„A rough honesty? Tell me about it.“
Přestává mě bavit, jak se mě všichni ptaj na práci. Jasně, dalo se to čekat, ale předně většina lidí se ptá spíš jen tak aby řeč nestála, protože si prostě se mnou nemaj co jinýho říct, a ta menšina, kterou to doopravdy zajímá, no to je snad ještě horší. Nevim, proč mi poslední dobou tak vaděj lidi, co se o mě zajímaj. Asi se jich bojim.
Včera jsme byli s partou v pubu a já se většině z těch lidí ani nemohla podívat do očí. Bůhvíproč jsem měla pocit, že mě těma pohledama provrtávaj skrz naskrz a bylo mi to hrozně nepříjemný. Zírala jsem do stolu, nebo do blba, abych se nemusela účastnit společenských aktivit. Snažila jsem se vnímat, co mi kdo říká, ale měla jsem pocit, že nejsem ve svym těle. Že to prostě vnímat nedokážu. Naprosto jsem nechápala pravidla karetních her, do nichž mě chtěli zatáhnout. Ne proto, že by to bylo složitý, ale protože můj mozek jako by najednou odpojil některý spoje a mně to prostě nedocházelo. Stejně jako ty věci, co mi někteří říkali. Horko těžko jsem se nutila k odpovídání na otázky. Ještě horší bylo přinutit se k nějaký tý společenský aktivitě, jako vůbec s někým mluvit, jít se na ně podívat, jak hrajou fotbálek, a tak. Celou dobu jsem se jenom chtěla zavrtat někam pod stůl nebo se zavřít na záchod a zůstat tam zavřená. Weird, huh?
Napsal mi Blonďák, kdy se konečně přijdu podívat na jeho nový letiště. Řekla jsem, že nevim. Klasicky. Protože na tohle nemám chuť. Protože mě to sere, tyhle „vztahy“ na jedno brdo. K čemu to jako je? K čemu s někym spát, když v tom neni kouska citu? Když vás ten druhej vůbec nezajímá a vy víte, že vůbec nezajímáte jeho? Prostě – proč?
Dneska jsem chtěla dřív vstát, chtěla jsem nahodit zas nějakej normální biorytmus, ale moc se mi to nepovedlo. Tak jsem si říkala, že alespoň půjdu brzo spát, což by měl bejt takovej step one, ale ani to mi nejde. Nechce se mi spát. Nechce se mi probudit do dalšího divnýho dne, narvanýho naprostym vakuem. Ničím k dělání. Ne že by můj to do list nebyl dost přeplněnej. Ale mně je to prostě nějak všechno jedno. Nesnáším tyhle stavy. A nesnáším ten fakt, že se s nima nedá dělat nic jinýho než čekat, až zase odezní. Sledovat jeden díl seriálu za druhym a snažit se najít v tom nějakej smysl života. Zabít čas, kterýho mám až moc a neumim s nim naložit. Chtěla bych usnout a vzbudit se, až bude svět zase normální. Jasně že to nejde, ale bylo by fajn, když už takový dny člověk má, aby se na tu dobu mohl fakt někam zašít a vrátit se, až to zase bude v pohodě.
Máma na mě mluví a já na to jen „hm“, „hm“, „hm“… vůbec nevnímám. Mám pocit, že to nejsem já, na koho mluví. Pitomá skotomizace. Kam se hrabe astrální cestování. To bych se aspoň někam dostávala, takhle jsem furt na tom stejnym pitomym místě, pár centimetrů od svýho těla, a nemůžu s tim nic udělat.
A do toho mi lidi vykládají o svejch vztazích. Je divný sledovat, jak spousta těch lidí je úplně někde jinde než já. A další spousta je na tom úplně stejně. A mně je momentálně obojí ukradený.
Ah, fuck this shit. Jdu si pustit další díl SGU a doufat, že mě to uspí líp než těch předchozích deset.
9 reakcí na „„Well, that’s just stupid.“ – „It’s ‚That’s just stupid, sir‘ „.“
Tyhle občasný stavy, být mimo realitu, znám taky moc dobře. Tak tedy přeji, ať brzy odezní a svět je zase o něco hezčí a víceméně normální 🙂
Dík za přání, ono to obvykle netrvá moc dlouho, tak snad bude brzo líp 🙂
já jsem takhle mimo a znechucenej jen z pomyšlení komunikace dost často, pak nemluvim a jsem odtažitej a nepříjemnej a všichni mě nechaj bejt
proč? protože touha. protože libido. protože sex. a protože pokušení se nezbavíš, dokud to nezkusíš. ale pak to bude zas na hovno, protože máš recht, bez špetky citu, proč, proč proč
Jo, to znám. Teda nikdy mi nebylo všechno úplně jedno, ale to nekomunikační období… To znám až moc dobře. Ať je líp!
Chápu…. Teda asi nechápu, protože já jsem taková většinou doma, když do mě nikdo nic nehučí a před ostatníma se dokážu zase vrátit a bejt happy. No, co se týče ptaní na práci: Mě se ptají na školu. Když řeknu že nic, řeknou:,,Nojo, naše Klára samý jedničky" a bla bla. Pokud řeknu že mi něco nejde a tohle a tamto tak je to zase:,, Co si stěžuješ? Za nás to bylo…" a bla bla bla. Jak s něma má člověk pak mluvit?
Jo. Protože touha. Protože libido. Protože občas chce člověk zažít něco, co se nemusí řešit, zvlášť když – jako třeba já – se předtím musel zabývat vztahem, kde se hrozně moc něco řešit muselo. Pak je to jaksi… osvěžující, když s někým můžeš jen tak spát. Jen tak pro to objetí a mezilidský kontakt.
[3]:[6]: Mně to právě osvěžující nepřijde a už vůbec mi nepřijde, že bych to nemusela řešit, to spíš naopak. Vždycky pak řeším, proč to vlastně dělám a co z toho mám. A je to prostě divný, je to o ničem, spát s někym, koho nemám ráda a kdo nemá rád mě.
Možná kdyby to byl pokaždý někdo jinej, cizí, bylo by v tom aspoň nějaký vzrůšo, ale to zas neni můj styl, já na to mám jenom jednoho, což je prostě nuda. A jak pravila CP, je mnohem lepší mít komu dát srdce, než jenom komu dát. Já už jsem prostě tímhle způsobem života otrávená, chci lásku, kurva.
[5]: No to jsem vždycky nejvíc milovala, když mi máma furt předhazovala dceru svý známý, která dělá tohle a támhleto. A že ta holka už během základky kouřila a hulila a fetovala jak cyp, kradla kde co mohla, lhala svý mámě a potají jí brala prachy z kabelky, to už jako nic. Rodiče by si měli uvědomit, že momentální úspěch v práci neni důležitej. Důležitý je, co za člověka se z tvýho dítěte stalo. Všechno ostatní je vedlejší a tím, že ho budeš srovnávat s kreaturama, který to přes mrtvoly dotáhly někam vejš, mu fakt na morálce nepřidáš.
SGU – doufám, že myslíš Stargate.. Jestli ano..tak zrovna Universe mě moc neoslovilo…