Meditování a snahy dostat se do přítomného okamžiku mě naučily uvědomovat si, jak strašně moc mrhám časem. Je to geniální schopnost při boji s prokrastinací. Začne vás to děsit, uvědomíte si, že jste právě strávili deset hodin čuměním do facebooku a na seriály, a co všechno se dá zvládnout za deset hodin? Uklidit celej byt? Vymalovat menší místnost? Dopřát si kvalitní spánek a večeři? Jít někam ven a něco zajímavého zažít? Napsat fakt dobrou slohovku a dostat za ni jedničku? Našrotit se naprosto brilantně na nějakej nenáviděnej předmět a nechat se dobrovolně vyvolat, abych si pro příštích pár týdnů ušetřila stresy?
Člověka to začne štvát, ty promrhaný hodiny a minuty. Jak půl hodiny četl na netu nějakou blbost, když se místo toho mohl jít naložit do horký vody a bublinek a užít si chvilku relaxace, nebo si jít zaběhat a udělat něco pro svoje tělo. A začne taky vidět, jak časem mrhají lidi kolem něj.
Ale to mě taky inspiruje. Když vidím, jak někdo zabíjí čas nějakou bezmyšlenkovitou neproduktivní činností, a uvědomím si to, o to víc mě to nakopne, abych šla dělat něco užitečnýho nebo tvořit nějaký hodnoty, protože já mám na víc.
Nina Yau právě vypustila do světa článek „Is there an app for that?“, kde mimo jiné píše (volně přeloženo):
„Při cestování hromadnou dopravou, autobusem či vlakem se dívám kolem sebe a 80% cestujících má hlavu skloněnou a zírá do telefonu. Kam se podělo prosté sezení a užívání si jízdy? Chápu, že někdy to není moc příjemné; spíš to může být utrpení než něco, v čem byste se mohli vyžívat. Ale stejně je v pořádku jen sedět sám se sebou, nechat svou mysl se někde toulat, nechat myšlenky přicházet a odcházet. Podívejte se z okna, klidně i když jste v tunelu a venku je jen tma; nechte své oči zírat do nekonečna. Jednou za čas, pokud takhle sedíte dost dlouho, konečně dojdete na tiché místo, kde vás nebudou mučit vaše falešné představy o tom, že pro nikoho nic neznamenáte, pokud nerozesíláte do světa permanentní updaty o tom, co zrovna děláte, nebo neposíláte spoutě lidí vtipné obrázky koček.“
Takhle nějak já v mhd medituju. Jezdívala jsem s mptrojkou, ale když jsem jezdívala do práce, která mě stresovala, děsilo mě, jak rychle pak cesta uteče, a jak mě o ni válčení s myšlenkami připravuje. Bere mi tu poslední možnost se uklidnit a mít chvilku pro sebe, než začne to šílenství – celodenní jednání se zákazníky. A tak jsem se naučila jezdit jen tak. Bez hudby, bez knihy – na to byla ta cesta beztak krátká – bez chytrého telefonu s aplikacemi na hry a blbinky, a rozhodně i bez internetu – ten jsem ostatně na mobilu nikdy neměla. Naučilo mě tu cestu si mnohem víc uvědomovat a získat zpět kontrolu nad časem. Nevláčel se mnou, nešokoval mě tím, jak rychle uběhl, neničil mě tím, jak se vleče – když vnímáte přítomnost a neztrácíte se v myšlenkách, každá chvíle je stejně dlouhá.
Nepodepsala bych se ovšem pod radu „dejte průchod svým myšlenkám“. Myslím, že je to komplikovanější. Já se třeba snažím svých myšlenek v rámci meditace úplně zbavit a skutečně jenom být. Ale dovoluju si třeba přemýšlet o věcech, které je třeba vyřešit nebo rozhodnout. Občas si dovolím i prohánět hlavou nějaké tragické scénáře, ale vždycky se u toho kontroluju a dělám to s vědomím, že se tak připravuju na to, co nejhoršího se může stát. Když mám pocit, že už jsem psychicky připravená na cokoli a že budu vždycky vědět, co říct a jak se zachovat, nechám to být. Nedovoluji děsům z nadcházejících věcí, aby mě přemohly a lomcovaly se mnou. Urputně myslím na to, jaké to zlo skutečně bude. Většinou dojdu k tomu, že to bude sice nepříjemné a nepohodlné, ale zdaleka ne tak moc, jak se mě snaží moje zrádné myšlenky přesvědčit. A nebo samozřejmě dojdu k tomu, že to vůbec nebude špatné a že to má řadu plusů. Nakonec ze sebe začnu mít dobrý pocit, a protože jsem vyřešila vnitřní konflikt, mohu se zase v klidu vrátit do přítomnosti a užívat si, že jsem a že za něčím jdu.
