Asi bych měla vyrobit nějaký vysvětlivky. Něco jako – pokud něco nadepíšu slovy „výlev“, nekomentujte to. A radši to vůbec nečtěte. Vlastně nevim, proč u nich vždycky nezakážu komentáře. Asi to budu dělat do budoucna.
Protože zjišťuju, že když ze sebe vyleju nějaký ty negativní pocity, vlastně mi ani tak nejde o komentáře. O tu podporu zvenčí, jako dřív. Už dávno vím, že ta podpora tam existuje, že se vždycky najdou lidi, co to cítí stejně, že nikdy nejsem v ničem úplně sama a jediná, takže to nepotřebuju potvrdit. Lidi, co se pod článkem rojí s komenty ve stylu jako že mi rozumí, že se mnou souhlasí a drží mi palce… jako je to milé vědět, ale asi už stačilo, už to nepotřebuju poslouchat znova. A ten opak, co mě nepochopil nebo na kterej to zapůsobilo špatně… no, od toho je tam to varování, ostatně, žeáno.
U některých článků už ve chvíli, kdy je dopíšu, vím, že je mi líp. Že jsem to napsala a že bych to vlastně ani nemusela zveřejňovat. Dělám to spíš z rutiny nebo co, ani nevim, proč, někdy. Snad pro úplnost. Protože mám pocit, že do deníčku patří všechno, i to špatný, i to dobrý. No, na mym příštim blogu se snad takový niterňáky vyskytovat nebudou, mám už o něm jistou představu a až příště začnu nanovo, tak to zase bude o level výš.
Ostatně to máte s těma výlevama přesně takový – jeden den je vám ze všeho na zvracení a druhej je vám prostě dobře. Jdete domů a na srdci vás nic netíží. Mám za sebou dva a půl dne v práci, na nohou, a umírám bolestí. Paty, ťapky, kotníky, záda, navíc mám pocit, že ten pot už ze sebe nikdy nesmeju, i když jsem se už dvakrát vysprchovala, protože takový vedro, jako tam, no to jste nezažili. Ale každej z těch tří večerů, co jsem přišla domu, jsem šla spát s klidem na duši (samozřejmě ne úplnym, furt jsou nějaký mouchy, ale prostě klídek, pohodička, no stress, no future). Snad je to tím, že jsem narazila na bezkonkurenčně nejlepší kolektiv lidí, jakej si člověk vůbec může přát.
Tak třeba Kája, to je moje velká láska. Holka v mym věku, naprosto klidná, nic ji nevzruší, pořád se usmívá, s ničim se nesere, nehrotí, nepospíchá, nestresuje se, no prostě boží človíček. Nastoupila asi o tři dny dřív než já, takže jsme obě na stejný lodi, a ona na mě působí neuvěřitelně uklidňujícím dojmem. A nejen na mě, i zákazníci si ji chválí, samozřejmě. Navíc je s ní neskutečná prdel, má strašně příjemnej hlas, no prostě zlatíčko, moje Kája 🙂
Danča je taky super. Vedoucí. Je jí cca 33, ale já ji od začátku beru jako že jsme tak na stejno. Nesedí mi tak dokonale jako Kája, ale pořád je hrozně milá, sice vysvětluje trochu chaoticky, ale má se mnou trpělivost a je maximálně nápomocná, když něco nevím. Sice mě naoko sekýruje za chyby, dělá „ts“ a naoko vrtí hlavou, ale myslí to dobře a to její dobírání je jen taková sranda, na kterou jsme ostatně přistoupily všechny tři a vzájemně si to důkladně vracíme. Danča o mě ráda prohlašuje „Nojo, naše Marti…“, a to už od toho prvního víkendu, co jsem tam s ní strávila, jako bych byla „jejich“ kdovíjak dlouho 😀 Dobírá si mě hlavně kvůli stravenkám a kartám, protože to je prostě složitost nad složitost a já s tim nemám žádnou zkušenost, takže to občas zkazim, ale jak říkám, i když se mi směje za to, že jsem si špatně rozuměla se zákazníkem, je to prostě sranda a já se tomu ostatně směju taky. Trochu mi na ní vadí, že je v jednom kuse dole zalezlá místo aby obsluhovala. Že si hledá furt něco, aby nebyla u kasy. Ale co, jednou je směnová vedoucí, má na to nárok, a já se jí nedivim. Kdybych mohla dělat objednávky a podobný koniny, taky bych byla furt zalezlá, páč mě ty lidi zase tolik netankujou. Na druhou stranu, ona ta její administrativní práce taky nebude žádná prdel, když jsem tak viděla ty tabulky, co zadávala v neděli…
