Žádost

A tak jsem zapálila město. A to město hořelo a hořelo a já se dívala, jak všechny mé sny přichází vniveč. Jako ostatně vždycky. Pobavena tou ironií jsem se uchechtla. Typické.

*

„Neřekl jsem vám, že vás nebereme?“, zamručel spěšně bělovlasý muž, jak usedal za svůj stůl a nasazoval si brýle. Asistentka v bělostném kostýmku mu podávala jakousi složku a on se do ní začel, na mě se ani nepodíval. „To jste řekl“, odpověděla jsem suše. „Tak co tu ještě děláte?“, prozpěvoval. „Žádám vás, abyste to zvážil. Někdo jako já by pro vás mohl být-“ „Někdo jako vy je mi úplně k ničemu!“, vyštěkl a švihl složkou o stůl. Jeho oči teď zíraly přímo na mě. „Myslíte si, že jen proto, kdo je váš otec, se tu z vás všichni poděláme? Mám svých starostí dost, nepotřebuju se starat o dalšího fracka.“, utnul a mně bylo jasné, že tím naše konverzace skončila. Inu dobrá. Otočila jsem se na podpatku a beze slova odkráčela.

*

„Ale tati, já to zvládnu!“, naléhalo děvče na čiperně vypadajícího pána ve středních letech, který se zrovna nonšalantně opíral o desku stolu a upřeně se na ni díval s pozvednutým obočím a do široka roztaženým úsměvem. „Neříkám, že ne. Ale měla bys být připravená na všechno. Organizace je plná lidí jako jsi ty. Neříkám, že jsou JAKO ty“, přešel pomalu místnost, vzal její hlavu do dlaní a políbil ji na čelo, „ale i oni jsou vyškolení, mají všelijaké přednosti a chtějí se dostat dovnitř. Nebude snadné je přesvědčit“, uzavřel to a teď mluvil o hlavounech Organizace, především o tom nejhlavnějším, starším, ale velice energickém muži jménem Marlowe, o němž bylo známo, že ho jen tak něco neuhrane. Viděl už příliš.

„Jen počkej, tati. Já je přesvědčím“, trvalo děvče na svém a v ten moment ten muž nemohl být na svou dceru pyšnější.

*

A tak tu stojím na pahorku a dívám se tam dolů. V ruce mi ještě plápolá pochodeň. Posupně se zasměju, mávnu s ní ve vzduchu. „Bavíme se dobře?“, ozve se za mnou. Trhnutím otočím hlavu. Constantine Marlowe stojí přímo za mnou a po jeho boku jeho nohsledi. „Náramně“, pronesu suše. A on se na mě dívá takovým tím zkoumavým pohledem, dost pobaveným, jestli se to dá říct o někom tak „vážně“ působícím. „Mám za to, že bychom mohli vaši žádost ještě jednou přezkoumat“, pokýval hlavou a s rukama založenýma za zády si vykračoval po pahorku. Nohsledi vypadali velice nervózně, což tak nějak divně kontrastovalo s jeho klidem. Byl si tak jistý sám sebou. „Mohli?“ opáčila jsem, aniž bych dala najevo jedinou emoci. „Právě se tak stalo. Jste přijata. V pět ráno vás chci vidět na stanici. Máte kuráž“, uznale se mi zahleděl do očí. „Ale jestli máte Organizaci být co k čemu, bude zapotřebí mnohem víc než to, rozumíte?“, zastavil se přímo přede mnou a v jeho oči byly přísné, ale dávaly mi šanci a to bylo jediné, oč jsem žádala. „Rozumím, pane!“, sklepla jsem podpatky a zasalutovala. Já, Julie Fawkesová rozumím perfektně.

*