Myšlenky mají neuvěřitelnou sílu. Hlavně ty negativní. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, že ten šílený stres, s nímž jsem léta bojovala (a prohrávala), nepochází ani tak ze zaměstnání nebo z nějakých konkrétních akcí, všechno to bylo v mé hlavě. Ovšem leckdy jsem to měla vzít jako signál, že to moje nitro opravdu nechce dělat, a taky jsem si mohla leccos ušetřit. Holt se pořád učím…
Myslím, že většina lidí noří hlavu do telefonu nebo do závoje hudby hlavně proto, že kdyby to nedělali, budou muset čelit vědomí, že tím časem hrozně plýtvají. Že i ta půlhodina cesty do práce by se dala využít na něco produktivního, ať už udělat si pořádek v diáři, udělat nějaké rozhodnutí, teď, když na to mám čas, nebo prostě jen sedět a cestovat – ano, myslím, že i to je produktivní věc, nebo minimálně příprava. Je to skutečný odpočinek. Být a nemyslet. Dívat se kolem sebe a zkoumat. Pozorovat, ale nehodnotit. Je to úleva, takové okénko v dni jinak plném chaosu, pobíhání a řešení blbostí.
V Anglii mhd nejezdím a nechybí mi to, ale vím, že až budu doma, budu to zase dělat přesně takhle. Už nikdy se nechci ztratit v děsivých myšlenkách a mít stažený žaludek a knedlík v krku, aniž bych pořádně věděla, proč. Stres si už na mně svoje užil a stačilo.
Nina taky píše, že nechápe lidi na koncertech, co mají celou dobu zvednutou ruku s mobilem a natáčí. Ptá se, jestli jim ty roztřepané kusé záběry plné křiku a lomozu za to stojí, a trochu si stěžuje, že přes takové lidi sama nic nevidí, jen záplavu rozsvícených displejů. Nechápe, proč si lidi nemůžou prostě užívat krásu toho prchavého okamžiku, i když prý chápe, že to lidi dělají proto, aby si uchovali tu vzpomínku.
Myslím, že to není tak úplně pravda. Možná soudím podle sebe, ale myslím, že pravým účelem snah pořídit alespoň jednu lepší fotku z koncertu, je ten, abychom to mohli dát na facebook. Potřebujeme důkaz, že jsme někde byli, a jak moc cool máme život. Spoustu věcí děláme v první řadě proto, abychom se s tím mohli pochlubit světu, a teprve někde za touhle motivací je skutečná touha tam být a vidět to. I tu touhu máme hlavně spojenou s tím, že to pak totiž budeme moct všem říct, že jsme tam byli, a vyprávět o tom. To samotné skutečné bytí tam a vidění na vlastní oči upadá, přestože to je ten jediný faktický moment, na němž záleží a který skutečně budeme mít. My to neumíme vidět, že to je to důležité. My umíme těžit z toho předtím – přípravy, těšení se, plánování, představy, hlásání do světa, že někam jedeme, a taky z toho potom – post-processing stovek fotek, uploadování zase na ten facebook, plánování setkání, kde o tom budeme mluvit, ale kam se poděl ten samotný okamžik, kdy jsme tam byli? Kolik si z toho skutečně pamatujeme a kolik zážitků jsme prožili a procítili pouze tím, že jsme zrovna fotili a natáčeli? Když jsme byli u pyramid, skutečně jsme tam byli, opírali se o zábrany a civěli na ně svýma vlastníma očima, nebo jsme se s nimi jen fotili a přemýšleli, co tomu budou říkat naše kontakty a jakou budeme mít vzpomínku?
Myslím, že všichni občas máme momenty, kdy se jakoby probudíme, vypneme autopilota a uvědomíme si, kde jsme. Ale je jich hrozně málo, a přitom vám můžu garantovat, že když se budete vědomě snažit jejich počet zvýšit a probouzet se mnohem častěji, kvalita vašeho života naroste úplně na nový level. Vnímat, co se kolem vás děje, a umět to skutečně prožít, aniž by vám myšlenky lítaly kdesi v obavách, stresech, vzpomínkách na to, co se nepovedlo, a jinejch dimenzích, to je život.
Až ten svůj jednou budu hodnotit, chci být schopná říct „jo. Měla jsem to ve svých rukou a dělala jsem to přesně tak, jak chcem chtěla. A bylo to boží“.
A co vy? Jak často se „probouzíte“ do reality a jak se přitom cítíte? Jak prožíváte svou cestu mhd? A umíte si skutečně užívat dovolenou nebo koncert jen tím, že tam jste, nebo máte potřebu všechny zajímavější momenty fotit a zachovávat na věčné časy?
