Nejsem fanoušek značkování lidí, nebo spíš řekněme, že i když někoho označkuju, neřadím ho do té škatulky permanentně. Jsem dost otevřená změnám, u sebe i u druhých, a vím, že lidi se často hledaj a měněj a že je to v pořádku. A moc to neřeším.
Ale jelikož jsem ještě dávno nevyhrála boj nad svým egem, přece jenom mám touhu nějak se pojmenovat, zařadit, abych měla pocit, že nejsem tak úplně mimo tenhle svět a že takovejch jako já je víc. Chápete, někdy má člověk fakt pocit, že je divnej, v negativnim smyslu slova. Že je s nim něco fakt špatně, když ho nikdo nechápe a nestíhá a když dělá všechno jinak než lidi v jeho okolí. Takže se ještě rád zařadí, když narazí na zmínku o dalších lidech jako je on sám, aby věděl, že bejt nenormální je vlastně úplně normální.
Sebe sama mám třeba už delší dobu zařazenou pod nálepkama jako indie, hudební maniak, čtenář, blázen do internetovýho vyhledávání a vzdělávání se, alternativní, bloger, přemýšlivec, psavec, kočkomil, pohodář, rádoby filozof, pokud-jde-o-oblečení-spíš-chlap a podobně. Že se to dá všechno shrnout pod nálepku „Hipster“, to je mi ovšem novinkou.
Už jsem ten pojem hodněkrát slyšela, většinou s negativním podtextem, ale vlastně jsem nikdy nevěděla, co se tím přesně myslí. Z kontextu jsem se domnívala, že je to něco jako hippie, někdo, kdo vybočuje z mainstreamu, ale čím přesně se vyznačuje, to se mi nějak nikdy nepodařilo dohledat, nebo mě to prostě nezajímalo, taky možnost. Ale dneska už mi to nedalo, když jsem četla Lennieho článek o tom, jak nesnáší hipstery. Jak řikám, věc vás musí bavit a zajímat, pak si o ní snadno dohledáte první poslední. Když vám to je ukradený, nikdy o tom nebudete moc vědět.
V rámci hledání jsem velice rychle narazila na epesní článek s názvem How to be a hipster na WikiHow a zjistila jsem, že je to tak z 95ti procent celý o mně, což mě poněkud šoklo. Neměla jsem ponětí, kdo je hipster, a teď zjistim, že jsem to já? No to mě poser.
Domnívám se navíc, že se to právě díky tomu nedá svést na pózu a že to asi fakt bude spíš diagnóza. A vzhledem k tomu negativnímu podtextu, co do mě vpravily ty střípky debat a konverzací, co jsem kde pochytila, si nejsem jistá, jestli je to věc, kterou by se měl člověk chlubit, tím spíš, že jedním z pravidel „hipsterismu“ je právě vůbec se tím nechlubit a nevytahovat to, naopak to popírat. Takže to asi dělám špatně. Ale nedá mi to, abych se nad tím nezamyslela, no posuďte sami, jestli jsem nebo nejsem:
Styl oblékání
Můj styl oblékání, pokud se tomu vůbec dá říct styl, je hodně pohodlnej. V tomto směru si někdy fakt připadám jako chlap. Nosím furt ty jedny džíny, v létě kraťasy, ke všemu, co na sebe navleču, nosím jedny a též tenisky, dokonce i k sukním (pokud vůbec kdy vlezu do sukně), nikdy jsem se nenaučila na sandálky s podpatkama (i když je mám a snažím se, vždycky se cítím bezpečně až teprve když vlezu do tenisek). Úzký džíny jsem teď trochu omezila, protože ty moje maj brutálně prošoupanej rozkrok (už to ani nejde zašít, jak moc), a protože je v nich v létě vedro jak sviň, ale jinak je mám ráda, radši než ty klasický.
Mám ráda doplňky, náušnice nic moc, ale nevylezu bez stříbrnejch prstýnků, bez náramků (zejména ze semínek, dřevěnejch korálků, uzlíkovejch náramků, čehokoli, co je na gumičce a dá se natahovat a snadno sundat a dá se s tim hrát a koupat se s tim a je to pohodlný, že o tom ani nevíte), bez řetízků (v součastnosti mám ke krku úplně přirostlej žraločí zub na roztahovací kůži, kterej pochází z Peru a o němž jsem se domnívala, že ho budu nosit tak tejden a pak mě přestane bavit. Co jsem si ho na jaře koupila, ještě ani jednou jsem ho nesundala).
