Rock For People 2012, den druhý, část druhá

Tak po tý podivný sprše nesprše jsem si to pěkně vyšňořená šinula na zbytek večerního programu. Bylo mi ještě trochu motavo po těch dvou dvanáctkách, takže jsem neplánovala už žádný velký řádění, přesto jsem si ale řekla, že nebudu máslo a nepůjdu brzo spát – což byla myšlenka, s níž jsem předtím docela koketovala, abych jako že dohnala tu předchozí noc a vůbec tak nějak posledních pár dní, co jsem toho moc nenaspala. Řekla jsem si, že spát můžu doma a že jsem si tu zaplatila zážitek, tak si přece nenechám ujít ty velký jména, na který se sem všichni sjeli. A šla jsem na ně.

Pořadatelé hlásali, že na Faith no more máme přijít v bílym tričku, takže jsem se podle toho zařídila a ve výstřihu (protože jsem to zrovna neměla kam jinam dát) jsem si nesla bílej karafiát, kterej mi ještě před Feudama dal chlápek na hájveji, co je tam rozdával. Že prej to taky bude součást vystoupení. Musim říct, že i když Faithy neznám, alespoň o tom nevim (třeba bych při poslechu zjistila, že je znám, to se mi stává dost často), dost jsem se na ně těšila už kvůli tomu, abych zjistila, co mají s tím bílým oblečením a s těma kytkama v plánu.

Bylo ještě dost času, tak jsem se stavila na Flogging Molly, kterejm prostě nevěřim, že nejsou z Irska. Zrovna když jsem tam přišla, hráli něco totálně irsky rockovýho, a krom toho měli i Irskem zavánějící výzdobu, no prostě jsem si fakt myslela, že jsou to Irové 😀 Každopádně jsem je zase tolik nevnímala, spíš jsem tam jen tak seděla na kopečku a relaxovala, nabírajíc druhej dech a snažíc se vydejchat to předchozí běsnění, který mi dalo dost zabrat. Po chvíli mě to přestalo bavit a oni měli stejně už končit, tak jsem se zvedla a šla zase na T-Mobile stage, kde měli brzo začínat The Kooks.

A ti byli naprosto úžasní! Jakmile jsem si našla místečko na kopci a oni začali, bylo mi jasný, že jsem tady správně. Anglie opět nezklamala a opět se mi zavrtala hlouběji do srdce a ve spojení s právě prožitou euforií z Feudů jsem měla takovej neskutečně krásně hřejivej pocit na srdci, takovou pohodu a klid v duši, že jsem to už nezažila… no tyjo to už si ani nepamatuju, že by mi někdy bylo takhle dobře. Ve světle toho, jak málo mě teď uspokojuje můj stávající život, je asi pochopitelný, že mi z toho opět vstupovaly do očí slzy, a že jsem se sama pro sebe usmívala, tak pravě a nefalešně… no úplně jsem zapomněla, že to ještě umím.

Blbě neblbě, během pár písniček jsem se z toho kopce spustila blíž ke kotli a šla si je užít trochu víc zblízka. Úplně mě odrovnali, měli perfektní zvuk, tak jistej a neomylnej, tak pohodovej a šťavnatej, tak plnej prožitku a tak uvolněnej, že bych u toho klidně usnula, jak mi to bylo příjemný. Pritchard má navíc naprosto omamně úžasnej hlas, nemluvě o tom, že je to fakt pěknej kousek člověka (ach, ti angláni… :D), no prostě mělo to atmosféru a bylo to nádherný a já si celou dobu živě představovala, jak za pár let budou na tomhle velkym stagei stát The Feud a jejich jméno bude hlavním tahounem, spolu s Kookama, protože to jsou rozhodně dvě kapely, na který bych přijela.

Jenže ten Ultimate Chopper tam nahoře má špatnej hudební vkus. Nebo mě nemá rád. Nebo nevim, každopádně mi nedopřál si je doposlechnout, zpoza stage se na nás dost rychle navalily obří mraky, který nejprve nevypadaly nijak zvlášť, ale během jedný, dvou písniček, se všechno strašně převrátilo naruby a svět se zbláznil.

