěkně tak plním své nevyřčené předsevzetí trochu víc psát. Zatím nemám pocit, že by to psaní dosahovalo nějakých kvalit, ale to třeba taky přijde. Ostatně možná je to jenom můj vlastní pocit, já mám vždycky tyhlety pocity, že to není úplně ono. Dokud se samozřejmě nezamiluju, pak je najednou všechno „ono“. Ale to se mi bohužel zatím ne a ne poštěstit. Aspoň ne do těch správných lidí. No nic, já jdu zase chvíli otravovat na facebook a libere, ať si ode mě taky můžete odpočinout. I moc aktivity škodí 🙂