Štěstí se prý dá měřit na kočky

Tak se pojďme podívat na ten náš zvěřinec trochu víc zblízka… 🙂

Říkáme jí Ája nebo Ajátko – mámě se to původně nelíbilo, protože Ája je ona sama, ale mám talent dávat zvířatům jména a přezdívky, co se chytnou, takže… 😀

Ája je totální flufíňátko, což je takovej můj výraz pro hrozně huňatý, roztomilý a plyšový zviřátko. Ze všech koček, co jsme měli, je absolutně nejroztomilejší a momentálně je to favorit naší chovný stanice co do „těch správných“ proporcí, rozumějte standard sibiřského plemene. Protože jinak jsou samozřejmě všechny úžasný.

Ale Ája, až na to, že nám moc nevyrostla, má perfektní proporce, takže je to takovej mámy miláček, tahá ji po všech výstavách a vyhrává jednu cenu za druhou, takže vitrína na trofeje je už poněkud narvaná 😀

Ta mrcha to samozřejmě dobře ví a má díky tomu frňák dost nahoru. Není se čemu divit, dost jsme ji rozmazlily. Ale copak se tomu dá odolat? Kdykoli se kouknu na ten její huňatej ksichtít a ona se přede mnou protáhne s těma svejma obříma kulatejma packama (žádná jiná naše kočka nikdy neměla takovýhle tlapy) nebo si sedne na zadek, svalí se a vyvalí ten svůj ťutí pupek, no tak to se prostě nedá 😀 Jak řikám, má nás kolem těch pacek totálně omotaný.

Bohužel se nám poslední dobou dost nesnese s ostatníma kočkama, takže jsme je obě odlifrovaly na chalupu k babičce, aby měla Ája klid na dovádění s Kirilem – kocourem, kterej je tak napůl náš, ale nebydlí s náma, normálně ho má jedna mámina známá. Byl nám zapůjčen, aby byly mrňata, jenže milé Ajátko jako na potvoru odmítá mrouskat a s Kirilem se nesnáší. Tak snad si to brzo rozmyslí, páč Kíra má jít brzo pod kudlu a bude po koulích.

Ája je dost velkej lidumil, furt za náma chodí, ať se hneš kam se hneš, ona je hned za tebou, takže se o ni samozřejmě neustále přerážím a přizabíjím, což ji ovšem nevzrušuje, naopak mi přijde, že ji to hrozně baví. Často se válí mezi dveřma a hraje si na rohožku. A prakticky pokaždý, když se někdo jde koupat, nacpe se mu do koupelny a dělá mu přitom společnost. Taky má zdrhací tendence (už několikrát nám utekla do baráku a měli jsme co dělat, abychom ji našli) a vítá absolutně každou návštěvu, což je u našich sibiřek spíš nezvyklý, všechny ostatní jsou dost plachý. Tohle je ovšem péro. I když se taky nechá pochovat a v rukách vypadá jak hadrová panenka. Ne že by jí to vydrželo nadlouho, ale aspoň se nechá, zatímco zbytek naší kočičí famílie přitom pokaždý řve jako by je brali na nože a adekvátně k tomu se i brání XD

Její velkou oblibou je skákání. Když si s ní hraju, švihám hračkou ve vzduchu ze strany na stranu a ona po ní skáče jak magor, háže šílený přemety a salta, div si nenabije – no, někdy i nabije. Když byla menší, aportovala, ale už ji to přestalo bavit. Když už, tak odhozenou hračku popadne, odnese ji pryč a pak se vrátí a blbě čumí, jakože čeká, že jí to přinesem nebo co.

Má naprosto úžasný oči s totálně badass pohledem, kterej mě vždycky dostane 😀 Často pomňoukává, komunikuje a tak vůbec, moc jí nejedou kapsičky, vždycky to akorát olíže a pak se nechá krmit rukou (neřikala jsem něco o rozmazlování?), takže moc nepřibírá a hlídá si tajli. Ráda se nechá podrbat na břiše, když se rozvaluje, ale ne moc dlouho, ona je hrozně roztěkaná, takže hned zase běží pryč a čeká, že si s ní člověk bude hrát – když už ji vzbudil, neasi.

Je to nesmírně vděčná modelka, takže ji dost často fotím a co se dá nějak umělecky upravit, to nacpu na svůj Deviantart, kde ta malá mrcha sklízí ohromný úspěchy, pochopitelně 8) Taky jsem jí založila stránku na Facebooku, protože mě baví celá ta její osobnost, její přístup k věcem, jak má všechny totálně ochočený a jak si to všechno hrozně dává. Občas na to téma vytvořim nějakej komiks (něco málo jsem už, myslim, zveřejňovala i tady). Žeby trochu inspirace Tubecat?

Každopádně tomuhle já řikám kočka s osobností. Moje malá, k zbláznění roztomilá mrcha 8)