Nosim převážně věci v přírodních barvách a v černé, ale zbožňuju rozrazit to tu a tam nějakou bláznivě veselou barvou, která probere a rozjasní den. Dokonce jsem se naučila nosit růžovou, tu a tam. Pořád mám nejradši černou a hnědou, ale nebojím se už veselých barev. Zbožňuju vrstvení. Divný outfity, který by si na sebe umírněnej člověk nevzal, ale muzikanti to třeba nosej pořád. Takový ty věci, co si někdo vezme na rockovej nebo punkovej koncert, na fesťák a podobně. Miluju trička s jednoduchym nápisem, obzvlášť s názvama kapel, co nejsou moc v módě nebo se o nich vůbec neví, nebo s nápisem, kterej nikdo nepochopí a má nějakej inside meaning. Jinak hlavně jednobarevný trička a tílka bez potisků, bez nášivek, flitrů a podobnejch nesmyslů, mikiny, bavlnu, občasnou krajku, pletený a háčkovaný svetry. Nejlepší věc na světě jsou strečový tepláky a šedý sportovní tílko.
Jsem vášnivej recyklátor. Když mi něco přestane bejt nebo se mi to znelíbí, horečnatě přemýšlím, co s tím udělat. Jak to přešít, upravit nebo poslat dál. Těší mě pocit, že to krásný tričko, z nějž mně po deseti letech konečně začal lézt pupek, ale pořád je grandiózně nádherný, bude někdo nosit dalších deset let a připadat si v něm tak skvěle jako kdysi já. Ohromně mě baví všechny ty clothes swap akce, kde si pro změnu já můžu nakoupit něco, co už nosil někdo jinej. Dostalo se tak ke mně už několik zajímavejch kousků, obnovíte šatník doslova za pár korun, nikdo nemá šajna, že to neni nový, a děláte dobrou věc – a ten dobrej pocit se vám vrátí kdykoli ten kousek vezmete na sebe.
Málokdy řeším, co na sebe. Snažím se mít v šatníku jen věci, který miluju a který mi jsou, abych se v nich vždycky cítila dobře a nemusela rozmýšlet, co na sebe, protože padesát triček mi neni. To by mi hráblo. Takže vlastně ať vytáhnu ze skříně cokoli, dá se to vzít na sebe a cítit se v tom dobře. Navíc čím míň možností, tím míň rozmýšlení. Obvykle nosim furt ty jedny kalhoty a tričko obměňuju až když začne vypadat divně a přestane vonět. Tu a tam se mi stane, že se fakt třeba půl hodiny převlíkám a dělám přehlídku před zrcadlem a nemůžu se rozhodnout, ale to jsou spíš krize před pohovorem nebo před randem, často související s PMS nebo s nějakou šílenou depkou, kdy si uvědomíte, že jste tlustá jako prase a všechno vaše oblečení je naprosto příšerný a dávno vám nesluší tak jako kdysi.
True story.
A hlavně jsem fakt schopná se oblíct a vypravit z baráku do čtvrt hodiny, a to i když mám ještě mokrý vlasy, a nejvíc času přitom strávím kontrolováním obsahu žebradla, abych si doma nezapomněla mobil, klíče, prachy a podobně, a na svym ksichtě, protože trpim na debilní akné a člověk prostě nechce vyjít z baráku s červenejma flekama a tečkama mezi vočima. Takže kvalitní makeup, korektor a pudr jsou nutností, i když jinak preferuju nelíčení (a rozhodně už neumim používat řasenku). Naked look ftw!
Jo a taky mě fakt baví vracet starý věci znovu do života. Prohrabat máminu skříň a zjistit, že některý věci, který nenosí, bych v klidu mohla nosit já, a že se mi hlavně líběj. Takovej domácí second hand, kterej se bohužel neděje moc často, ale obvykle stojí za to.
Vlasy
Pokud jde o mý vlasy, jsem asi učebnicovej příklad hipstera. Stříhám se sama, eventuálně větší úpravy přenechám Mauděti nebo jednou za uherák mámě (tu to fakt nebaví), když to chci mít bez zubů nebo neni zrovna inspirace, barvim se taky sama, vytvoření účesu v mym případě vyžaduje pouze nechat napůl proschnout bez česání (trochu se mi to pak vlní), pak do toho frknout pěnu, hodit hlavu dolů a vyfénovat, vzadu nagelovat nebo posprejovat a hodně to rozcuchat. Mám děsně jemný vlasy a nesnáším, když to plihne, takže dost sázím na všechny tyhlety objem zvedající techniky, zbožňuju, když mi ty vlasy Maudě prostříhá prostřihávacíma nůžkama, pak je hlava lehká a vlasy rozčepýřený a stačí jen hodit hlavu dolu a nahoru a už to má objem. Prostě takovej ten bed look. Uměleckej rozcuch.
