Poslední dny v práci a rýma léčená

Dobré ráno, Praho, jak to jde? Já si právě polila daňový přiznání malinovým čajem, ale jinak cajk 😀 Mám už od čtvrtka definitivně po práci v posranym pekařství, takže můžu konečně poctivě marodit – ježto už v neděli večer na mě něco vlezlo a ne a ne mě to pustit.

Díky tomu stály ty poslední dva dny opravdu za to. No, středa se ještě dala. V krku trochu škrabot a nemohla jsem moc dejchat, takže mluvení bylo obtížný, ale naštěstí jsem měla na pomoc pani, která sice přišla na lahůdkovej tejden (tudíž měla dělat lahůdky, zatímco já budu celej den na kase), jenže lahůdky nedělá, je to jen prodavačka. A tak jsem se zbavila nepříjemný povinnosti být u tý nechutný ranní vlny, kterou tak nesnáším, no a to samozřejmě pomáhá hodně na psychice. Než se ty první stovky pravidelných ranních zákazníků odbavily, dělala jsem si hezky v poklidu lahůdky a nikdo mě nebuzeroval a nic po mně nechtěl. Parádička. Odpoledne se dost vleklo, ale s vědomím, že už je to téměř naposledy, se mi to dělalo docela snadno a dost jsem si s lidma i pokecala. Slyšet přímo od zákazníků, že mě bude škoda, potěšilo. A mít večer v kase skoro dvě kila na dýškách taky.

Oproti tomu poslední den, čtvrtek, byla noční můra. Začalo to hned po ránu, kdy jsem odemykala a za zádama se mi do krámu cpala nějaká slečna. Trvalo to řádnou chvíli, než jsem pochopila, že je to slečna, co mě má na tom krámě zastoupit, a že ji mám dneska zaučovat. Obracela jsem teda oči v sloup, pže jsem byla totálně vyřízená, nemohla jsem už vůbec mluvit, jen jsem kašlala a slzely mi oči a fakt jsem neměla energii někoho něco učit. Tak jsem ji pro začátek vrazila tý pani prodavačce (N)., ať jí holka (R.) pomáhá na krámě, protože podle mě na učení lahůdek měla dost času.

Bylo fajn, ale na druhou stranu dost ubíjející, že R. byla od začátku děsně hyperaktivní. Já bych jí nejradši řekla, ať si jde sednout ke stolku, ať kouká, co jak děláme a neplete se mi pod nohy, ale ona se furt všechno chytala, brala mi věci zpod rukou a co že s tim má dělat. No, naštěstí ji pak zaúkolovala N. a moc ji nešetřila. Celý ráno pak ty dvě byly na krámě a já měla celkem klid, až na to, že R. strašně vyzvídala, jak to tady chodí. No, nebyla úplně nová, takže spoustu věcí už věděla, ale potřebovala seznámit s provozem konkrétně naší prodejny a jakýho máme vedoucího a tak. Mno, tak jsem se hodně krotila, abych ji neodradila stejně jako tu předchozí slečnu, ale tentokrát to bylo jiný. Sdělila jsem jí jen pár základních informací a snažila jsem se být co nejobjektivnější, abych to zase nevyznělo tak tragicky, a je fakt, že ten kokot měl i svý světlejší momenty a ta práce vlastně taky. Krom toho se ukázalo, že R. si asi nechá leccos líbit, a tak jsem nad tím pokrčila rameny. Její přístup k věcem je jasnej – ta na tom krámě zkejsne a vedoucí si s ní bude vytírat. Ale to už je její boj.

Zjištění, že tam se mnou bude celej den až do večera, mě odrovnalo. Ne že by mi vadila, ale těšila jsem se na svoje poslední klidný odpoledne, kdy nebudu s nikym moc mluvit, protože to ani nešlo, kdy si to každou chvilku zavřu a půjdu se schovat na hajzlíky, kdy do sebe budu lejt jedno kafe za druhym a budu odpočívat, abych se z toho úplně nesložila. Samozřejmě to dopadlo úplně jinak, sice s ní byla hrozná prdel, ale to právě způsobilo, že jsem celej den jen mluvila a mluvila a byla furt ve střehu, protože ona se mě furt na něco ptala a furt něco povídala a já už prostě fakt nemohla. Navíc jsem ji tam nemohla nechat samotnou, takže na wc jsem byla tak jednou, dvakrát. Už od rána mi bylo jasný, že večer nebude sedět kasa, protože co na ní ona prováděla, to jsem nezažila. Že nezná ceny, to beru, ale že do kasy naklepe x věcí, nezkontroluje si, že je naklepala správně a odklepne to, takže zákazníci se kolikrát ozývali, že to je nějakej divnej součet – a taky byl, markovala jim tam úplně jiný věci, takže jsem celý odpoledne jen počítala za ní a měla práci se stornama. Dost podivnym způsobem vracela, odečítala to namísto aby si dopočítávala, takže se neustále pletla a já byla svědkem toho, jak několikrát vrátila lidem úplně špatně, ale dost nepochopitelně. Třeba pán platil něco jako 51 a ona tudíž měla mít v ruce devět korun do šedesáti a pak další prachy do pěti kil. Jenže ona měla v těch drobných jen sedm. Tak jsem ji na to upozornila a ona se úplně zasekla a vůbec nevěděla, co po ní chci. Vytáhla z kasy další dvacku a já řikám „co blbneš, dvacku už pán má, ale teď máš mít v ruce devět korun, kolik tam máš?“ a ona nic. Dvacku teda vrátila do kasy, ale pak mu prostě dala těch sedm a on byl taky dost starej a nahluchlej, takže si toho nevšim, no ale copak to jde, takhle blbnout?