Dejte mi vědět 😉
12 reakcí na „Mrhání časem“
Já bych si rád dělal fotky z koncertů jenže nemám čím a když jsem foťák měl, zjistil jsem, že je mi vlastně k ničemu a že v podstatě nemám, co fotit.
Když na nějakej koncert a nemám fotky, tak mi lidi řeknou, že kecám, že jsem nikde nebyl a to jen proto, že NEMÁM fotky – lístek jim jako důkaz nestačí
S mhd to mám právě naopak. Když neposlouchám hudbu, dostávám se do stresu a depresí – je to hnus. Když poslouchá svojí hudbu dostanu se tak do říše fantazie a ty hnusný věci/myšlenky se mi vyhýbají
Achjo, naprostej souhlas. Něco se změnilo. Sama u sebe to vidím, jak s časem neumím zacházet. Jak jej využívám na blbosti, na věci, co mi nic nedají. A nejhorší je, že nevím, co s tím.
[1]: A teď ty reakce lidí, když odněkud nemáš fotky – jako by kvalita tvýho zážitku nikoho nezajímala, pokud se o něj nemůžeš podělit.
[2]: Co si na to sednout a napsat si věci, co bys chtěla dělat, aktivity, co by tě z toho dostaly a nakoply? Když si čas zaplníš zajímavejma věcma, zbyde ti míň času na blbosti.
Ja som stále v budúcnosti, ale ani za svet v prítomnosti (asi len keď šoférujem). A neznášam ľudí čo sú mysľou v minulosti…
zase skvelý článok
Nejdeš poslední dobou nějak do sebe? Nebo se mi to zdá? Stárneš? 😛
Já časem zásadně mrhám. Pořád jsem potopenej ve svým světě a v přítomnosti opravdu málokdy, snad jen díky dceři a manželovi, když trávíme chvilky spolu. Vím, že jednoho dne se ohlídnu zpátky a řeknu si "no do prdele, co jsem to celej život dělal". Ale no.. no.
[6]:
Spíš jsem si dovolila tu o tom víc psát 🙂 Chtěla bych tu v tom duchu psát mnohem víc, a chtěla jsem to už dávno, ale paradoxně, i když čtení zahraničních autorů mě to naučilo, právě to mi nejvíc brání o tom psát, protože většinu věcí už právě oni napsali podle mě líp a nechci je kopírovat.
Mně to furt trhá napůl, protože čtením třeba Lea Babauty a dalších se dostávám na míle daleko před spoustu lidí, co znám, a jsou to fantastický témata. Ale zároveň ve světě právě Lea Babauty už je to starý a nezajímavý, a to mi zase brání o tom psát
Asi se prostě potřebuju přinutit to zkusit a uvidim, co tomu řeknou lidi 🙂
Nj, tak ty ze všech lidí na to máš zrovna aspoň právo, žít si ve svym světě
Ale tak když se budeš snažit, určitě se tim s tim povede něco udělat. Mně to dalo práci, ale taky jsem to zvládla, a to jsem byla totálně v myšlenkách ponořenej člověk, hlavně teda v šílenejch děsivejch představách o tom, co když a co kdyby a co jestli. To ti čoveče zamává se zdravím…
Nicméně stárnutí s tim taky bude souviset. Ostatně v pětadvaceti mám už na takový do sebe jdoucí kecy docela nárok
To je hodně dobrej článeka a dost zajímavých úvah. Taky si občas říkám, že už to s tím počítačem přeháním a vesměs dělám neužitečné věci (jako třeba teď si vytvářím galerku z věcí na Fleru, abych to měla pěkně po ruce, i když tam asi ty fotky a obrázky budou trčet navěky věkův. Courání po blozích pokládám i za užitečné, protože občas si fakt dobře počtu, vytváření vlastních článků a recenzí taky, i když si říkám, kdyby mě to aspoň vydělávalo nějaké peníze, ale zase, kdybych se tím měla živit, asi by mě to tolik nebavilo.
)
Občas mě napadne, kdybych tolik času, co věnuji těmto blbinám, věnovala v prezentaci mých pracovních stránek (teda z živnosti),nebo sebevzdělávání, byla bych taky o kus dál.
O úklidu v domě ani nemluvě.
Prokrastinace je dobrá věc a taky ji hojně pěstuji, ale nic se nemá přehánět, ani přemíra práce, ani přemíra pohodlnosti a odkládání. Když začnu hned zrána něco dělat a do oběda mám pár věcí hotových, mám ze sebe fakt dobrý pocit.
