Hard day’s night – Fénixův archivní blog

Tak mám ten nechutnej, nejodpornější a nejdelší víkend za sebou! Hrozně mě bolej nohy. Jsem vypsychlá a vyřízená. Hladová a nasraná. Tělo dávno umřelo, ale mozek je v naučený pohotovosti, protože jsem ho příliš dlouho nutila jet a natahovala to a teď mám pocit, že už ho nevypnu a že se dneska stejně nevyspim, tak jako poslední tejden, kdy se mi v noci furt zdá o tom, jak jsem v práci. Takže jako odpočinek jak hovado. Ale mělo by to brzo přejít, v Ječmeni to taky netrvalo tak dlouho. Aspoň tejden klidu a pevnýho bezesnýho spaní, ježiš, to by bylo krásný.

Cestou domů jsem se málem ještě stala hrdinou dne, když jsem na Karláku zmerčila hořící koš a jala se volat 112 v touze udělat správnou věc (a odlišit se od davu tupě zírajících zombií). Nakonec mi to ovšem překazili dva strážníci, kteří se přiblížili v době mého telefonátu a zavolali hasiče vysílačkou. Šmejdi, to si nemůžou najít vlastní nehodu k ohlášení? Ten koš byl můj!

V pátek jsme s Kájou samozřejmě zase zašly na jedno. Opět do Koktejlu na Míráku, kde to vypadá, že si budujeme stálou rezidenci. Byly jsme obě tak vyřízený, že nás rozsekalo už to jedno a cestou domů jsme hrozně kňučely, jak nás bolej nohy, a smály se tomu, jak někteří zákazníci komolí názvy některých našich výrobků nebo co nám ty názvy připomínaj. Myslim, že největší favoriti jsou „bágl“, „prošijuto“, „prochčůto“ a „fakáča“.

Včera jsme zašly taky, i když to už jsme byly fakt na pokraji zhroucení. Nešlo by se, kdyby mě chvilku před zavíračkou nenavštívili I. a K. a nepřipomněli mi, že má dneska jedna slečna narozeniny. Nečekala jsem, že tam půjdu, nikdo to nečekal, protože všichni věděli, že nemůžu, a mě ani nenapadlo, že bych tam po tý práci ještě měla sílu jít. No, napadlo, dokonce jsem to sama naznačila, že když budu mít sílu, na to jedno se stavim, ale nepočítala jsem s tím, že tu sílu k tomu seberu. Jsem hrozně statečná, já vim.

Ale musela jsem sebou vzít tu Káju. Jedna proto, že jsme si říkaly, že se na to jedno po práci přece jenom asi dopotácíme, a jednak jako moje svědomí, protože jsem věděla, že až ty lidi uvidim, nebude se mi chtít odejít – a to bylo zapotřebí, pže druhej den ráno jsem měla bejt zase v osm na krámě.

No, daly jsme dvě a pak jsme se z toho baru vyvalily div ne po čtyřech, protože jsme byly hrozně ožralý a vyčerpaný. Vysmátý ovšem jak lečo a při každym kroku „au“ 😀

Co vám mám povídat, dneska ráno to bylo kurva krušný 😀 Už jenom se do tý práce dostat, a pak tam ještě fungovat, teď ty lidi, ty zkurvený dny Marriane, což je slovo, který nechci už nikdy slyšet, no to by bylo na dlouhý vyprávění, ale na to nemám nervy a hlavně si to nechci připomínat, je to za mnou a konec, thank you very much, už nikdy více!

Posraný Češi a posraný slevy. Díky bohu za toho krásnýho anglána, co se tam na mě dopoledne culil a měl naprosto šukézní přízvuk. To je jedno, že tam měl slečnu a že já byla tak vyřízená, že jsem nebyla schopná ani stáhnout obličej do nějakýho přijatelnýho výrazu. Bylo to milý.

Bleh, končim, jdu nakrmit kočky, prolustrovat, co novýho na netu a chrnět. A dva dny nechci slyšet ani slovo o fyzický činnosti.

3 reakce na „Hard day’s night“