I když teda můj opravdovej bed look je tragédie, po ránu mi vlasy obvykle trčí do všech světovejch stran nebo jsou nesmyslně přeležený, takže nezbejvá než hodit hlavu pod kohoutek, protože s hlavou slisovanou na jednu stranu se fakt nedá jít mezi lidi. No znáte to.
Bavil vás článek? Pokračování najdete tady 😉
13 reakcí na „Ježiš, já jsem hipster“
Ano, jsem podlá a v jednu ráno se vážně nedokopu číst celý článek do konce. Přelouskla jsem slabé 2/3, ale jestli si zítra vzpomenu a budu na stejné vlně, dojedu to.
Ale už teď se snad můžu vyjádřit… O hipsterech jsem se dozvěděla 2 měsíce zpět a sedí to na minimálně polovinu mých jakkoliv alternativních přátel. Je to zkrátka hovadina. Můžeme to o sobě říct všichni (Btw. mně to označení vadí asi nejvíc ze všech, dívám se na to z vrchu) a neznámí hipsteři se nám budou smát za to, že jsme pozéři. – Mám pocit, že jediní lidé, kteří to můžou plácnout, jsou ti šílení maniaci, co pijou krabičák, fotí se u toho a dávají si svoje vesmírný fotky na DeviantArt. (Joo a taky musí být z Júesej.)Jsou směšní, ale vypadá to dostatečně hipstalternativně.
Nehledě na to, že indie se stává populárním, stejně jako všecky ty vesmírné serepetičky a DIY a staří grunge junkies. A měli bychom snad být nasraní? Ze všech stran vidíme věci, co se nám líbí. Tak jsme to přeci chtěli.
krom toho, že mám zlatýho bludišťáka, tak jsi mi úplně trhala slova od úst. teda od prstů. chtěla jsem dneska hrozně hrozně moc napsat něco takovýho nezávisle na článku lennie heroiňáka. ach bože. víš, zásadně jsem se nikdy nedružila k žádné "styl" skupince. nikdy jsem nebyla emo, nikdy jsem nebyla hoper, nikdy jsem nebyla scene ani gohtik. a děsí mě, že tohle je něco, co mě vyjadřuje a ačkoliv nechci bejt hipster, tak prostě. hlavně dneska už platí to, že i hipsteři jsou mainstream, takže asi tak.
[2]: Je fakt, že je v módě bejt nenormální. Ale všechny tyhle módy, všechen tenhle mainstream, vždycky to přišlo, chvilku byl humbuk a pak to odešlo. Ty "pravý" lidi se daj celkem bezpečně poznat prostě podle toho, že byli takoví ještě než to někdo definoval a dal tomu jméno, nebo že takoví budou dlouho potom, co už se na to všichni vykašlou a přejdou k něčemu jinýmu.
[1]: Já znám takovejch fakt divnejch lidí asi spíš menšinu, o to jsou mi vzácnější. Ale asi to fakt moc neřeším, když si proberu ty divný, co znám, stejně to neni tak, že bych všechny z nich zbožňovala a naopak všechny "normální" nesnášela
Stejně jako se dokážu bavit s posluchačema mainstreamový hudby, některý "hipsteři" mě svou arogancí a názorem na všechno serou tak moc, že se s nima prostě nedokážu bavit. Že jsou na mě až moc divný 
No vidíš, nakonec se pro všechny najde nějaká ta škatulka, aniž by to o sobě museli vědět^^ O tomhle stylu jsem doteď nic nevěděla, ale název mi je přece jen trochu povědomý.
Konečně holka, která je taky schopná vyrazit z domu do pár minut. Nikdy jsem nepochopila ty, kterým trvá cca 2 hodiny, než se vypraví.
Článek Výzva nočním sovám je super. V noci mám nejvíc energie, ale to samozřejmě nikdo neocení (ještě, aby ano, když normální člověk spí).
"Znal jsem to, než to bylo populární." Lidi tuhle větu nemají vůbec rádi, když to náhodou použiju, tak se na mě sesypou jen vražedné pohledy. The Feud jsem poznala letos na RfP a musím ti dát za pravdu, že jsou fakt kurva dobrý.