K cestování z práce do práce a jinam, dělám to půl napůl. Někdy otevřu knížku, někdy koukám z okna (případně z okna i fotím), někdy štrikuju. A někdy jen tak zírám, přemítám, co bude, trápím se starostmi, jak vyjdu s penězi, počítám, co mám a co mám ještě zaplatit, nebo mám prostě dobrý pocit z něčeho, co jsem viděla, co jsem četla nebo co se mi povedlo. Mptrojku vůbec nepoužívám (asi už na to nemám věk a taky mě to zas tolik nebere, hudbu si raději pustím doma, kde si u toho můžu případně i zavřískat, tedy zazpívat. Paradoxně v autobuse mě napadají senza náměty na články, ale když dojedu domů, všechno se to vypaří pryč (a ne, nechce se mi vytahovat diář a zapsat si to, vždycky znovu naivně věřím, že si to zapamatuju. Leda pendrek.
Zdá se, že je Anglie pro tebe hodně inspirativní. Doma by tě tyhle myšlenky asi nenapadly…
[9]: No, já i přes varování vlezla na Pinterest, abych zjistila, o čem to je, a najednou tam sedim půl hodiny a "pinuju a pinuju" jak blbá
Tak jsem to okamžitě zavřela a od tý doby tam už nelezu. To je fakt hrozně nebezpečná věc.
Mě třeba čtení i psaní blogu hrozně baví, ale často se nad tím skutečně zamyslím a uvědomím si, že to, co zrovna čtu, pro mě nemá využití, a tak to třeba v polovině článku zavřu a jdu dál. Protože já si třeba otevřu na Mediu dvacet článků, co zní zajímavě, a teď si vem, kolik času by zabralo všechny je přečíst. Když se nad tim takhle zamyslim, zhrozim se toho mrhání času a dojde mi, že to přece hergot nemusim všechno přečíst! Nemusim všechno vědět. Člověk má tendence automaticky číst všechno, co ho zajímá, ale co z toho?
Od tý doby, co jsem nad tím začala takhle přemýšlet, strašnou spoustu věcí nedočtu a vůbec mi to nevadí. Naopak vyhledávám čím dál tím stručněji popsané problémy, články v bodech a něco, kde se dozvím přímo konkrétně informaci a žádnou omáčku. Už jsem si na to vyvinula takovej čuch.
Jen jednou za čas si ráda přečtu i nějakou tu osobní omáčku, když je to od někoho, kdo mě zajímá jako člověk nebo kdo fakt vtipně píše – něco s čím se můžu ztotožnit a zasmát se u toho.
Ale vždycky se ptám, když čtu už tituky nebo perexy: je tohle teď pro mě důležité čtení? K čemu mi ta informace bude? A dost článků si raději uložím do záložek na dobu, kdy budu tu informaci potřebovat, protože bych si jí stejně nezapamatovala, při tom množství informací, co do sebe denně z internetu tahám.
Jo, já sebou musim nosit všude kus papíru a tužku, nebo aspoň papírovej kapesník, protože třeba poesie mě vždycky nejvíc začne napadat v mhd a doma to už dohromady nedám
Anglie je rozhodně inspirativní, ale zrovna to s tím mrháním časem pro mě neni až taková novinka. Pocit naprostýho ztrácení času byl jednou z hlavních věcí, co mě vykopaly do světa.
Taky mám pocit, že musím přečíst všechno, ale ono to není v lidských silách, přečíst absolutně všechno, co kdo kdy kde napsal.
Dokonce ani všechny blogy, co mám u sebe, nestíhám. Zase, je fakt, že svět se nezhroutí. Ale občas tam objevím príma článek, jako třeba tenhle (a to neber jako pochlebování, fakt se mi ten článek líbil).
Vybrat si, co je důležité, není vždycky lehké, někdy nás nutí pouhá zvědavost, dočíst se víc, někdy čteme, protože je ten text zkrátka dobře napsán, navíc o něčem.
Co se týká čtení zpráv na netu, tam se klidně spokojím s titulkem a s několika větami. Zprávy vůbec beru jen jako základ, protože zpráva, aktuální dnes, bude vyčichlá za týden. Jako by se nic nestalo…
Papír a tužku sebou, to si taky říkám, ale většinou mám tužku, a ne papír, nebo papír, ale tužku zapomenu doma.
To tvoje úvodní upozornění o Pinterestu mě pobavilo. Kolikrát si říkáme, že už nikdy – a ejhle, jsme tam zas.
[11]: No to já jsem si naprosto zakázala se tam vracet, jak mě to úplně vyděsilo, a navíc mi to přišlo k ničemu. S kým bych to pak jako sdílela? K čemu by to bylo? Co by mi to přineslo nového do života? Takže snad to dodržim
Pomůže mi v tom i Deviantart. Tam už jednu galerii oblíbených věcí mám, a mnohem šikovnější.