Chtělo by to pořádnou dovolenou

Tak jo, asi umim anglicky. Vzhledem k tomu, že poslední dvě noci se mi zdály sny v angličtině… to moje stýskání po Anglii začíná nabírat na obrátkách. Já vážně nevím, proč tam prostě neodjedu. Proč jsem taková baba, že se neseberu a nejedu tam sama? Proč furt na něco čekám?

Víkend na chatě byl fajn, ale už to není, co to bejvalo. Předně teď před každou chatou hodinu (až dvě?) s tátou nakládám dříví a bordel ze sklepa, takže jsem od šesti na nohou a tahám se s těžkejma zaprášenejma prknama plnejma hřebíků, pak jsou tu agresivní kočky, který se prostě od Allegřina příchodu nějak nemůžou snést a jdou si po krku, což docela ubíjí rodinnou pohodu, pak je tu zasranej sousedovic jezevčík, kterej celej víkend nezavře hubu a štěká a štěká a štěká a štěká! Já prostě nepochopim, kde se v tom zvířeti bere tolik energie, a kdy jako vůbec dejchá mezitim štěkánim? Kažopádně my s mámou už máme pohár dost naplněnej a fakt s tim bojujeme, takže musím říct, že teď po tom víkendu jsem nejvíc ráda, že jsem v Praze, kde si konečně můžu odpočinout. No neni to paradoxní? To by přece mělo bejt naopak.

Co začali sousedi stavět barák nám za plotem, jsou nervy i z tamtý strany. Ne že by tam byl nějakej rámus, ale prostě tam jsou a pořád se tam něco děje. Už to neni takový to jak jsem si šla vždycky sednout na konec zahrady, kde nikdo nebyl, jen ticho, příroda a já. Teď tam na mě zpoza plotu čučí nejmíň tři lidi, co se pohybujou po stavbě a maj u toho puštěnou frekvenci 1. A to i v momentě, kdy tam vůbec nejsou – to zase nakrklo tátu.

A pak je tu babička, jejímuž vaření se nikdy nedalo nic vytknout, ale poslední roky je to s ní fakt těžký. Naprosto ztrácí soudnost, pokud jde o čerstvost potravin, takže víkend co víkend se potýkáme s plesnivýma věcma v lednici nebo se zkyslým mlíkem, a hlavně s ní, protože ona to prostě není schopná přiznat a když už jí dám pod nos plesnivej chlupatej křen, kterej byl dva tejdny zabalenej v mokrym hadru (no ještě aby plesnivej nebyl), tak mi ho vyrve, okrájí to a vrazí mi to zpátky, neschopná pochopit, že ta plíseň je v tom všude, nejen tam, co ji vidí.

A co je horší, už několikrát jsem od ní jedla nějakou buchtu, perník nebo bábovku, co smrděla rybinou. Nechápu, jak je to možný, jestli do toho dává nějakej zkaženej olej – ale ten se snad ani zkazit nemůže, ne? No fakt tomu nerozumim, ale jako namažte si perník marmeládou, zabořte do něj čumák a ciťte ryby. Lahůdka, fakt že jo.

Navíc spolu čím dál tím víc bojujeme ohledně toho, že já bych nejradši všechno vyhodila nebo zrušila a ona by nejradši všechno schovávala, snad i šlupky od brambor. To je samozřejmě nadnesený, já taky nejsem takovej vyhazovač a neni to jako že bych si necenila věcí, ale čeho si opravdu necením, jsou kraviny a bordel, kterej už nikdy nikdo nepoužije – rozhodně ne nikdo z týhle rodiny – a přesto se to tam všechno skladuje, protože „to přece nevyhodim a místa je tu dost“. Grrrrffffnnmmmakpg!

Řekla mi, že mám ve skříni kopu starejch bot. Ani jsem o tom nevěděla, ale nějaký jsem tam fakt našla, asi tři čtyři páry. Tak jsem se do toho pustila a že je teda vyhodim, protože je na tý chatě stejně nenosim, prostě proto, že už jsem je vyřadila, že mi nebyly nebo mi padaly z nohy. Celou sobotu tam ležely v krabici, připravený, že je odvezu do Prahy a vyhodim. A v neděli před odjezdem k tý krabici babička přijde a začne se v tom přehrabovat a brblat, že přece nejsou tak špatný a že by se ještě daly unosit a ať si je tam nechám a… no, prostě nakonec si dva páry z toho nechala, že je unosí ona. Já už nad tím mávla rukou, mně je to buřt, když chce žít mezi nepoužitelnejma odpadkama, tak ať si.

Abych se dostala do rovnováhy, pustila jsem se dneska ráno do dalšího šuplíku v kuchyni, kterej mi už léta pije krev. Krásně jsem ho celej vysypala, vyčistila a vymyla cifem a teď ho vůbec nemůžu poznat, jak se svítí 😀 Ještě máma musí probrat ten tác plnej bordelu, co jsem z něj vytřídila, a bude. Blbý je, že jak mě máma viděla něco dělat, pronesla, že by to chtělo spíš umejt okna v kuchyni. Bože, za co mě trestáš. Cokoli, jen ne mejt okna. To už bych radši žehlila.

Btw v pátek jsem měla perfektní večer s jednou slečnou, kterou jsem už dlouho neviděla. Doufám, že si to tenhle týden zopákneme a že to zase nezůstane u celoročního vyměňování si zpráv jako že „bysme mohly zase někam zajít“. Vůbec mám na tenhle tejden dost plánů, tak jsem na ně zvědavá.

Včera večer jsem měla taky super pokec, tentokrát s Mauďátkem. Pomáhá mi to, chodit ven s těma správnýma lidma. Ten život je najednou úplně o něčem jinym. Tím víc mě to utvrzuje v přesvědčení, že některý lidi prostě správný nejsou a že nemá smysl s nima trávit čas.

Bože, já se TAK těšim na ROCK FOR PEOPLE! A hlavně se těšim, až budu mít konečně lístek a zařízený bydlení 😀 Už začínám bejt fakt lehce nervózní, vzhledem k tomu, že je to už za tejden 😀

Btw pro Maudě – jestlipak víš, co se mi dneska zdálo? 😀 Dneska to byl Richard Gere. Ale pořádně 😀