#12 Kočky a jiné šelmy

Mám spoustu favoritů ve zvířecí říši, třeba veverky, psouny, surikaty, červenou pandu, kolibříky, žáby, lachtany, tučňáky nebo keporkaky, ale žádnej z nich mi tolik nepřirostl k srdci jako kočky. Je to zvláštní, dřív jsem mívala morčata a dost lidí si mě s nima spojovalo, dokonce mi tak řikali, „morče“, a já si myslela, že to jsou zvířata mého srdce a že něco tak fascinujícího jako je kočka nikdy nebudu mít příležitost pozorovat zblízka, mít možnost se o tom učit, pochopit to a sžít se s tím. Ale jednoho dne to přišlo a od toho dne já nevím, jestli jsem se o nich naučila dost na to, abych je prostě musela milovat, nebo jsem se s nima sžila a přizpůsobila se k jejich obrazu, kterej se mi tolik líbí. Fakt těžko říct, protože když žijete s kočkou, nevíte jistě nic, jen to, že od ní můžete čekat naprosto všechno a že je třeba být vždy připraven. Tím spíš, když žijete s několika.

Ty malý bestie jsou neskutečný. Žádný jiný zvíře neni tak rozkošný, roztomilý, přítulný, ňuňatý a nádherný jako kočka. A zároveň tak bestiální, tak vychcaný, tak zlomyslný, tak arogantní a soběstačný. Kočky si vás omotaj kolem ocásku, přinutí vás kleknout na všechny čtyři a totálně zdebilnět, a pak vás odkopnou jako hračku, co je přestala bavit. V jednu chvíli se lísaj, v tu druhou je naprosto nezajímáte a nemají soucit, prostě je nezajímáte, jdou si po svém. V těch věčných bitkách pejskařů vs kočkařů se stále objevuje argument, že kočku nejde vycvičit, protože je blbá. To je hovadina. Kočka neni blbá, právěže je až moc inteligentní než aby běhala, jak si poručíte. Protože proč by to jako dělala? Co by z toho měla?

Neni to tak, že vám kočka nerozumí a neví, co po ní chcete. Ona to ví moc dobře, ale je jí to prostě buřt, a to je awesome 😀 Líbí se mi, že kočky přesně vědí, co se děje. Jsou to magický bytosti, protože mají prostě na spoustu věcí čuch. Vidí to, co my nevidíme, minutu předtím, než cokoli zaslechnete, už se řítí ke dveřím, aby přivítaly člena rodiny, co se vrací domů – pokud je to zajímá, samozřejmě, ne každá kočka se požene jen proto, že jste si konečně uráčili vrátit se domů. A to je taky to skvělý – kočky mají osobnost, každá je úplně jiná a má svoje vlastní móresy a zvyklosti. Měli jsme kočku, co se všeho bála, ale když bylo opravdu ticho a klid, jednou za čas vylezla ze skříně a přitulila se. Máme magora, co je celej den zalezlej pod postelí, ale jakmile se večer setmí a vy si lehnete, vylítne a skočí vám na hlavu. Dělá nálety, bez varování, pak zase zaleze a za pět minut, až začnete usínat, vyskočí znovu. Bože, jak já jí za to nesnáším 😀

A máme kotě, totálně jeblýho magora, co musí bejt u všeho, kam se hnete. Kamkoli jdete, musí jít s váma a musí vás sledovat – nejčastěji v koupelně, nenechá mě prostě vykoupat, aniž by mi u toho dělala supervizora a lezla mi do vany, přičemž třeba Oliva (budiž jí věčná čest a sláva) měla z koupelny hrůzu a jen co jsme ji tam nesli, začala se vzpouzet a kopat. Dát ji do vany (i když suchý) znamenalo značně riskovat svoje zdraví, okamžitě zešílela a tryskem z ní vyletěla, přičemž vás dokázala solidně poranit. Melisa zase sedávala s tátou v křesle, když koukal na bednu. Neskutečně úlisně a trpělivě se k němu dokázala dokonale vesrat. Začala tím, že si lehla na opěradlo, po dlouhých minutách se k němu přitulila a když nastal vhodný okamžik a objevila se mezera, prostě spustila prdel do tý mezery a vmáčkla se tam 😀 Což samozřejmě způsobilo, že táta trochu uhnul, aby ji nedrtil, a vítězství bylo dosaženo. Po pár hodinách vytrvalé práce ho z toho křesla dokázala bez problémů vyhodit, a nemusela ani hnout malíčkem. Taková to byla kanonýrka.

Měli jsme kocoura, co mě celý prázdniny chodil budit v pět deset ráno, každej blbej den. Vždycky si mi lehnul na prsa, takže jsem se vzbudila tím, jak jsem se dusila, nebo k rameni, kde mi mohl příst a funět horkej vzduch do ucha. A máme kočku, co na sebe nenechá sáhnout, ale když si s ní hrajete s tyčinkou, promění se v kotě a běhá za tím peřím jak šílená, dokud se jí nepodaří vyrvat vám to z ruky a někam si to odnést. Ája je přitom naopak šílenej mazel, ráda se nechá nosit jako hadr na ruce a totéž dělala Melisa, to byla prostě taková hadrová panenka (budiž i jí země lehká). Tak ať mi nikdo neřiká, že všechny kočky jsou stejný.

Ta jejich prohnanost mě přitahuje. Zbožňuju na nich to, že nikdy nevím, jak se zachovají. V jednu chvíli si připitoměle hrajou s kusem papíru nebo se nechají hladit na břiše, a v tu druhou vás sjedou pohledem jako že co si to o sobě myslíte, fláknou vám jednu packou a hrdě odkráčejí, aby vám připomněly, kdo je tu pánem. Protože každý vlastník kočky ví, že nikdo nemůže vlastnit kočku 😉 Nejsme to my, rodina, co má doma tři kočky. Jsou to tři kočky a jejich území, co nám milostivě dovolují sdílet. Dovolují nám je krmit a pečovat o ně. Jsou to bohyně. A je s nima neskutečná prdel, život, kterej pochopí a zná jen ten, kdo s kočkou žije. Á la Garfield. Á la Simon’s cat. Á la kterákoli kočka na světě, protože ony prostě ví, co chtějí, a to je sexy. Myslím, že nikdy nepřestanou být mým vzorem, ty malý vychytralý potvory.