Halloweenový článek

Dobré zprávy, ty já ráda. Ještě ráno jsme se nové brigády dost báli, ale nakonec se ukázala jako docela příjemná, nijak zvlášť náročná a navíc ne tak bídně placená, jak jsme původně mysleli. To všechno dohromady spolu s tím, že jsme nedostali pokutu za parkování (nebyli jsme si jisti, jestli stojíme dobře), že jsme si prošli v Arundelu takovou maličkou skrytou Příčnou Ulici (ale nic moc tam neměli), že jsem si včera koupila pěknej, provázkem opletenej květináč (a plánuju si do něj pořídit vánoční hvězdu, až ji někde uvidím), že za pár tejdnů jedu na dlouhou návštěvu domů, že Clařina hospůdka Sage je vážně pěkné místečko, kde se mimojiné odehrávají jazzové koncerty, že je dneska Halloween a na večer sosám Střihorukého Edwarda a Nightmare before Christmas (obojí jsem dlouho neviděla), že nám Ashleigh povolila, abychom u Clare pracovali každou středu ráno (a k Ashleigh pak půjdeme odpoledne) a že zítra zase jedeme do Hove, kde uvidím Perličku a Veverku.

Ty mně minule daly. Mysteriózní pán je v nestřežené chvíli vypustil do zahrady a ty mrchy si to v tu ránu namířily pěkně přes plot k sousedům a za boha jsem je nemohla nalákat zpátky. Na Pearl nakonec zabralo netradiční mávátko vyrobené z urvaného stébla jakési oschlé rostliny z jednoho z Ashleighiných květináčů, ale Squirrel by mávátko nemohlo být ukradenější a moje volání jakbysmet. Čím naléhavěji jsem ji volala, mlaskala na ni, luskala prsty a klepala na dřevěný plot, tím ostentativněji se po cizí zahrádce procházela směrem ode mě, tu a tam se zastavila a oňuchávala listí jejich keře. Naprostý nezájem o mou osobu nakonec korunovala okamžitým přiběhnutím k sousedce, která to všechno viděla z okna a jala se mi se zběhlým zvířetem pomoct. Myslím, že Ashleigh by si s ní měla promluvit a domluvit se na tom, že tam ty kočky holt občas budou chodit. Udržet je totiž jinak v domě, když potřebujete dveře do zahrady otevřené, je poměrně náročné a k nim navíc dost necitlivé. A ostatně sousedi by mohli být rádi. Jejich caparti, tisknoucí rozjařeně ruce na okna a volající „Daddy, daddy, look!“ na mě působili docela nadšeně.

V Hove si jinak docela zvykáme. Brzy budeme mít vyřešené parkování a i když neustálé převážení všech možných věcí jako žehlicích prken a vysavačů sem a tam je trochu voser, není to zlé. Navíc se mi ten dům docela líbí. Běhání nahoru po strmých schodech mi dobře nedělá, ale pravidelná ranní procházka s Daisy směrem ke škole, i když jen na pár minut, ano. Nevím, jak to Hove dělá, ale zatím každé ráno, co jsme tam přijeli, bylo slunečno a hezky. To se pak člověk nezdráhá s tím psem i rozeběhnout. Prostě taková obyčejná radost ze života.

Zítra mi začíná NaNoWriMo – vlastně dneska o půlnoci, a já z toho mám furt hlavu plnou otázek a taky vlastně vzteku, že nejsem schopná dát se dohromady s nějakým dalším psavcem a požádat o pomoc s brainstormingem. Mám tolik otázek! A valná část z nich měla být dávno vyřešená, ještě než jsem začala psát. Co chvíli měním název a vlastně i cíl, a když už si nějaký dám a s tím psaním pokročím, pak mi zase dojde, že takhle to vlastně taky vypadat nemělo a že je to celé k ničemu. Nejsem si schopná vybavit, jak chci, aby to ve výsledku vypadalo – chci to udělat jen jako prostou příručku, jakých jsou na internetu tisíce? Na to by mi stačila stránka A4. Ale když píšu od srdce, co mě k tomu napadá, je z toho za chvilku guláš podivné chuti a kdykoli to znovu otevřu, zaplavuje mě pocit chaosu a všeho, jen ne jednoduchosti. A do toho pochyby, které ze sebe pořád neumím setřást. Setřesu je na chvilku, ale zase se mi vrátí. Jsem zvědavá, jestli mi NaNoWriMo pomůže, ale i když ještě nezačal, už teď jsem z něj ve stresu, protože mám pocit, že bych zítra měla prostě začít psát, ale něco ve mně na mě huláká, ať si nejdřív pořádně ujasním, co vlastně chci napsat. A já nevím, jak to chytit za pačesy a jak tu otázku vyřešit.

Trochu mě mrzí, že z toho Halloweenu asi nic moc mít nebudeme. V domě nikdo není a na takové samotě asi moc nehrozí, že by přišli koledníci – pro všechny případy mám připravenou pisklu bonbónů a do kuchyňského výklenku dám pár svíček.

