Šest věcí, co si přeju, abych neudělala

Tenhleten řetězák začíná bejt nějakej až moc intimní, nemáte ten pocit? Ale když už jsem se k němu upsala… mám u toho ovšem trochu pocit, že i moje schopnost otevírání se je tady trochu natahována na skřipec a testována. Tak uvidíme…

1. Pokusy o finanční poradenství. Přineslo mi to i nějaký pozitivní věci, to zase ne že ne, ale celkově vzato to mýmu životu podle mě jen uškodilo a pošramotilo mi to některý vztahy. Tím spíš že jsem se o to pokoušela podobně neúspěšně víckrát než jednou a nechtěla jsem pustit tu vidinu, že bych mohla být úspěšná podnikatelka. Líbilo se mi, že budu radit lidem a pomáhat jim, ale chyběl mi na to ten obchodní duch a navíc jsem to vzala tak nějak za špatnej konec. Prostě si myslim, že kdyby se to nestalo, dneska bych se měla o hodně líp a hodně věcí by bylo jednodušších.

2. Románek s o dost starším chlapem. Ne že bych se za to nějak styděla, v tý době mi to dost pomohlo a taky jsem si díky tomu určitě pár věcí ujasnila, ale myslím, že můj život by se bez toho obešel. Ani ne tak proto, že byl starší, jako spíš že to byl fakt trochu psychopat, no ale stejně. Kdybych se mohla vrátit a rozhodnout se, co ze svýho života vyškrtnout, neváhala bych.

3. Některý další románky. Člověk je nerad sám a většina věcí, který jsem spáchala v milostnym životě, byla fajn a měla svůj smysl, ale najdou se i takový, za který bych si radši dala po hubě a u nichž se fakt nechápu.

4. Návrat do ČR. Měla jsem v tý Anglii zůstat. Všechno by bylo jinak.

5. Skončit s baletem. Bylo to vynucený zdravotním stavem a některýma lidma, se kterejma jsem prostě už nedokázala bejt ve stejný místnosti, ale stejně mě mrzí, že jsem toho nechala. Při tanci jsem prožívala skutečný štěstí, můj život byl skvělej a mám na to úžasný vzpomínky, který doufám nikdy nevyblednou. Ať už klasický hodiny, který byly plný poctivý i méně poctivý dřiny, ladnosti, tréninku a práce na vlastním těle a zábavy s přáteli, nebo každoroční soustředění v Liblicích, který pro mě znamenalo a vždycky bude znamenat víc než dokážu popsat. Kdybych se mohla vrátit do jednoho okamžiku ve svym životě, vybrala bych si některejch z momentů, kdy jsem byla v Liblicích. Tehdy jsem byla šťastná a někam jsem patřila.

A já už nevim. Zase tolika věcí asi nelituju… 🙂 Jako takovej šestej bod by se daly zapsat některý věci, který člověk kdy řekl a vzápětí by si nejradši nafackoval, ale už dávno jsem přišla na to, že ačkoli vy třeba něco takovýho hrozně řešíte, ten člověk, před kterym jste se takhle „ztrapnili“, si toho ve většině případů vůbec nevšiml nebo mu to bylo jedno a neřešil to. Lidi si takový věci u druhejch lidí nepamatujou a neni to jako že byste nosili na čele nálepku, kde byste tu blbou hlášku nebo nesmyslnost, co jste kvákli, měli napsanou. Ztrapnili jste se podle vás na rande? Klídek, on si toho nevšiml a nebo o tom nejpozději do druhýho dne nebude vědět. Vy se takovou blbostí můžete užírat i několik měsíců nebo dokonce let, ale ten druhej o tom už dávno neví, takže je to úplně zbytečný řešit a myslet na to. Fakt, to je zaručený.