Já mám pocit, že v dnešní době už to ani nejde, bejt nějak nezkaženě optimistickej, takovým tím způsobem, jak se to asi původně vnímalo. Takový to že je člověk věčně usměvavej a nezkaženě věří, že všechno se vysvětlí, že princ zabije draka, že obilí zase poroste, dluhy se poplatí a vysvitne slunce. Myslim, že takový lidi, pokud ještě existujou, musej mít vůči spoustě věcí zavřený oči, jinak si to neumim vysvětlit.
Nemyslím tím, že jsme všichni pesimisti. Ale že jsme ten optimismus nahradili sarkasmem a ironickými poznámkami. My chceme věřit, že bude všechno dobře, ale prožíváme věci, který nás o tom nepřesvědčujou. Máme se světem ty nejhorší zkušenosti a nějak se nám nedostává naděje, že by se to mohlo změnit. Ztrácíme iluze nabyté čtením pohádek, protože se ukazuje, že svět takhle vůbec nefunguje a že cokoli jsme si o něm mysleli, bylo mylné. Ztrácíme tak jistotu a pocit bezpečí, protože všechno se kolem nás třese a my nemáme na čem stavět. Naše základní jistota, představa dobra a zla, jistota, na níž jsme vždycky všechno stavěli, byla otřesena a propadla se kamsi do hlubin pekelných. Nezbylo nám nic.
Roztřesenýma prstama pomalu otvíráme dveře do světa a bojíme se, protože jsme byli připraveni na něco, co nám připadalo tak snadné, a pak jsme zjistili, že nám to ve škole řekli špatně. Cloume s námi vztek na svět, který do nás léta vtloukal nepravdy a který se vůbec nechová logicky – alespoň podle té logiky, která nám připadá správná a kterou jedinou známe. A tak se snažíme naučit, že logika ve skutečnosti funguje úplně obráceně, než jak jsme mysleli, a jsme frustrovaní nejen tím, ale i tím, jak jsou frustrovaní všichni okolo nás. A jak místo aby s tím něco udělali, jen se v té své frustrovanosti válí a krčí rameny. Vzpomínáme na bojovné rytíře a princezny, co se stavěli všem příkořím s hrdě vztyčenou hlavou, a nikde kolem sebe je nevidíme. Vidíme jen spousty bezmocných, rameny krčících, nešťastných lidí.
Spousta lidí se směje. A vynáší optimistické předpoklady. Ale člověk už tak nějak vidí, že je to jen taková maska. Že za každou pozitivní větou se skrývá nejistota a špatná zkušenost a doufání, že tentokrát to bude jinak, ale i ten strach, že to dopadne všechno špatně, jak to bývá zvykem.
Lidi mi někdy říkají, že jsem pesimista. Já nevím, myslím, že nejsem. Pesimista nevěří, že něco dopadne dobře. Já tomu věřím, pořád mám ten svůj kousek naivity a nevzdala jsem se pohádkových představ o světě, pořád si představuju „lepší“ svět, v němž věci fungují tak, jak by měly, a snažím se za tu představu bojovat a udělat si ho přesně takový. Ale vždycky je tam to ale. Je tam ten strach, ty jizvy po spálení, jak jsem vyskočila na plotnu a ona byla zrovna puštěná, je tam ta zkušenost, která ve mně vytvořila až zvířecí nejistotu. Jsem jako ten pes, kterej strašně chce věřit lidem, vždyť to má v povaze, ale má za sebou nehezký věci a ty mu nejdou do hlavy, protože nechápe, jak můžou bejt lidi tak krutý. Lidi, nejlepší přátelé, ti, pro které tu jsem.
Bejt optimistou je hrozně těžký, protože jakmile v dnešním světě dospějete, přestane svět pečovat o vaši duševní pohodu a už je to jenom na vás. Že to nezvládáte, je každýmu jedno, protože každej má dost práce s tím, aby to zvládal sám. Říkám o sobě, že jsem spíš realista. Že se snažím vidět věci takový, jaký jsou. Nepřikrášlovat si je ani je dopředu nehanit. Ale může bejt takovej snílek jako já vůbec realistou?
