Přehršel inspirace aneb Jarní detox, část druhá

Ale než začnu psát, dojdu si uvařit pořádnej kýbl čaje.

A už jsem zpátky. Vida, učím se dělat přestávky a rozmýšlet, než něco kváknu. A dokonce jsem si do toho čaje dala med a citron (nějak mě škrábe v krku) a sepsala debordelizační to-do list pro mámu. Ne že bych čekala, že se ho chopí, ale budu mít aspoň před sebou připomínku toho, k čemu všemu se ji hodlám pokusit přimět.

Pro začátek jsem se jala vytřídit nějaký ty knihy, jak jsem zmínila včera. Šlo to celkem rychle, stačilo zeptat se sama sebe „Miluju tu knihu teď nebo jsem ji jen milovala tehdy?“. Srdce ví víc než mozek, a když jsem to na něj takhle hodila, knihy se z tý police tahaly prakticky samy. A rozhodla jsem se zrušit i svoje starý diáře, protože v nich prostě není nic užitečnýho – k čemu je mi čtyři roky starej diář? Všechno relativně důležitý jsem našla na prvních dvou a posledních dvou listech, ty jsem vytrhala a rozšmelcovala (nevim, co by někdo dělal s číslem mýho účtu, ale jeden nikdy neví) a zbytek šel nemilosrdně do koše. Dokonce i ten úchvatnej minidiářek s tmavě modrýma pevnýma deskama. Přiznávám, chvilku jsem se z něj pokoušela vyrvat starý popsaný (a kočkou znečištěný listy), že jako použiju ty destičky, ale jak mi to nešlo, došlo mi, že to je chujovina, a zbavila jsem se toho. A když jsem to udělala, nedokážu pochopit, proč jsem na těch diářích doteď tak křečovitě lpěla.

Ještě snáz to šlo u knih, o nichž vůbec nevim, že je mám – teda vzpomenu si na ně, když se tou knihovnou prohrabávám, ale mám tak nějak zato, že bych tu měla mít jen ty tituly, na který si vzpomenu prostě jen tak z hlavy, kdykoli se mě někdo zeptá, co mám doma v knihovně. Alespoň pokud jde o tu mou výběrovou, až bude zrestaurovanej pokoj po bráchovi, dostane novou velkou knihovnu, a tam by mělo přijít všechno to, co máme momentálně zalepeno v haldách krabic. Alespoň taková je představa našich, já bych to vyřešila jinak.

A to je bohužel věc, která mě při tom všem hltání inspirace během dnešního odpoledne totálně vyděsila. V jednu chvíli, když jsem sledovala jedno video, se ve mně zvedla nebývalá vlna motivace a já dostala nápad. Takovej ten nápad, co může bejt úplná kravina, ale právě ty lidi, co mě tak nakopávaj, vybudovali celou svou existenci na mnohem menších věcech, takže proč sakra ne? Bojím se ovšem, že mi chybí jedna z nejdůležitějších vlastností, která je jim všem společná a díky níž to dotáhli tam, kde teď jsou – výdrž.

Já mám hrozně slabou vůli. Pokud se pro něco opravdu nadchnu, pak to jde samo, ale jakmile přijdou překážky, snadno ztrácím kontrolu a zahazuju nedodělaný věci, který by přitom mohly bejt totálně awesome. JÁ bych mohla bejt totálně awesome. A ostatně tohle je věc, na který ztroskotává celej můj dosavaní život, kdybych měla nějakou vůli a všeho se tak pitomě nebála, byla bych teď někde úplně jinde. Proč nás ve škole nenaučili tohle? Při tom všem, co vím, proč nevím, jak se vykašlat na všechno, co mají o mojí budoucnosti a mém životě vůbec vysněno rodiče, a namísto toho jít za tím, co dává smysl mně?

Ale co. I tyhle lidi začínali od malejch věcí. Pořád si vzpomínám na jeden film s Billem Murrayem, kde si jako blázen, procházející psychoterapií, musel opakovat formulku „dětské krůčky“. Mělo to znamenat něco jako „jedno po druhém“, „one step at the time“, „častá krůpěj…“ atd. Je to jedno z největších veřejných tajemství a jedna z nejhlavnějších pouček pro nás prokrastiniky a lidi trpící hrůzou z veřejného života. Normální lidi to tak nevnímají, když se řekne třeba „zajdi na poštu a pošli balík“, je to pro ně jednoduchá úloha, ale my „narušení jedinci“ to vidíme jinak. Alespoň pokud budu mluvit za sebe, když po mně někdo chce něco takovýho, v mym mozku najednou něco sepne a namísto normálního vidění nastoupí matrix vision. Všechno najednou vidím rozvrstveně a jednu vedle druhé vidím jednotlivé složky daného úkolu a každá z nich je takovým podúkolem, co musí být splněn se zvláštní péčí a pozorností v ten pravý čas, a teprve nakonec, když jsou všechny složky splněné, je dosaženo cíle „dojít na poštu“. Já vim, magor. Ale co naděláte. Hele co já vim, třeba je možný se z toho nějak dostat, možná jsou to jenom záležitosti mýho depresivního já a když jsem zrovna v manický části cyklu, jsou pryč, ale tím spíš jsem stále víc a víc přesvědčená, že to není něco, co bych mohla změnit nebo co by mohl někdo změnit na mně. Je to prostě něco, s čím se musím naučit žít. A ano, možná by prostě stačilo tolik o tom nepřemýšlet, ale hej, to je další věc, kterou na mně nezměníte, a tím už jsem si jistá stoprocentně. Já budu vždycky o všem přemýšlet víc než jiný lidi. Prokletí? Požehnání? Pravděpodobně oboje.