Pak je tam Hanka. Starší pani, moc milá. S ní jsem zatim měla asi dvě tři směny, všechno super, nemůžu jí nic vytknout, hned první den mě zaučovala a docela pěkně jí to šlo 🙂
Včera jsem se seznámila s pani Květou. To je neuvěřitelná ženská. Pomalu důchodkyně, ale lítá na tom krámě jak hadr na holi. Dneska přes poledne jsme měli frontu až ven a ona mě poslala mejt nádobí, že to zpacifikuje sama. Lítala tam jak magor, div se nepřizabila, naprosto nechápu, jak to mohla v jednom člověku takhle zvládnout, ale pomoct se jí dost dobře nedá, ona má prostě svůj systém a jakejkoli pokus o vkročení do něj by skončil katastrofou a ne pomocí, takže jsem se radši klidila pryč, dokud se jí ta fronta nezkrátí. Akorát jsem po ní teda od myčky házela očkem v obavách, že se mi tam na tom place přizabije nebo že ji trefí. No, naštěstí to odnesl jenom jeden talíř, co jí vyklouzl z ruky. Hroznej machr, ta ženská. Ale teda pracovat se s ní dost dobře nedá, ta jede jak fretka a já tam furt byla hrozně nervózní a jen co odešla a na její místo nastoupila Kája, na place zavládl klid. Kája je prostě můj soukromej prášek na uklidnění.
Včera jsem se taky potkala s jakousi Adou. O tý zas Danuš povídá „Naše Ada…“, ale neřikala to moc pochvalně. Slečna toho má zjevně dost, tvářila se celou dobu silně otráveně, hlavně nejspíš proto, že tam v tý práci vůbec neměla bejt, přinesla jen ráno neschopenku a Dana ji ukecala, ať tam zůstane… je po nemoci, co jsem tak vyzvěděla, a kvůli tý práci bere silný prášky na uklidnění, který jí na několik měsíců rozhází nálady. No to se máme na co těšit. I když já mám co povídat, já mám náladový výkyvy i bez medikamentů.
Krátce jsem se střetla i s pani/slečnou výrobářkou. Ale o ní nemůžu říct nic pozitivního, takže radši nebudu řikat nic 😀 Naštěstí se s ní snad nebudu muset stýkat moc, ona je věčně zalezlá ve výrobně. No, naštěstí, neni to moc milá osoba.
A to je zatim tak asi všechno z tý naší crew. Jen mi ještě leží v žaludku ten pěknej blonďák, co jsem se tam s ním potkala první den. Mluvila jsem s nim asi pět minut, ale byl rozhodně příjemnej a milej a sám započal rozhovor na téma RFP (vida, jak ten náramek perfektně slouží jako začínátko rozhovoru :D), takže to skoro vypadalo nadějně, jako že budeme mít společný téma k hovoru (a třeba hudební vkus… :D), ale on tam musel jako na potvoru ten den bejt naposled. Prej jen brigádník. Chm. Škoda ho, možná na mě byl mladej, ale sranda by s nim asi byla a to je v tý práci hlavní, no ne? 🙂
Teď mám konečně zas chvilku volno, tak snad se dám do kupy a budu moct normálně chodit. Teď mě ty nohy bolej tak, že si nedojdu ani na záchod, protože při představě toho utrpení mě to okamžitě přejde. A Danča nám jede na dovolenou, tak to jsem zvědavá, kdo tam bude místo ní. Snad budou přinejmenším tak fajn jako ti všichni ostatní. Ten kolektiv dělá všechno.