Tak jsme přestěhovaní. Přišli jsme o svoje oddělené bydlení, o soukromí, o pohodlí a o spoustu dalších věcí. Je mi z toho smutno a všelijak. Sedím zrovna v Ashleighině kuchyni na její židli u jejího stolu a bolí mě z toho záda. Kamkoli si tu sednu, všechno je tu nedomyšlené a nepraktické, nechápu, jak tu může žít. Je to zoufale nemoderní, přičemž moderností nemyslím design (ten starý anglický look se mi líbí), ale použitelnost, která tu prostě není. Strašně moc se mi chce zpátky a vůbec se mi to nelíbí.
Dům je obří a je tu zima. Už teď. Co teprve v lednu? Máme snad tu nejzazší možnou ložnici vůbec, takže se nachodíme jako blázni, a kudykoli jdeme, je tam zase zima. V pokoji samotném máme pár topítek, ale od děravých zdí kolem oken je tam průvan. S nábytkem jsme taky spadli o příčku níž než jsme byli – dala nám tam naši komodu a stůl, ale jinak jsme dostali do vínku její prehistorický nábytek, jehož šuplíky se téměř nedají vysouvat, a obecně je prostě na hovno. A taky tam není internet. Kdykoli budu chtít plnohodnotně používat počítač, musím do spodního patra.
Když jsem si chtěla napravit nervy, záda a bolavou hlavu horkou koupelí (konečně po měsících vana!), zjistila jsem, že teče jen ledová voda. A tak jsme museli čekat na Nigela, než přijede domů a nastaví kotel. Ten se teď bude zahřívat dvakrát denně a nemám představu, kolik vody v něm bude a jestli si vůbec tu koupel můžu dovolit. A jestli bude možné si tu a tam dopřát odpolední sprchu po práci. Nemám nic proti otužování, ale ta voda je absurně ledová a jelikož zima je i v celém zbytku domu, nebylo by příjemné hrát si na hrdinu. A navíc tam máme oddělené kohoutky – jednu z věcí, co nikdy nepochopím.
Taky chybí koupelnová skříňka na věci. Budeme je prostě muset mít všechny venku nebo v některém z nepoužitelných šuplíků prastarého Ashleighina nábytku mimo koupelnu.
Ven z domu budeme muset chodit přes jejich dveře, takže pokud tu Ashleigh zrovna bude, budeme se potkávat. A já budu odteď konstantně procházet prostorami, kde by to chtělo setřít prach, vyluxovat, narovnat polštáře, uklidit po její návštěvě její bordel, vyleštit linku, kterou zasvinila, prostě dělat to všechno, co jsem dělala doposud jen do jedné hodiny odpoledne a pak jsem se od toho odchodem skrz dveře mohla dokonale oprostit. Byla jsem volná. Měla jsem padla. Pokud mě vyloženě dopředu nepožádala o nějakou pomoc později, nedělala jsem. A bojím se, že o to teď přijdeme. A že i když to po mně nebude chtít ona, stejně budu muset večer co večer kontrolovat, jestli je naše provizorní kuchyňko-spíž dokonale spořádaná, protože pokud zítra přijede, nebude se chtít dívat na naše věci, a já taky nechci, aby se na ně dívala. Připadá mi, že se z toho zbláznim, a že to nepůjde.
Jsme nuceni používat její dům, ale pod jejími životu nepříjemnými pravidly. Kdyby šlo o její děti, topila by klidně i na zahradě, ale nebere v potaz, že i nám je zima, když je zima, a že bydlet v chladném domě, kde musíš být neustále zahalen do svetrů, šál, čepic a snad i rukavic (ne, vážně, je teprve listopad, já sedím v kuchyni a mrznou mi u psaní ruce), prostě není v pořádku, není to normální, není to zdravé ani dlouhodobě únosné a rozhodně to neprospívá duševní pohodě. Nechci se balit do dek. Nechci drkotat zubama. Nechci furt myslet na to, jak to tady vypadá, a používat cizí dům plný cizích dekorací a věcí. Nechci mít pořád na očích její bordel a krámy a každý nevyřešený kout, o němž už v létě hlásala, že se na to podívá, a pořád nic, ty krámy tam pořád netknutě stojí, a přitom by je mohla vyřešit během maximálně patnácti minut.