Vidím se, jak stojím po boku kotle, užívám si Kooky a přemítám nad tím velkým mrakem. Někdo hlásá, že přijde bouřka, zvedá se vítr. Přemýšlím, jestli bych si neměla zaběhnout ke stanu a sundat z něj věci, co na něm suším. Jestli bude takhle foukat dál, tak mi je to odfoukne a už je nikdy nenajdu. Jenže než jsem se stihla rozmyslet, slyším Pritcharda, jak nervózně dohrává písničku a hlásí něco jako „Guys, apparently storm is coming…“, opřela se do mě hrozně silná stěna větru a lidi začali šílet, otáčet se a prchat. Nejdřív mě napadlo, ježiš, to je tak neuctivý ke kapele, dlabte na svý blbý stany, deštík, ne… jenže během několika vteřin jsem si to rozmyslela a začala zdrhat taky, protože to už na nás dorazil Mordor.

Bylo najednou úplně černo, strašně se ochladilo a ten vítr byl neskutečnej, všechno hrozně hučelo, najednou byl kolem strašnej rámus a lítaly věci, lomcovalo to se mnou a kolem mě se tlačily tisíce lidí a všichni zběsile prchali a vřeštěli (nebo spíš vřeštěly, protože to samozřejmě ve většině případů obstarávaly holky). Vytáhla jsem mikinu a zabalila se do ní, ale stejně mi byla zima. Běžela jsem pod schodišťátko u T-Mobile stanu, kde se už pár lidí schovávalo, ale jakmile jsem tam vlezla, došlo mi, že to je úplně k ničemu, že tam stejně nejvíc zmoknu, až začne chvístat, protože ten vítr fučel ze všech stran, jen ne zeshora. Když jsem viděla, jak hystericky se kolem nás tlačí ten dav, jak bláznivě se snažej prorvat do zavřenýho T-Mobile stanu, aby „se zachránili“, přišlo mi to všechno úplně šílený, totálně dramatický, filmový. Už jsem viděla, jak někdo zakopne a dav ho ušlape – a na místě toho někoho jsem samozřejmě viděla i sebe, protože ty lidi se tlačili fakt příšerně. Fakt, že kolem nás v tu chvíli poletovaly všechny možný věci a že stage ustal v hraní, napovídal, že to nebude jen nějaká přeháňka a že to vůbec nebude prdel.

Pod schodištěm jsem se srazila s kamarádem, u nějž jsem měla původně spát a kterej mi pak dal vědět, že to nepůjde, protože mu ten první den (respektive nultej) bouřka vytopila stan. Přiběhl tam v ponožkách a nevypadal, že mu je do smíchu. Na mou otázku, kde má boty, řekl, že mu uletěly, a furt těkal očima sem a tam. Něco jsme si říkali, už nevím, co, ale moc mě nevnímal a omlouval se, smrt v očích, že musí letět do stanu. Otočil se a běžel.

Z týhle reakce jsem chytla správnou paniku. Nějaká holka mě požádala, ať jí podržim pivo, a začala se hrabat v tašce. Očima jsem zkoumala východy a najednou jsem to nemohla vydržet. To pivo jsem vrazila do ruky nějakýmu klukovi a povídám mu „hele podrž jí to, já musim běžet“. Jenom pokejval hlavou a já letěla. A fakt jsem běžela celou cestu, a všude kolem mě lidi, co taky běželi, a jeden do druhýho vrážel a ve vzduchu bylo hrozný napětí – kromě bouřky samotný, která na sebe nenechala čekat a spustila neskutečným způsobem ještě než jsem doběhla k východu z areálu, což mohlo bejt tak pět minut poté, co Kooks přestali hrát…? Nevím, přišlo mi jako že se to všechno seběhlo šíleně rychle. Mimochodem to začínající šílenství je třeba docela dobře vidět na tomhle videu – a na dalších podobných videích, jichž je plnej youtube.