A navíc celou dobu opakovala, dost arogantním tónem, že ona počítat umí. Já se na to tvářila zcela nedůvěřivě a pořád jsem jí odpovídala, že to uvidíme večer. Což jsme pak taky viděly, chyběly nám tam dvě kila. Jenže namísto aby řekla aha a chytla se za nos, čuměla do toho naprosto nevěřícně a několikrát si to přepočítávala, ačkoli jsem už nutně potřebovala odejít, a když se přesvědčila, že to tam fakt chybí, tak nad tím ztuhle kroutila hlavou a říkala, že to teda nechápe, jak je to možný. No, mně to bylo naprosto jasný, krom toho, já osobně toho dne obsloužila tak deset lidí, jinak jsem nechávala na kase ji, a že by to spletla N., která tam s náma byla jen ráno, tomu nevěřim, protože ta pani prodávat sakra umí, kdežto R. si s těma lidma neustále povídala, vůbec nevnímala, co jí kdo řiká, a při vracení mluvila, což naprosto nepochopim. Já bych člověku nevrátila dobře ani na dvacku, kdybych u toho vyprávěla nějakou historku, natožpak na dva litry.

Tak jsem rozmrzele vytáhla peněženku a řekla jsem jí, že tam dám půlku, víc ne. Ostatně byly jsme na tý kase tři, tak by se to mělo nějak rozdělit, i když bylo naprosto jasný, že za to může ona. Jenže ona místo aby pohotově vytáhla peněženku a byla ráda, že se o to s ní chci dělit, pořád jen kroutila hlavou, že to vůbec nechápe, a pak mi tvrdila, že sebou tolik peněz nemá (jo, jasně) a kulila na mě oči. Já už fakt nevěděla, co s ní mám dělat, tak jsem prostě musela napsat kolegyni vzkaz, že se omlouvám, ale že jim kilo bude chybět. Dárek na rozloučenou fakt perfektní a měla jsem z toho strašně špatnej pocit, ale kurva já fakt vim, že to moje chyba nebyla, tak co s tim mám jako dělat. Dost na tom, že jsem dala stovku ze svejch peněz za to, že to ta cuchta spletla.

Ovšem co bylo na tom dni nejšílenější, byl úplnej závěr. Kolem šestý, sedmý, mi totiž na krám dorazil „loučící výbor“, teda část party, která mě přišla vyprovodit z posledního dne v pakárně a sebou měli frkačky a naprosto úžasnej dort. Musím říct, že tou dobou jsem byla už tak vyřízená, že jsem sotva vnímala, že tam jsou, a ke všemu jsem měla hrozný nervy z toho, že vedoucí tam toho dne byl a zahlásil, že se přijde podívat na uzávěrku. Takže celej večer jsem jen čuměla ven a očima ho hledala a snažila jsem se všechno naplánovat tak, aby to tam vypadalo k světu, ať dorazí kdykoli. Snažila jsem se předbalovat, abychom to měly rychle, a přísahám, kdyby to ten kokot nehlásil, tak bych zavřela už v šest hodin, aby bylo na všechno dost času. No, kokot samozřejmě nepřišel, takže jsme zavíraly poctivě v osm, jenže díky R. uklízení netrvalo obvyklou půlhodinu, nýbrž hodinu a půl. A do toho tam pořád ta parta, která neustále troubila frkačkama a evidentně čekala, že s nima ještě někam půjdu pařit. Já, ve svym zdravotnim stavu, s taškou plnou věcí, který jsem si po tom ročnim pobytu odnášela všechny najednou – s vědomím, že vracet se tam už nebudu – totálně vyřízená a na pokraji zhroucení.

No, nakonec jsme to nějak zvládly, ale jen vědomí, že už to bylo opravdu naposledy, mě drželo při životě. Byl to strašnej den, jinak. Nicméně až teprve když jsem ten krám zamkla a předala R. klíče, mi to došlo. Neskutečnej pocit.

Když už na mě ta banda čekala tolik hodin, tak jsem s nima teda na to jedno šla, ale zhruba v půlce jsem začínala usínat a toužebně jsem si přála teleportovat se do postele, protože jsem si neuměla představit, že mám ještě někam půl hodiny jet a šlapat. Přestávala jsem vnímat a nebylo mi vůbec dobře, ale nakonec jsme to nějak doklepali a naštěstí jsem měla doprovod až skoro domů, protože někteří jeli stejnou cestou. Těch posledních pár metrů jsem s tou pitomou taškou na zádech ještě došla a pak už jsem se zhroutila na postel a od tý doby pěkně marodím.

Jenže jak známo, léčená rýma trvá stejně dlouho jako neléčená, a tak na sobě nepozoruju žádný výrazný zlepšení. Mám teda pocit, že ten nedělní knedlík v krku už je pryč, ale možná je to spíš tim, že jsem si na něj už zvykla. Každopádně uši mám ucpaný, ať dělám co dělám, a dejchání taky stojí za prd. Ale aspoň už jsem konečně začala smrkat, nejhorší jsou ty dny, kdy máte ucpanej nos, ale nevysmrkáte nic.

Dneska jsem měla jet na návštěvu do Bohnic, ukázalo se, že můj dlužník má další originální výmluvu, proč mě nemohl zkontaktovat – pokusil se spáchat sebevraždu. No, co na to mám říct. Neuvěřím, dokud neuvidím, domnívám se, že za půl roku měl víc než dost času tu situaci řešit a já odmítám skákat jak si pískne. „Přijeď za mnou“. Nasrat. Až se uzdravim. V tomhle stavu nikam nejdu.