Nicméně co jsem chtěla říct, než jsem byla tak neurvale přerušena vlastním tokem bočních myšlenek (psavá je bitch, tím spíš když máte tak debilně rozbíhavý myšlení jako já, věřte mi, na začátku každýho odstavce se vždycky chci někam dostat a nakonec zjistím, že jsem skončila někde úplně jinde a původní myšlenka se kamsi úplně vytratila :D), prozatím se asi budu muset spokojit s těmi malými vítězstvími jako je třeba vyndání několika knížek z knihovny. Spokojit neni pěkný slovo, budu se z nich muset víc radovat. Třeba jako že jsem šla, inspirována jedním výborným článkem o debordelizování, vytřídit nějaký ty hrnce a pekáče z kredence. Jako vážně, o tý kredenci bych mohla napsat snad nejdelší hejt na světě, no vůbec o celý naší pitomý a totálně nepoužitelný kuchyni. Bože, až já jednou budu mít vlastní bydlení… no ale to nechme na jindy.

Prostě jsem šla a vzala pár hrnců, co je nepoužíváme, že je jako dám do špajzu. Bohužel jiný místo v tuhle chvíli nemám, já vim, ten špajz potřebuje naopak vyklidit a ne aby se do něj ještě přidávalo, ale s tím teď nic nenadělám – a mimochodem, o tom taky snad později (pokud na to zase nezapomenu, kdyžtak mi to připomeňte). Při tý příležitosti jsem za těma hrncema objevila taky pár pekáčů – bože můj, pekáčů, chápete to?! Kdy se u nás naposledy peklo?! No a tak jsem i ty pekáče a formu na dort (ha-ha-ha) vzala a že to strčim do toho špajzu.

Jenže tam to nemůžete jen tak hodit na zem, protože na tý zemi už beztak neni kam šlápnout, takže jsem to musela vymyslet nějak jinak a pokračovalo to tím, že jsem vyspravila takovej ten plastovej držák na igelitky z IKEY, co se nám před časem rozbil, a přibila ho na zeď, pže se válel po zemi a mě to fakt štvalo. Neni to úplně ideální řešení, asi se to brzo urve, ale furt je to lepší než předtim, nemluvě o tom, že půlku těch igelitek jsem vyhodila, páč jich tam bylo prostě zbytečně moc, nikdo je tu nepoužívá a akorát se všude válej (a přitom půlka jich je děravá nebo příliš malá než aby se na něco vůbec dala použít).

Přitom jsem zjistila, že doma nemáme ani kousek izolepy, kromě tý neprůhledný (což nevypadá zrovna esteticky), a že nemáme ani oboustrannou a vlastně ani normální tuhý lepidlo, když nad tím přemýšlím. Abych tohle zjistila, musela jsem projít spoustu šuplíků plnejch bordelu, na kterej nemám slov, a málem mi přitom stříklo. Přísahám, kdybych tenhle byt dostala do rukou a mohla s čímkoli, co je tady, svobodně nakládat, no to by se kurva děly věci.

Bohužel, tak to nefunguje, což je další věc, o níž jsem se chtěla rozepsat, ale začínám mít pocit, že tenhle článek je už zatraceně dlouhej, na to jak se snažím naučit minimalismu v blogování. Co se dá dělat, mě zřejmě nejde ani tak o kvantitu textu jako spíš o jiný věci, takový ty vnitřní pochody, který vy sice nevidíte, ale já o nich vim a vim, že je to jiný, že se to píše jinak. Jestli je to vidět i při pohledu z vaší strany, to je otázka. Můžete na ni směle odpovídat v komentářích.

A já už končím, tenhle článek je momentálně asi tak o milion znaků delší než jsem původně zamýšlela, a to jsem se přitom vůbec nedostala k těm inspirativním lidem a článkům, co tohle všechno ve mně vzbudily! No nevadí, příště to snad vyjde 🙂