Pořád si říkám, že to nakonec určitě nebude tak zlé. Že se to poddá. Že si všichni zvykneme a zaběhneme se a že si třeba z našeho způsobu hospodaření se světlem a s zorganizovaností vezme příklad. Že ji třeba osvítí a uvědomí si, že by taky nemusela mít tolik krámů.
Ale zároveň se pekelně bojím, co bude a jak to bude dál vypadat. Je to jen pár hodin, a už se mi po našem annexu stýská. Kdyby tam teď nebyla taková kosa, snad bych si tam šla sednout na tu prázdnou zem, mezi ty holé stěny, a prostě bych tam byla, jen ještě naposled, protože i když je tam prázdno, furt je mi tam líp, než tady.
Ten měsíc do Vánoc mi najednou přijde jako nejdelší doba na světě, a strašně moc se těším na náš dobře vytopenej byt a na jeho pohodlný zařízení, který by prostě mělo bejt podle mě úplně běžný, ale evidentně neni.
Je to divný. Jsem zvyklá kempovat či jezdit na festivaly a na těch pár dní tam přežiju jakejkoli punk v podobě toi toiek, nedostatku tekoucí vody a neexistence normální postele. Ale člověk prostě furt ví, že za pár dní se zase vrátí do civilizace. Tady jsme sice v normálním solidním baráku, ale pocit civilizace z toho nemám, a nevidím valnou naději na zlepšení. Tak maximálně za zvyk a smíření se s čímkoli, co půjde.
Jo, život au-pair tě naučí vážit si toho, co máš, dokud to máš. Naučí tě to nezměrný vděčnosti za úplně běžný věci jako je suchej toaletní papír, teplo v obýváku nebo snadno omyvatelnej sporák.
Ale třeba se to fakt poddá.
14 reakcí na „Stěhovací update: Chci maminku.“
Myslím si, že jde o zvyk. Já jsem se s rodiči stěhovala celý život nejmíň tak 14x .. a vždy jsem chtěla bydlet tam, kde jsem bydlela před tím. Hlavně vím jaké to je bydlet, kde se mi to nelíbí takže hlavu vzhůru. Jednou bude líp:)
[1]: Mně se na tom líbí to, že mě to pokaždý přiblíží mýmu ideálu bydlení, protože vím, co přesně nechci. A těšim se na to, až si to jednou budu moct udělat kompletně po svym a budu mít doma útulno a teploučko
Zkus si aspoň ten váš jeden přidělený pokoj (ložnici) vytopit pořádně, i dokoupením vlastního výkonného přímotopu, ať to žere co to žere a klidně to nechat nonstop. Ať máš útulné místo. A všechny další místnosti v domě ber jen jako pracoviště, jako když někdo musí dělat na stavbě, v zimě, dešti, větru. Net jde taky vyřešit, za pár stovek v přepočtu sehnat výkonnější wifi router a zapojit ho někde v místnosti na půl cesty, aby se rozšířil dosah, pokud je to tak velké sídlo.
chvíli jsem přemýšlela, co za polské slovo je ,,toi toiek" pak mi došlo, že to není polština… No… já mám zimní odchov po celý rok, jelikož u mě v pokoji nefunguje topení, ale chápu, že na mě topí patra pod a nad náma, takže se to ještě jakž takž zahřeje. Doufám tedy, že se to u vís ještě nějak vylepší, jinak asi nezbývá nic jiného než Jindrovo řešení.
Až se mi udělala zima
Jsem zvyklá na studený vesnický odchov, nic jiného mi nezbylo. Ale první rok jsem strávila zababušená do svetrů a čepic a spala jsem v teplých fuseklích. Navíc s vědomím, že takhle už to bude pořád 
Nějakým záhadným způsobem jsem se otužila a teď mi to už vůbec nepřijde. Ty máš výhodu, že tvá situace je jen dočasná. Přesto chápu, že je ti ouvej. Poněkud blbá rada – ber to jako životní zkušenost a vydrž 
[3]: O výkonnějším topítku se mluví, že nám ho možná pořídí. V opačném případě si ho samozřejmě seženem, když to nebude příjemný. Nebudu tam celou zimu drkotat zubama, už teď je tam chladno.
Ten net tam zatim neni tak nutnej, máme ho dole, kde bychom asi stejně trávili většinu času, protože je to tu takový obyvatelnější. Uvidíme, co bude.
[4]: No já jsem zvyklá na různý proměnný teploty, ale zimu spíš krátkodobou a ne tak všudypřítomnou, takže mi to dává zabrat. A ještě k tomu nám v pokoji táhne, tak jsem zvědavá, jestli tu zimu přečkám ve zdraví.
