Jarní detox – část první

Na těchhle věcech je krásný, že přijdou úplně nečekaně. Tejdny, a někdy i měsíce si řikám, že by bylo fajn udělat to či ono a nějak se k tomu nemůžu přimět, a pak najednou přijedu domů po víkendu a prostě je ten správnej čas. A tyhle produktivní večery jsou něco božího na ten můj splín.

Začalo to celkem nevinně, reorganizací mýho koupelnovýho šuplíku. Je to jedinej koupelnovej šuplík, kterej je čistě můj, a bůhvíproč mi na něm díky tomu dost záleží. Mít nějakej skutečně vlastní prostor je něco ohromnýho a když nad tím přemýšlím, moc takových tady v tom bytě nemám. Kromě tohohle šuplíku je čistě moje už jenom moje šatní skříň a dvě komody, a i tam občas máma nakoukne, třeba když něco hledá (což je absurdní, v mejch šuplíkách nic jejího neni, ale dobře, nemám s tim výraznej problém). Každopádně mít nějakej opravdu čistě svůj prostor, i když je to jenom jeden šuplík, je strašně důležitý. Miluju ten pocit, že tady je to jenom moje.

A tak jsem se pustila do toho šuplíku a zjistila, že se mi tam nastřádalo nějak moc odpadu, a tak jsem to všechno vyházela a hleďme, hned byl poloprázdnej. Řekla jsem si teda, že do něj uložim nějaký věci, co se nevejdou do jinejch šuplíků, a přitom jsou taky moje, zejména teda kosmetický taštičky, kterejch mám fakt teda zbytečně moc. Některý z nich používám furt, ale ukazuje se, že bez některých bych se obešla. Nechcete někdo nějakou?

Reorganizace taštiček přinesla další zajímavá zjištění, pro lepší přehled jsem veškerej jejich obsah vysypala na zem a nestačila jsem se divit, co se v nich schovávalo za „poklady“. V tomto případě jsou uvozovky na místě, spíš to byl bordel. Když je ten správnej čas, tak to šlape, takže během několika minut do koše letěla spousta nepoužitelnejch kosmetickejch záležitostí, pak jsem ultra-elegantním způsobem vyspravila rozbité oční stíny, co na ně koukám takhle jak jsou rozbitý už skoro rok – jak jinak, než izolepou. Byla tam taky hrst takovejch těch věcí, co o nich víte, že tam nepatří a dokonce i víte, kam patří, ale prostě je tak nějak přecházíte, dokud ve vás opravdu nehrkne a nenaštvete se. No a ve mně hrklo, takže koupelnová polička (rovněž moje, ale už ne tak privátní záležitost jako šuplík) byla taktéž vyklizena a po dlooouhé době otřena hadříkem od prachu. Prokoukla, holka moje.

Na tomto místě zmíním, že celýmu tomu očistnýmu procesu nesmírně pomáhá ten samotnej moment, kdy házíte věci do koše a ten naplňujete. Tím spíš když ho naplníte fakt celej a musíte ho vynést a dát do něj novej čistej pytlík. Ten fyzickej akt očisty nesmírně pomáhá očistě duševní, prostě když to před sebou přímo vidíte a fyzicky se na tom podílíte, je to o něčem úplně jinym než jen o tom mluvit.

Když jsem dokonala v koupelně, měla jsem zato, že tím to hasne, ale kupodivu nehaslo. Z nudy a nedostatku inspirace jsem začala procházet svoje záložky a ačkoli to dělám poměrně často, ve spojení s touhou po očistě to tentokrát vypadalo jinak. Polovina mých záložek letěla do koše a lištička s těmi nejčastěji používanými se viditelně proměnila. A pak mě začal štvát facebook, protože do něj při tom všem pořád čumim.

Je to divný, protože to týhle chvíle jsem podivnym způsobem lpěla na věcech, co mám olajkovaný. Tu a tam jsem je redukovala, ale stejně jich pořád byly skoro dvě stovky a já měla pocit, že je nemůžu odlajkovat, protože bych tím smazala, kdo jsem. Dneska jsem se na to ale podívala a viděla jsem to úplně opačně a správně. Najednou jsem neviděla všechno, co dělám, jako něco, co mě odtrhuje od důležitější a zábavnější činnosti, projíždění facebooku. Právě naopak, facebook mě najednou hrozně štval.