Zvažovali jsme zajít si při té příležitosti do některého z místních pubů, ale nakonec jsme si asi oba uvědomili, že se nám vlastně nechce a že ten večer mnohem radši strávíme posezením pěkně doma v teplíčku, s dobrým vínečkem, svíčkami a s mou porcelánovou dýní z Poundlandu. Na dlabání jsme se vydlábli. Dostali jsme sice modrou dýni od Cye, ale nikomu se do toho moc nechtělo a navíc Cy beztak povídal, že má moc tvrdou kůru a že by to asi moc nešlo. A tak z toho asi nakonec bude filmový večer, jen možná přemluvím pana M., abychom se aspoň po setmění vydali autem na projížďku po okolí, pokoukat, kde komu jak plápolají svíčky v Jack’O’Lanternách – jen ve Storringtonu mají dýni skoro na každém koutě, tak by to mohlo vypadat hezky. A člověk by do sebe dostal aspoň trochu té „helouvínské “ atmosféry. Ale s trochou závisti sjíždím na facebooku fotopříspěvky jiných au-pairek, které se chlubí tím, jakou pěknou výzdobu si s dětmi přichystaly. A s trochou nostalgie vzpomínám na Halloweeny předešlé, trávené ve společnosti mojí bandy – třeba z roku 2010 nebo i z loňska. A když už jsem v tom vzpomínání, pro ty z vás, kdo máte Halloween rádi a chtěli byste si o něm něco víc počíst, přidávám svůj někdejší článek Halloween po anglicku, a ze stejné doby taky svou halloweenskou úvahu s perličkou pro zasmátí, která mě spolehlivě rozseká každej rok touhle dobou, kdy si na ni vzpomenu 😉

A ještě jako takový pé ésko pod imaginární čarou tu mám další set liebsterovských otázek (vy nás teda zásobujete, pane Karfík), tentokrát od Eli 😉 Těší mě, že to fakt zafungovalo a že mi ten řetězák pomohl trochu se odrazit od dna krize a zase mít o čem psát sáhodlouhý, normálním lidem nečitelný články. Enjoy a mějte pěkný Halloween, ať už budete strašit v kostýmech venku nebo se mrtvolně rozkládat doma na gauči s hrnkem horkýho kakaa. Mwahaha >:)

Zebytobyla Anglie…? A nebo někde úplně nespecifikovaně mimo civilizaci, ale zase jakoby blízko k ní, aby člověk měl přístup ke všemu, co potřebuje, jestli mi rozumíte.

V sobotu s panem M. část dne pracujeme a ve zbytku buď relaxujeme doma nebo se projdeme do Brightonu, když jsme zrovna poblíž. V neděli většinou jezdíváme do Crawley, po nákupech a tradičním čumění po krámech. Ani toho už tolik nekupujeme, spíš se jen procházíme a dumáme, co dovézt domů dárkem.

Blogování, focení a editace fotek (abych tak řekla, vtiskávání feelingu), kočky, teplý hrnky mléčnejch nápojů (ať už kakao, horká čokoláda nebo kafe s mlíkem), voňavý svíčky nebo tyčinky a oheň (to je bonusová šestá věc).

Tady v Anglii ani ne, máme tu jen kalendář a obraz s tématikou pláže a písku, ale doma mám obraz, takovej jako do etna (k němu jsem si koupila i pár maličkých obrázků podobného vzezření, i když nejsou ze série), a pár plakátů z Camden Town. Na jednom je kočičí silueta na vínovo fialovém pozadí, na jednom myslím nějaké jakoby vázy.

Jen málokterá kniha člověka neovlivní. Ale napadá mě třeba Saturnin, kterej mě naučil leccos o humoru a myslím, že mi tak možná dost upravil způsob mého vlastního psaní. A tak obecně mě to naučilo si víc vážit některých věcí a vždycky to ve mně vyvolá neuvěřitelně poetickou a příjemnou náladu.

Něco, kde budu moct zůstat sama sebou a těžit z toho. Za milion bych nešla dělat operátora někam na drát, buzerovat úplně cizí lidi na jejich osobních číslech, ještě k tomu v kteroukoli nestřeženou denní dobu včetně víkendů! Vážně, jen o málokteré práci bych řekla, že je podřadná, ale telemarketing nebo jak tomu ty svině řikaj, to je prostě zlo a špína!

Záchod, většinou. A jak se mi z toho teplíčka nechce.

Nevím. Myslím, že o sobě práskám, co se dá, takže asi všichni vědí, co potřebují vědět 😀 Možná to, že i když to tak možná vypadá, opravdu nesnáším dobře připomínky na svou postavu, zejména ty partie, se kterými nejsem zrovna spokojená. Jsem přesvědčená, že obzvlášť ženy by měly mít jakási nepsaná výhradní práva na vtipkování o svých výrazně nadprůměrných partiích a nikdo jiný by to dělat neměl.

Tesco, Sainsbury’s, Poundland, Poundworld, Superdrug či Primark. Doma v ČR asi Billa a Tesco.

Jednou jsem půjčila kamarádce mikinu, ona si ji ovázala kolem pasu a pak šla do křoví na malou. Počůrala mi rukáv.

A t-t-to je vše, přátelé 😉