#11 Čajovny

No to by bylo fakt divný, kdyby mi tu chyběly čajovny. Co se mi na nich líbí? Asi ta útulnost, kterou mi připomínají něco důvěrně známého, já nevím, domov? Že se tam můžete válet po zemi, mnohdy je to dokonce nezbytnost a najednou to nikomu nepřijde špatný. Sebelepší restaurace, hospoda nebo jakejkoli jinej podnik, všechno je to super, ale má to tu velkou chybu, že je to všechno pořád strojený. Pořád, ať jste, kde jste, musíte dodržovat pravidla pro sebeprezetaci na veřejnosti. Jako že se sedí na židli nebo křesle, že se nedávají nohy na stůl, že se jí spořádaně příborem… Všechno je to fajn, ale chybí tomu přirozenost a jistota, s jakou se pohybujete po vlastním území, u sebe doma.

Samozřejmě nemůžu mluvit za všechny, ale moje domácnost, to vždycky znamenalo pohodlí, relax, útulnost, místo, kde je lidem dobře a přitom nevědí proč, snad všichni z mých blízkých přátel to mají u mě doma rádi, prostě proto, že je tu dovoleno to, co se jinde nesmí. U mě se může sedět nebo ležet na čemkoli. Můžete si tu lehnout na gauč a dát si nohy třeba za hlavu, jestli vám to bude pohodlný. Můžete se válet po mojí posteli, tady neexistuje nějaký pravidlo jako že do postele se neleze v normálním denním oblečení nebo tak, žádný zákazy šlapání na koberec v botách nebo tak. Neříkám, že se tu běžně procházím v zabahněnejch botách, je to sakra koberec :D, ale tu a tam když zapomenu něco v pokoji a jsem už obutá, prostě na ten koberec šlápnu a nevidim v tom problém, nemám pocit, že přijdu do pekla nebo tak. Tady to neni jako u babičky, která měla vždycky přes den dokonale ustlaný postele a lehnout si do těch načechranejch peřin byť jen v teplákách, natožpak v džínách, bylo něco jako svatokrádež, a to platí už o tý myšlence samotný, natožpak když to někdo fakt udělal. Už jenom sednout si na krajíček postele bylo něco strašně zakázanýho 😀 (ach, ty vzpomínky)

Já si na tohle nehraju. Zbožňuju pohodlí a miluju, když se u mě lidi cítí pohodlně a správně, nesvázaně, když mi třeba klimbaj na gauči, protože se tu prostě nikam nespěchá a nic se nemusí. A miluju čajovny, že jsou taky takový – i když samozřejmě zdaleka nemůžu mluvit o všech, ale myslim, že můžu říct, že obecně jsou čajovny podobně zevlovacím praktikám otevřenější než jiný podniky.

Čajovny mají čaj. Čaj je strašně dobrej. A mají i nečaje, sahlepy, džusy a domácí limonády. Mají polštáře – a těch není nikdy dost. Mají svou komunitu, která je často tvořená fakt milejma lidma (i když i zde platí výjimky), který jsou hlavně něčim divný, vybočujou, nejsou to běžný unavený strojový tváře á la číšník, co se vás ptá, co si dáte, a v jeho výrazu a tónu vidíte touhu po tom, abyste se co nejrychleji nažrali, zaplatili a vypadli, aby už mohl jít domů. Čajovníci takoví nejsou. Jsou jako vy, mají rádi čaj a mají rádi to místo, kde jsou, rádi si povídají s lidma, co tam přijdou, cítí se bejt na stejný úrovni jako vy a je to znát, někdy si s váma sednou, někdy vás tam nechají sedět a popíjet třeba celej den a nehrajou si na otvírací dobu, což je další věc, která naprosto porušuje běžný pravidla a vůbec tak nějak běžnou zkušenost.

A čajovny mají svíčky a lampičky a příjemnou výzdobu. Mají koberce a malý dřevěný stolečky. Mají šíšu a nemají kouř z cigaret. Někdy mají kočky a další zvířecí vybavení. Mají obvykle příjemnou hudbu nebo úplný ticho, což je taky awesome. Mají pěkně vymyšlený čajový lístky, často fakt originální. Mají vonný tyčinky – což je třeba pro mě paradise, protože doma to nemám moc povoleno používat, hned slyšim „co je to za smrad, proboha!“ 😀 Takže mě baví jít do provoněný čajovny a dejchat ten úžasně hutnej vzduch, co se z něj točí hlava… ne, to přehánim, točení hlavy neni dobrý a čajovny by měly bejt dobře větraný, aby se tam ta hlava netočila (zvlášť když tam maj vodnice), ale ten vzduch tam je prostě úžasnej.

Chtěla bych někdy dostat šanci v takovym místě pracovat. Chtěla bych se nějak podílet na týhle subkultuře, na tomhle stylu života. Už léta sním o tom, že mám vlastní podnik, něco mezi čajovnou a kavárnou. A vím, že spousta lidí sní o tomtéž. Čajovny jsou prostě báječná záležitost.

Ale co mě fakt sere je naprostý zanedbávání jídelní složky pobytu. Ve většině čajoven jsou možnosti stravování víc než ubohý, mnohdy naprosto nulový (max oříšky nebo nějaký jiný zobání, který je sice možná fajn na chuť, ale když máte po třech hodinách hlad jako svině, tak je vám to úplně k ničemu), a dost často naprosto nepochopitelně předražený. Výjimkou je v tomto směru například Jedna báseň, kde mají vždycky výbornou zeleninovou polívku s domácím tmavým chlebíkem. Polívka je na škrundání v břiše blbá, ale zklidní žaludek, je zdravá a chlebík to kvalitně zacpe. A úplně nejlepší je v tomhle směru Duhová čajovna na Letné, kde mají naprosto v-y-n-i-kající kuskus v několika provedeních, kterej se mi sice zdál cenově taky bláznivej, ale nakonec to za tu cenu fakt stálo, kvalitně jsem se přežrala a pokud jde o to, jak to bylo dobrý na chuť, bylo toho zatraceně málo 😀

Nejsem si úplně jistá, proč to tak je, a je to pěkně na prd. Když piju a kouřim šíšu, brzo mi vyhládne, tím spíš, když u toho mluvim a dobře se bavim, ne-li směju. To prostě vysiluje. Občas přijdu do čajky už hladová a ten hlad mi zkazí celej zážitek. Když kouřím a nemám to čím zajíst, dělá se mi zle, a to tak, že velmi. Proč nemůžou mít čajovny lepší nabídku jídel, který se daj actually žrát, namísto nějakejch sladkejch ulepenech nesmyslů, co se lepí na zuby a naprosto se tomu nedá řikat jídlo? Mají snad za to, že kdyby se u nich člověk mohl najíst, neměl by takovej požitek z čaje? Že by vypil míň? Co je to za blbost? Když nemám jídlo, vypiju jeden čaj a nekouřim, a pak musim odejít, abych se najedla. Když jídlo mám, čajuju třeba do svítání a šíšu si dám skoro vždycky. Tak co to má za smysl?

Nicméně tenhle neduh, jakkoli je bolestivej, mi stejně nebere radost a potěšení z návštěv čajoven. On je to tam i tak prostě jinej vesmír. Tam se čas zastaví. Pravidla nejsou. Všechno je jinak. Okovy opadnou. Masky necháváme za dveřma spolu s botama. Rozvalíme se po gauči nebo po podlaze a s náma se rozvalí i všechno naše bytí, pohodlně a nespoutaně. A už jsem zmínila, že tam maj polštáře?