Poblázněný biorytmy – no tak aspoň že je ta psavá

Já prostě neusnu, fakt ne.

Odpoledne už jsem to nemohla vydržet a zkusila jsem si lehnout aspoň na gauč ke Kirilovi a Allegře, který mám tenhle víkend jakože hlídat a věnovat se jim. Kirilovi to zřejmě udělalo opravdu radost, nejdřív si přišel lehnout vedle gauče, přímo pode mě, ale vzápětí mu asi přišlo, že to neni dost blízko, a vylezl si ke mně. Furt jsem nemohla zabrat, takže jsme tam takhle leželi jen možná slabou čtvrthodinku, ale bylo to dost intenzivní. Připomněl mi Merlina, kterej když byl malej, tak mi přesně takhle ležel u krku, funěl mi do obličeje a předl nebo si mi lehl na prsa – což přesně Kíra udělal. Ležela jsem na zádech a on nejprve podél mě s hlavou a packou položenou na mym rameni, pak se rozhodl lehnout si mi přední polovinou těla na břicho a ťapat mi po hrudníku. Ohřívací láhev toho nejúžasnějšího typu, to vám povim. Bylo to fakt dojemný.

Jinak jsem toho dneska moc nedělala. Myslela jsem, že třeba uklidim, ale ono ani neni co, mám tu dost uklizeno. Na balení na vodu mi přijde ještě brzo. Spát jsem nemohla, až později jsem se dokopala do postele, že to teda zkusim, ale vydrželo mi to jen slabejch pár hodin. Pak jsem chtěla pokračovat, ale zkejsla jsem u kompu, chytila jsem zase další dech a ne a ne jít spát, spíš se cítím čím dál tím probuzenější. Já to věděla, že si nemám dávat takhle na noc to kafe. Ale už jsem ho neměla čtyři dny! Kromě toho na dálnici, ale to nebylo domácí a bylo to spíš presso než moje oblíbený mlíčný cosi. Prostě tý chuti se nedalo odolat.

Taky jsem trochu hrála na basu. Jen tak lehoučce, ale docela jsem se rozjela. Prsty najednou fakt běhaj rychlejš, když člověk hraje denně, byť třeba jen čtvrt hodinky. Totéž platí o mym cvičení. Aniž bych na to musela nějak myslet, úplně automaticky jsem začala ve vaně dělat sedy-lehy a nejen že to šlo úplně samo, dokonce jsem ani neměla potřebu je počítat, protože jsem byla přesvědčená, že jich zvládnu rozhodně víc než deset (načež bych dva týdny zpátky upadla vyčerpáním). Nevím, jestli je to na mně vidět (já to vidim, ale to se nedá brát v potaz XD), ale každopádně cítím obrovskej rozdíl. Stačí mi pomyslet na Nicka, někdy ani to ne, a zničehonic mě popadne úplně automatická chuť cvičit, zaskákat si přes švihadlo, udělat pár dřepů, jen tak. Neni to nic velkýho, nepotim se do úmoru na strojích, nechodim do posilovny, ale dammit, hejbu se o tolik víc! Už jak dlouho jsem nepoužila výtah, ani když jsem šla tuhle zalejvat kytky k babičce. Vždycky jezdim vejtahem, bydlí v nějakym čtvrtym patře. Minule mi to ale přišlo úplně absurdní a vyběhla jsem to – vyběhla! – zčerstva, ani jsem se skoro nezapotila. No, to bych kecala, ale cítila jsem se přitom a potom úplně úžasně, i když je to taková blbost. Taky jsem to hned ten večer Nickovi napsala a hrozně jsem mu děkovala za tu inspiraci, co ve mně probouzí – ke hře na Sunny i k pohybu. Pořád mám v hlavě ten náš společnej slogan „MOVE MORE“. As simple as that. Nicka to mimochodem fakt pobavilo a děkoval mi za feedback 😀

Každopádně tím spíš jsem alergická na lidi, co se mi snažej všelijak arogantně tvrdit, že o cvičení nic nevim, že aby to mělo vůbec nějakej efekt, musim cvičit tak či onak a musim jíst tak či onak a naopak nesmim ani pomyslet na to či ono. Guys, get life! Nikdy v životě nechci tyhle věci řešit tak moc jako tyhle blázni. Já jim přeju, že jim to funguje, ale proboha, necpěte mi svoje postoje a přístupy, já vám na ně upřímně dlabu, najdu si vlastní, který zase budou fungovat mně a budou v souladu s mou osobností a s mou životní filozofií a vůbec s mým organismem, kterej má úplně jiný fungování. Nesnáším, když mi někdo vnucuje svou pravdu a svý moudra, aniž bych se na cokoli ptala. Až požádám o přednášku ohledně zdravý stravy, feel free, ale do tý doby? Dejte mi s tim pokoj, šmarja, nepadá to na úrodnou půdu.

Prošla jsem si Nickův youtube kanál plnej všelijakejch coverů, co dělal. Nestačila jsem se divit, kolik už toho udělal, jak dlouho už ty videa publikuje. Člověk si řiká „jaktože jsem na něj narazila až teď?“. Ale tak hlavně že narazila.

Jedno z těch videí byl tutorial na Hysterii od Muse, z čehož mi málem upadla brada, neboť je to moje velký „to-learn“ už dost dlouhou dobu. Takže jsem mu hned napsala, že mu za to děkuju a že se na to určitě časem mrknu. A on mi slíbil poslat taby. Yay! 8)

Došla mi trpělivost s vlasama a popadla jsem znova nůžky – už v tejdnu jsem si krpet zastřihla „zadek“, ale bylo to málo, takže jsem se do toho opřela trochu víc – až jsem si málem v záchvatu nepozornosti ustřihla copánek, což mě taky solidně probralo. Takovej ten moment, kdy stříhnete někam, kam nemáte, a úplně ztuhnete „Nouuuuu!“. Ale naštěstí to přežil.

Mám pocit, že to zejtra stejně vezmu znova, vepředu je to furt nějaký roztřepený.

Sakra, já se fakt hrozně hrbim.

Hryžou mě dvě věci, který bych potřebovala někomu říct. Dva lidi, který jsou v poslední době napřesdržku a já se nějak nemůžu přimět k tomu, abych je za to konečně seřvala, protože mi jsou svým způsobem drazí a nechci kazit vztahy. Ale jako fakt to dá práci se držet, samozřejmě ne pořád, ale někdy mě nebetyčně serou.

Mno. Čtvrt na čtyři ráno. Achjo. Spraví se ty biorytmy někdy? Já mám pocit, že se snad už nikdy normálně nevyspim. No určitě ne příští tejden na tej vodě. Včera, když jsem přespávala v Ořechu, na blbejch polštářích z gauče a ve spacáku, s ničím pod hlavou, mě úplně napadlo, že se mi vůbec pod ten stan nechce a že si tam chci vzít postel a pokud možno i tu novou matraci s pamětí, co si máma pořídila s tím, že jí to asi brzo vezmu, protože se mi na mý vlastní hrozně blbě spí.

Už zas mám pocit, že na některý věci začínám bejt „moc stará“. A mám z toho hrůzu.

P.S.: Nějak se mi tu pokazilo počítadlo návštěvnosti. Tvrdí mi to, že za poslední dva dny sem přišlo 0 lidí, což mi přijde poněkud nereálný, obzvlášť když vezmu v úvahu, že mi tu pár lidí komentovalo. Tak buď uměj komentovat aniž by byli přítomni na týhle stránce, nebo je někde chyba. Hmm, Occame, Occame…