Nemyslete si, že je ten pocit pro mě novinkou, ale tentokrát prostě přišel fakt silně, a tak jsem všechny ty „lajky“ o dobrou polovinu zjednodušila a nechala si tam jen ty fakt důležitý věci, co si chci připomínat a na který chci denně koukat. Líbí se mi to. A teď se na ten facebook koukám novejma očima a řikám si, bože jak by to bylo krásný smazat veškerou historii (ačkoli tam bylo dost vtipnejch momentů a když jsem pár měsíců zpátky ten timeline čistila, nechávala jsem si tam jen to zajímavý. Nicméně pořád je to bordel, neni to důležitý a nikam mě to neposouvá, právě naopak). Bohužel se zdá, že jedinej způsob, jak to udělat, je účet úplně zrušit a pak ho založit znovu. A mně se nějak nelíbí myšlenka, že bych strávila celej večer prací na tom, aby byl účet pryč a pak aby se obnovil, posílání pozvánek přátelům, vracení fotek… asi ne všechny, ale spoustu fotek bych určitě chtěla sdílet i nadále, já se znám, a zase bych strávila x hodin těmahle blbostma, když jsou tu jiný věci, který bych ráda udělala – třeba jako probrat knihovnu, ale k tomu se dneska už asi nepřiměju, setmělo se a já bych to radši dělala na dennim světle.

Nicméně čím dál tím víc nad tím přemýšlím, asi to bude dobrá věc. A další zajímavý zjištění je, že vlastně nevidím moc důvodů, proč ten účet obnovovat. Jedinej regulérní důvod je, že potřebuju něco, čím budu zabíjet čas. Což je úplně příšerný prohlášení, ale na druhou stranu je to fajn. Protože vím, že facebook je něco, co nepotřebuju a co mi v poslední době nic nedává. Něco, co velice ráda odložím ve chvíli, kdy budu mít zajímavější věci na práci, třeba další dávku vyhazovací mánie.

Btw zkuste se třeba inspirovat tímhle článkem. Díky němu jsem se uprostřed psaní zvedla ze židle a šla vytřídit deset kousků ze skříně, kousků, co nenosím nebo nenávidím. Mezi nimi ponožky z polyesteru nebo co to je za svinstvo, prostě nějakej ten umělohmotnej materiál, kterej je mi naprosto nechutnej do ruky, a tudíž to odmítám nosit. Běhá mi mráz po zádech jenom se na ty ponožky podívám. Může mi někdo říct, proč jsem je proboha v tom šuplíku tak dlouho skladovala? Odklidila jsem taky tlustej svetr, kterej tu a tam nosim v zimě pod parku, ale ve skutečnosti ho nemám ráda a už několikrát jsem ho chtěla zrušit. Pak nějaký malý věci, do nichž se při nejlepší vůli (a že na tohle jí mám kupodivu vždycky dost) nevejdu a dvě sukně, který se mi sice líbí, ale že bych je nosila… no, známe se. U těch mi navíc vůbec nebude vadit se jich zříct, už proto, že jsem je obě nabrala na jedné rerere akci, tzn že jsem za ně nedala ani korunu.

Zrušila jsem i nějaký věci z komody, co používám jako dekorace, ale ve skutečnosti ani nevim, že je mám – divný, ne? Máte to denně na očích a vůbec o tom nevíte. Neexistuje lepší důkaz o tom, že to nepotřebujete.

Proč nemá můj blog ve správě tlačítko „generovat zálohu textu“? A proč není schopný umožnit hromadné mazání článků? Udělala bych to hned teď. Když už jsme v tom, tak nač čekat, že? Nemám ráda, když mám tenhle typ nálady a něco mě v tom zdržuje.

Btw taky jsem promazala historii prohlížení a cookies a asi se půjdu vrhnout na svou složku obrázků, kam ukládám všechno, co se mi na netu zalíbí, a většina toho už je tam roky. Ještě včera bych si ty obrázky nechala, dneska se jich chci zbavit. Neskutečný, co s člověkem udělá trocha inspirace.