Před areálem se ten dav začal trochu ředit, jak se dělil do různých sekcí, ale bohužel v Camp City spalo nejvíc lidí, takže jsem stejně šla s tím největším proudem a do toho do mě zeshora mlátily proudy vody, který mě promáčely na kost během prvních dvou minut. Než jsem došla do kempu, stihlo to znovu rozmáčet částečně vysušenou bahenní lázeň u vchodu. Chvíli se mi dařilo skákat přes kaluže, ale pak do mě někdo šťouchl, mně ujela noha a už jsem čvachtala. Tak jsem se na to vyprdla, stejně už jsem byla mokrá skrz naskrz, a jak jsem se do tý doby snažila chovat spořádaně, najednou jsem se zběsilým úprkem rozeběhla kalužema ke stanu, abych zjistila škody. V krku jsem měla obrovskej knedlík, protože mě tou bouřkou z nultýho dne všichni hrozně vystrašili a kámoš, v jehož stanu jsem spala, ho vyměnil za auto právě proto, že předešlého dne měl stan plnej vody. Popadla mě hrůza z toho, že se to teď stane znovu a že nebudu mít kam jít a že mi to namočí všechny věci.

Panika se prohloubila ve chvíli, kdy se mi povedlo dostat do stanu a začal mi zvonit mobil. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně těsně před „odchodem“ z Kooks napsala mámě smsku, že se na nás žene nějakej hurikán či co, a pak jsem letěla. Napadlo mě, že jí ta zpráva došla, a že chce vědět, co se děje, jenže mi ten telefon vůbec nešel zvednout a nefungoval display. Měla jsem od toho úplně mokrý ruce, tak jsem přišla na to, že mi do toho mobilu zase zateklo, jak se mi to už jednou stalo. V tu chvíli už jsem toho měla fakt dost, nemohla jsem zavolat mámě, nemohla jsem zavolat Maude, že jsem v pořádku ve stanu, nemohla jsem volat Tomovi, co mu patřil ten stan, že nevím, co mám dělat, a jestli nemá kousek místa v autě, nevěděla jsem, kam mám jít a jestli vůbec někam, nevěděla jsem, jestli si nemám začít balit ty nejdůležitější věci a někam zdrhat, no prostě panika nejvyššího stupně, venku to zuřilo buřinou, mlátilo mi to do celty, lomcovalo to celým stanem, venku všichni ječeli a já se rozbrečela.

Vůbec mi v tu chvíli nepomáhalo, že ten jekot byl spíš vzrušenej než zděšenej, že ty lidi kolem mě se zdáli, že si to snad normálně užívaj, že půlka kempu řvala hovno, že sousedi, kterým úplně chyběla celta od stanu (uletěla) a seděli jen v tom průhlednym spodku, kterej byl úplně prochcanej a všechno měli mokrý, s tím evidentně neměli žádnej velkej problém a smáli se. Mně prostě do smíchu vůbec nebylo, protože jsem to totálně neměla s kým sdílet a na malej moment jsem zatoužila po tom, aby tam někdo byl a objal mě a řekl mi, že to bude dobrý nebo aby řekl něco vtipnýho, čím se mu to povede odlehčit i pro mě.

Nevim, jak dlouho jsem se v tom stanu třásla, ale když se konečně zdálo, že bouřka ustala, zpacifikovala jsem se, oblíkla šusťákovku, popadla promočený prachy a doklady (pozn. pro příště, pořídit si nepromokavej obal) a vyrazila mezi lidi, protože jsem měla pocit, že to potřebuju. Nejdřív jsem navštívila velkej hospodovej stan v našem kempu (nebo co to bylo, upřímně jsem ho nezkoumala, byl to prostě jen velkej stan plnej lidí, ale myslim, že to byla hospoda), ale to mi moc nepomáhalo, potřebovala jsem mluvit s Maude.