[5]: Držim
Myslim na příjemný Vánoce a na to, že pak už bude brzo jaro… a naštěstí jsme tu dva, tak se můžem kdyžtak zahřát navzájem 
Paníčelka na angličtinu nám kdysi vyprávěla, že dvojité kohoutky jsou kvůli šetření vody – napustíš si studenou, pak teplou, namícháš si to a neteče ti půl hodiny voda "akorát". No a vidím, že to funguje – ty se do koupání ve vaně nehrneš, takže taky šetříš
Jinak voda ohřívaná kotlem – vanu bych si nedával, nebo ostatní se nebudou moct ani vysprchovat… znám z rodného domu…
Dva kohoutky nic nešetří. Je to buď pozůstatek z doby, kdy pákové baterie nebyly nebo je to moderní, v retro provedení, čistě kvůli designu. A u ohřevu plynem záleží, jestli je tam zásobník nebo přímý průtok. Pokud zásobník a pouze malý, tak holt trvá, než se to ohřeje pro dalšího uživatele. Nutno vyzkoušet. My máme přímý průtok a není problém.
[7]: Jako jistou zvrácenou logiku to má, ale to bych rovnou mohla dělat ledničky se zalepovacíma dveřma, kvůli šetření jídlem a držení diety. Protože když nejdou dveře otevřít, tak nežereš, a voilá, seš hubenej
Když má někdo mozek v hlavě, tak ten kohoutek vypne a netočí vodu nazdařbůh, to přece s teplotou nijak nesouvisí. Se prostě namočim, vypnu, namydlim, zapnu, spláchnu, a je to. A navíc sprcha napojená na takový kohoutky tě prostě nutí točit oběma, abyses neopařil nebo aby to na tebe nechrstalo ledovou. To je prostě nepraktický, ať si řiká kdo chce co chce, a přijde mi, že crcáním se s kohoutkama a nastavováním přijatelné teploty prošustruju vody ve výsledku o mnoho víc.
My máme tenhle kotel jen pro sebe, tady jich je víc a tenhle nám zapli teď navíc, ten se vztahuje jen na naše patro (nebo tu část domu prostě, nevím přesně). Každopádně zbytek obyvatel, pokud tady zrovna jsou zároveň s náma, má kotel vlastní.
[8]: My to máme hlavně nastavený na ohřívání dvakrát denně, ráno a večer. Takže když prostě večer vyplácám teplou vodu, přítel má smůlu a sprchuje se ve studený, leda by si počkal do rána. Ideál to zrovna neni, ale furt si řikám, že to mohlo bejt i horší…
Tak jasně, přeci pro služebnictvo nebudou utrácet stejně, jako pro panstvo
Ale pokud jste sami doma a nemají kotelnu zamčenou, tak se to nauč poladit dle potřeby 
[11]: Když budem sami doma, tak na to dlabu a jdu se koupat k ní XD Tam má teplou vodu furt.
Mrznout, to je peklo. Nejhorší je, když se nemůžeš zahřát, to můžeš mít na sobě tři svetry a stejně je ti zima. Takže vidím to v přímotopu, nebo nějaké ty halogenky, jestli se dají sehnat, jsou přece jen trochu úspornější. Kolem oken natlač buď nějaké hadry, ručníky nebo tam naskládej roličky novin (papír prý izoluje). Jinak doporučuji po vzoru bezdomovců dotáhnout si tam obrovskou krabici, vystlat ji novinami a zababušit se do ní. Bude ti asi tepleji než teď.
(to ber jako nadsázku, ale v krabicích a papíru je opravdu tepleji, to je fakt. I bezdomovci to tak občas řeší.)
Na všem špatným se dá najít něco dobrýho. U tebe to znamená, že sis uvědomila, že naše rozmazlenosti a výdobytky civilizace nejsou zas tak samozřejmé a že je to vlastně luxus.
I když příjemný luxus, jasně, taky bych se nerada vzdávala dobře vytopeného pokoje a tekoucí vody teplé i studené a wc na splachování…
[13]: No, já na takovou skutečnou zimu nemám naštěstí zase tolik času, protože jsem skoro furt v pohybu a něco dělám
Snad to nebude tak zlý, abychom museli spát v krabicích
Jo, občas si připomenout, jaký máš štěstí, tím, že se ti na moment nebude dařit, je rozhodně dobře.