A stejně to není pravda. Jak se většinou snažím netěšit, abych nebyla zklamaná, stejně mám ke spoustě věcí tak krásnej vztah, že se na ně prostě nedokážu netěšit. Jakkoli se snažím od věcí odpoutat, některý pro mě pořád mají příliš velkej význam a příliš lpím na jejich uskutečnění. A pak je tu ten můj zvyk se podceňovat. Říkat, že na něco nemám a že to nedokážu. Nebo říkat, že to dokážu, ale vnitřně pochybovat. Další zkušenost. Jsem ráda, když můžu všechny dopředu připravit na to, že to nedopadne, a ono to pak dopadne. Přijde mi, že pak z toho můžu mít obrovskou radost, a kdyby to nedopadlo, no tak co, vždyť jsem říkala, že to nedopadne. Tak asi proto mi říkají pesimista. Ale řekla bych, že je to spíš opatrnost na základě špatných zkušeností. Rozhodně jsem to tak nedělala odjakživa.
Mám ráda ten sarkasmus. Možnost obalit i ty pesimistický vyhlídky do něčeho vtipnýho, čemu se dá zasmát. Když to vyjde, člověk se zasměje a je rád. Když to nevyjde, zasměje se taky, ale o něco bolestněji. Je to umění smát se, i když tě bolí srdce. Je to ale správně, že se takový věci učíme? Nebo bychom se měli smát jen když je nám opravdu dobře na duši? Jenže jak to v tom bláznivym světě udělat, aby opravdu bylo?
12 reakcí na „Optimismus v dnešní době“
Co furt všichni mají s tou dnešní dobou?
Lidi byli svině napříč celou historii už v dobách prvních národů.
[1]: Já myslim, že to je jenom takovej zbytečnej dodatek, kterej upřesňuje, že žijeme v dnešní době, a tudíž píšeme o dnešní době. Nesrovnávám to s žádnou dobou minulou, tam jsem nežila a nemyslím si, že by to lidi v historii měli nějak lepší, alespoň když si stručně představím historii našeho státu, tak lidi určitě neměli moc důvodů k optimismu nikdy.
Pekne napísané 🙂
Předposlední odstavec jako by mi vypadl z hlavy 🙂 . Jen si nemyslím, že by praví optimisté vymizeli, jen je jich strašně strašně málo.
[2]: právě, proto moc nechápu to zdůrazňování. Ono to skoro zní, jako kdyby svět byl stále horší a horší, což mi teda nepřipadá…
[5]: Tak to není, všechno má svoje plusy i mínusy. Spíš jde o to, že všichni tak nějak směřujeme od lepšího (dětství), k horšímu (dospělost), takže nám logicky připadá, že všechno jde se světem do háje. Kdybychom se na to uměli podívat z větší perspektivy než je nějakých deset dvacet let, viděli bychom, že se v podstatě na světě nic nemění, jen je víc technologií, lidi jsou línější a jinými způsoby spolu komunikují. Máme mnohem víc času sami na sebe, ale neumíme ho využít.
Ta naděje v člověku vždycky ještě je…
fakt úžasně napsaný článek. Začala jsem číst a nemohla jsem přestat. Se vším s tebou souhlasím, taky sama nevím, čím vlastně jsem, ale tak nějak se snažím vyjít s tím světem. A jo, stále věřím na pohádky a věřit budu!
já bych snad ale ani nechtěla potkat ryzího optimistu, bojim se že by to byl dost děsivej pohled
ale sama se přitom považuju za relativního optimistu, ale čeho je moc, toho je příliš 
jinak bezvadně napsaný názor, tleskám!!
Jsem pořád přesvědčený, že s odstupem se bude o tomto období mluvit s nostalgií jako o "zlatých časech". Je to optimismus nebo pesimismus?
[10]: Zase zkušenost
[1]: souhlasím… lidi se nikdy nepoučí…