Rozjezdy pro hvězdy. No to je zase název jak noha.

Hu, čtu si svý starý články a… prokristapána 😀 No nic. Je to jen důkaz toho, že i tady s sebou vláčím věci, o nichž sice vědomě nevím, ale podvědomě si je dobře uvědomuju. Až budou pryč, bude mi tu líp.

RPG se nám zase maličko rozjíždí. Pár dní zpátky jsem nad tím dumala, celý dny tam nikdo nepřišel a nepsal a mě přepadal smutek, že to šlo tak rychle do háje. Naštěstí tam pořád zůstává pár věrných, kteří neházejí flintu do žita, nic nehrotí a prostě jenom tak hrajou. Takový lidi mám ráda. A taky právě přijímám nováčka. Pevně doufám, že to s ním nedopadne stejně jako s některýma jinýma nováčkama, co se na to po chvíli vydlábli. Vždycky, když se taková věc stane, cítím smutek za ten umřelej potenciál, co ty jejich postavy měly. Což je ostatně přesně to, co mě mrzí na tý starý hře na Klubu snílků. Ty postavy tam byly naprosto úžasný, příběh byl zajímavej, dělali jsme dobrý věci, měli jsme skvělý nápady a úžasně rozeběhlý vztahy… a najedno to bylo všechno pryč. Taková škoda. Takový mrhání talentem 😛

Pracuju na výběru pro téma týdne. Nečekala jsem, že se o to strhne až takovej zájem, ale vaše komentáře u předchozího článku mě nakoply. Dokonce i na tema-blogu se objevil článek. Vypadá to, že teď už ten výběr prostě udělat musim 😀 Ale to je fajn, zatím mi z toho ani moc nehrabe a zdá se mi, že to nakonec možná bude jednodušší než jsem myslela. Ale nepředbíhejme.

Včera jsem začala škrabat bráchův pokoj. Nakonec to samozřejmě vypadá tak, že se celou dobu čekalo jenom na mě – což je humorné, protože za tu dobu, co jsem doma, jsem to mohla mít seškrabaný a namalovaný pětkrát, ale to by mi nejdřív někdo musel říct, že další na řadě je škrabání, žejo. Každopádně mě fakt baví takový ty momenty, kdy něco hodinu škrábete a ono to vůbec nejde a vy jste z toho úplně vyřízený, a pak si všimnete kýble s vodou a válečkem, tak tu stěnu zkusíte přejet a když to pak vemete znovu škrabkou, tak to jde úplně samo dolů. Takový to „ahááááá“ 😀 A nesmějte se mi, kolikrát já jsem prosimvás v životě škrabala. Takový věci po mně nikdo nemůže chtít, abych si pamatovala.

Další vtipnej moment byl, když máma zjistila, že jsem se do toho škrabání pustila, a šla se na to podívat. Já byla v kuchyni a ona najednou začala řvát, že mě zabije. Teď si vemte, že já měla seškrábáno už několik čtverečních metrů a trvalo mi to fakt dlouho a teď mě asi jako může napadnout – málem mě klepla pepka a k smrti jsem se vyděsila, že jsem škrabala něco, co jsem neměla nebo tak něc 😀 Nicméně ukázalo se, že na mě řvala proto, že jsem nezavřela dveře od toho pokoje a to naše prdlý kotě Ájecí si tam vyšlo na procházku – což v tom všem stavebním bordelu a prachu asi neni ideální, uznávám, ale sakra to musí kvůli tomu dělat takovej virvál? 😀 Mně málem ruplo v kouli hrůzou.

Víte, co mě teď fakt baví? Browsit po deviantartu. Nevim, jak moc „nová“ je technika speedpaint (rychlomalba), ale pro mě je to docela novinka a čumím, co ty lidi dokážou. A hlavně že to funguje! Někdo by řekl, že takový obrazy jsou namalovaný totálně žaves a že to nemá smysl nebo co, ale podle mě je to naprosto úžasný. Je to plnohodnotnej obraz, zachycující úžasný scenérie (ty lidi jsou prostě bozi), a zároveň je to v podstatě impresionismus moderní doby. Ponechává to prostor fantazii, která si to dokreslí a přidá si detaily. Já nevim, když se kouknu na obraz, tak v něm nehledám detaily a přesný vykreslení struktury stromu nebo tak něco. Když mi dáte před čumám dva obrazy stromu, jeden klasickej a druhej malovanej speedpaintem, tak já v tom prostě nepoznám rozdíl, protože ten mozek si to přebere a ty detaily si doplní, neni to jako koukat jen na fleky, pro mě to jsou plnohodnotný obrazy.

A čím víc úžasnejch autorů na tom déáčku objevuju, tím inspirovanější si připadám – viz můj včerejší prozaický výblitek. Blbinka, vyklepaná do klávesnice během několika minut. Asi by to nedostalo žádnou cenu na soutěžích, ale mě to bavilo psát 😀 A navíc, tady se tvoří historie – tyhlety krátký imprese jsem nikdy psát neuměla, vždycky něco rozepíšu, ale nedokončím, protože mě nenapadá žádná pointa, nic, čím bych to mohla uzavřít, nic, kam bych se chtěla dostat. Jsou to prostě fakt jenom imprese, co dostávám na základě nějakejch obrazů nebo i básní a dalších věcí, ale nevim, jak je zachytit, jak je napsat. Asi by to chtělo trochu víc studovat psací styly, třeba se to dá taky nějak udělat, psát bez pointy, jenom popisovat scenérii, ale tak, aby to lidi bavilo.

Btw, kromě vybírání na Téma týdne jsem si na sebe upletla ještě jeden bič – přihlásila jsem se, že napíšu článek pro Srdce blogu, něco o minimalismu v designu a tak. Jenže mám najednou pocit, když jsem tu šanci dostala, že už jsem na to vlastně všechno řekla a že bych se opakovala 😀 Obzvlášť v komentářích na některých blozích nebo webech. Já vim, že tam ten můj názor nedohledáte (chvála i smrt nedohledatelným přezdívkám), ale zase zajímá to vůbec někoho? Zrovna tohle mi připadá jako téma, o němž už toho bylo napsáno strašně moc – a zároveň by se o tom nejspíš mělo psát pořád, protože spousta lidí je pořád ještě nepolíbená věcma jako „estetika“, „elegance“, „použitelnost“ a podobně. Co myslíte, mám ten článek dát dohromady? A co by vás v něm zajímalo najít?