O umění

Zdá se mi, že kromě téma týdne se tu poslední dobou rozmáhá taky něco jako téma dne, nebo prostě jen aktuální téma. Jsou to ty věci, na který někde narazim a zjistim, že hned několik blogerů na to téma napsalo článek jako komentář k aktuálnímu dění a „co si o tom myslim já“. Obvykle je to velice zajímavý počtení, hlavně proto, že se k tomu tímhle způsobem vyjadřujou především lidi, co k tomu fakt maj co říct – a to bohužel u TT není úplně pravidlem.

Otázku dnešního dne rozvířil Plchopán Sikar s odkazem na článek Končím s předstíráním: Já prostě umění nechápu, a kvalitní komentář k tomu napsala třeba Dubious cat (zatím jsem nenarazila na další, ale třeba budou následovat).

Dumky, žalky, a co já?

Umění je od slova umět. Představuju si před sebou umělce. Člověka s citlivou duší. V podstatě to může být kdokoli, ale jde o to, že jeho mysl je otevřená věcem, kterým se už jiní lidé zavřeli. Při použití telefonu nemačká automaticky číslo a neprovede hovor, aby vzápětí zapomněl, že vůbec něco jako telefon použil. Naopak je po celou dobu vzrušený tím, jak geniální je ten vynález. Přemýšlí, co za člověka ho vymyslel, co se mu tehdy honilo v hlavě, jak na to přišel. Jakou cestu muselo telefonní spojení urazit, než se z něj stalo to, co je z něj dnes. Co tvoří jeho podstatu? Jaký je jeho přínos společnosti? Jak bychom žili bez něj? Jak jsou poskládané atomy v telefonu, jak se hlas přenáší na tak neskutečné vzdálenosti, aniž by ztrácel na síle, jací lidé navrhují modernější a pěknější telefony, kdo vymýšlí všechny ty další funkce, jak budou telefony vypadat za sto, za dvě stě let, přijde jednou doba, kdy už je nebudeme muset používat, protože je překoná nějaká jiná technologie, která nám bude připadat tak automatická a samozřejmá jako zvednout telefon, jenže dnes nás to ještě nenapadá?

Myslím tím, že umělec má v hlavě/srdci/whatever něco víc než běžný uživatel světa, a umí to tomu světu nějak sdělit, předat. Umění je, když někdo umí zahrát na nějakou strunu ve mně, kterou jsem si do té doby neuvědomovala, ale pravděpodobně už tam byla. Umění je, když mě někdo inspiruje. Když mě pozastaví. Když mě donutí podívat se jinak na věc, o níž jsem byla přesvědčená, že ji důvěrně znám. Umění je něco, co lahodí oku. Co navodí náladu. Co vyvolá emoce. Co udělá člověku dobře nebo ho to donutí myslet.

Umění může být téměř cokoli, ale řekla bych, že pokud jde o moderní umění, těžiště toho procesu se přesunulo z autora na diváka. Dřív byli umělci skuteční mistři. Tvořili neskutečná díla, která přetrvala věky, uhranula milióny lidí a mnohým změnila život. To, čemu se říká moderní umění, nemá tendence přetrvat věky. Jsou to momentky, zaměřené na přítomný okamžik, na nějakou krátkou chvilku, na šok, který nemusí úplně přetrvat. Jsou to zoufalé výstřely do tmy, pokusy přimět náš automatizovaný svět, aby se zastavil a uvědomil si, že je něco špatně. Jsou tím zoufalejší, čím silnější je naše zarytost do známých procesů, do rutiny.

Pár fleků na zdi? Není umění je tam naflákat. Je umění cítit přitom nějaké pocity. Je umění, když v tom někdo nějaké pocity vidí a něco mu to dá. Pak je ale umělcem divák a ne autor. Navíc se u takového „díla“ nedá mluvit o autorově záměru. U některých věcí o nich mluvit můžete – většinou je záměrem „šokovat“, což je mimochodem odpověď, na kterou jsem alergická. Jsem přesvědčená, že i kdyby to byla pravda, dalo by se to opsat nějak líp. Tohle mi prostě zní jako vyjádření někoho, kdo hodil po divácích nějakou flákotou a neměl nejmenší ponětí, co se stane. A když to pak někteří přijali dobře a viděli v tom umění, když někteří začali naopak řvát, co je to za ohavnost, autor nonšalantně vstoupí do světel reflektorů a prohlásí, že to byl od začátku jeho záměr. Brhm. Bitch, please.

Myslím, že téměř o ničem se nedá říct, že by to uměním nebylo. Předat zprávu a vyvolat emoce, to chce vždycky kus umu. Ale myslím, že asi všichni tak nějak cítíme rozdíl mezi výstavou z prvního odkazu a pobytem v Národní galerii v Londýně.