Prodrala jsem se teda těma brutusálníma loužema okolo, kde nebylo nic vidět, jaká byla tma, a kde nějaký blázni mlátili do plechovýho sudu a vyřvávali něco jako „máme rádi kaluže“ (předtím pochodovali kempem a zpívali hymnu nebo skandovali „Rock for people“ nebo „My máme všechno co chcem, my máme dobrou náladu“, no prostě fakt jsem měla pocit, že jsem jediná osoba v celkym kempu, která má strach, co bude, a který to opravdu nepřijde cool), a ohromnym speedem jsem si to šmajdala dozadu ke Campusu, kde byl naštěstí takovej zmatek (jako ostatně všude), že si mě tam nikdo nevšímal a neptal se po pásce.

Bez telefonu se těžko domlouvat a netušila jsem, kde maj ti dva stan, takže jsem začala vyřvávat naše společnýho heslo a i když se na něj nechytli, nakonec jsem měla dobrej zrak a i v tý tmě jsem je dokázala najít – naštěstí taky zrovna byli mimo stan, jinak bysme se nemuseli vůbec dohledat.

Ten pokec mě trochu uklidnil, hlavně fakt, že jsem světu sdělila, že jsem bez mobilu. Musím říct, že z toho jsem měla asi největší hrůzu. Měla jsem hrůzu z toho, že mi někdo bude volat a že to nepůjde a že se o mě bude bát a nebude vědět, co se se mnou děje. Musela jsem říct Maude, že ten mobil nemám, aby to věděla. A musela jsem zavolat mámě, že jsem v pořádku.

Byla tma, mokro, a nikdo nic nevěděl. Všude byl hroznej bordel a zmatek. Popadaný stany, bláto, voda, popadaný kovový konstrukce, který rozdělovaly kempy (padaly hranice, jak poetické), odpadky a milion lidí, z nichž někteří byli fakt vtipní (třeba týpci, co „stanovali“ na parkovišti způsobem, že měli třeba otevřenej kufr a tam dva seděli, vyhrávali z rádia a mastili karty. Nj, ty velký auta…). Zavřenej areál a z každýho kouta zaznívaly jiný informace. Nakonec jsem se dozvěděla, že bouřka už by se neměla vrátit, nebo aspoň ne nejbližší hodinu, a že Faithi nebudou, stejně jako že se ruší Orbital nebo Skrillex. Mimochodem, taky prej nebyli Refused, snad že se k nim nemohl dostat jeden člen kvůli špatnýmu počasí – letěl. Teď nevim, zase tolik mě to nezajímalo. Pro mnohý to byla velká rána, pro mě to byly pojmy, co mě sice zajímaly a chtěla jsem je vidět, ale neznala jsem je a nevěděla jsem tudíž, o co přicházím, takže mě to nepálilo. Mou jedinou starostí v tu chvíli bylo, jestli bude ještě pršet nebo jestli bude možný v tom stanu přespat, a co bude s tim mym blbym mobilem. Představa, že se po zbytek fesťáku nebudeme mít jak domlouvat, mi nedělala dobře. I s mobilama byla ta domluva obtížná, jak to uděláme bez nich?

No ale čím dýl jsme si povídali, tím klidnější jsem byla a vracelo se mi moje předchozí punkový, nic neřešící naladění. Tím spíš, že jsem se pak u stanu potkala s Tomovýma kamarádama, kteří stanovali okolo mě a chvílema se se mnou i bavili 😀 Byla s nima prdel. Dorazila to nějaká úplně promočená holka, co jsem jí potkala na tý zabahněný cestě v kempu a co zrovna svý kámošce říkala „A nezaprší a nezaprší…“. Z toho se pak stalo něco jako heslo festivalu a mně se obnovila víra v to, že přežijeme noc, která mě v tom největším marastu docela opustila.

Náš příjemnej večerní pokec u stanu přerušila smska, kterou jednomu z těch týpků kámoš ohlásil, že právě začíná Skrillex v jednom ze stanů, co nespadly. Celá banda se tam rozeběhla a já s „ne, díky“ šla spát, protože jsem byla totálně vyřízená a v tu chvíli mi to došlo. Usnula jsem neskutečně rychle a tu noc jsem spala jako zabitá.