Upřímnost patří dnes k těm nejvzácnějším vlastnostem člověka, takže je jen dobře, že jsi ta jedna z mála.
P.S.: Očekávám zlatého bludišťáka.
[4]: Máš ho mít
S těma sovama – já mám navíc dost poruchovej spánek, často nemůžu usnout, pak spim lehce, mám noční můry, vzbudí mě každá blbost (pokud nejsem opilá nebo fakt hodně vyčerpaná) a třeba teď v létě se furt něco děje a často na mě padne spaní v momentě, kde jsem mezi lidma a očekává se ode mě, že propařím noc a že budu mít neomezený množství energie, protože to samozřejmě úplně normálně jde, rozhodnout se, že teď nebudu unavená a místo toho budu hrozně aktivní a budu se skvěle bavit
Nenávidim lidi, co odmítaj pochopit, že jsem unavená v době, kdy oni nejsou, dloubou do mě, když to na mě padá (úplně nejvíc nenávidím větu "Nespi, spát můžeš doma". Nemůžu, kurva, tady se nedá normálně vyspat), nebo mi naopak v noci píšou, když mě potkaj na netu, ať si jdu lehnout. Sakra, půjdu spát, až se mně bude chtít!
Fakt mě to sere. Žít je snadný. Žít mezi druhejma lidma je hrozně náročný.
[5]: Děkuju=D
S tím spánkem tě chápu. Mám problém se vyspat už několik let a noční můry mám v posledních dvou letech pokaždé, když usnu, takže se člověk ani moc nemá šanci vyspat. Ta únava s tím jde v ruku v ruce. Lidem, kteří spí, dá se říct, normálně, tohle nevysvětlíš. Pokud ti tyhle věty píšou v noci, tak je můžeš klidně odpálkovat tím, že oni očividně taky nespí=) Mně zase vytáčí, že když někomu chci napsat, tak nemůžu, protože je mi jasný, že dotyčný spí a rozhodně mi nebude odpovídat ve tři ráno. Doporučila bych ti návštěvu spánkového oddělení, ale bylo by to ode mě pokrytecké, protože se tam sama nemůžu dokopat.
[5]: Přesně, taky spim uplně jinak, než "by se mělo"
mám to rozházený.
Pojem Hipster užívám docela často a úplně mě to na jednu stranu vytáčí
. Všichni jsme hipsters.. v podstatě.
A "znal jsem to, než to bylo populární" říkám dost často. Zrcadlovku mám tři roky a byla jsem první v okolí, kdo takový foťák měl. Minulé léto jsem si koupila smartphona a nikdo z mých přátel ho ještě neměl. Nabarvila jsem si vlasy hennou, teď to dělá pět mých kamarádek. Od deseti let toužím jet do New Yorku, teď je to sen každého. Pět let nosím Conversky, taky je kdysi nikdo neměl.. a teď? ÁÁÁ jsem hipster jak prase
How did the hipster burn his tongue?
…
He drank the cofee before it was cool
(chvilka pro sarkastický smích)
Ne…nazývat někoho hipstrem v dnešní době fakt nemá cenu…
[7]: tak to mám ale uplně stejně
[7]:, [9]: Mně se na to líbí pojem "early adopter". Netřeba hned vytahovat "hipstry", prostě jsme inovátorské typy, rádi zkoušíme věci, o nichž jsme se čerstvě doslechli, a protože šmejdíme internetem, leccos víme dřív než druzí lidé. Jsme průkopníci. V tomhle je dneska fakt "hipster" kdekdo 8) Jsme prostě internetová generace, máme náskok.
[8]:
Já bych to viděla naprosto jednoduše: ty jsi prostě ty. A myslím, že to bohatě stačí, protože upřímně – máme se sebou dost starostí na to, abychom se starali ještě o nálepky.
T
řeba ty starosti s vlasy po ránu. Naprosto s tebou cítím. Já se každé ráno budím s kvalitně zacuchaným hnízdem. Rozčesat a vytvarovat to je čiré zlo.
To není možné! Naprosto se v tom vidím
Jako kdyby někdo psal mou životní situaci
Jep, tohle jsem taky zažila. Věděla jsem o hipsterech čistý houby a pak mi kamarádka předhodila, že jsem hipster a kdesi cosi a já že ne, no pak jsem si přečetla článek na WikiHow a čučela jsem