Sžívání se s novým systémem není sranda

Píšu, píšu. Už dávno jsem vzdala obnovování aktuálního počtu slov na NaNo profilu – mám jich teď nějakých 32 000 a pořád ubírám. A nechci, aby mě klesající graf demotivoval, když právě o to mi už delší dobu šlo. Konečně jsem začala ubírat! Hojně mažu, co už bylo řečeno výše nebo co zní prázdně, a doufám, že ve výsledku zbyde jen to jádro, že nezapomenu na nic důležitého a že se nebudu opakovat. Taky občas proberu svoje zásoby fotek a hledám něco k ilustraci, ale zdá se, že ve fotografování mě minimalismus ještě nijak neovlivnil. I ty nejminimalističtější záběry mi pořád připadají až příliš… hutné a rozptylující. Necítím z nich to, co bych chtěla, aby cítili odvážlivci, co to budou číst.

Přemýšlím, jestli neoslovit nějakého amatéra ilustrátora třeba z řad AK nebo čtenářů. Ale jelikož knihu nebudu prodávat, co by z toho měl? Leda by se to někomu chtělo udělat prostě jen tak pro tu srandu 🙂 Tím chci nenápadně naznačit – kdybyste někdo měl nějaké minimalisticky působící fotografie nebo kresby, o které byste se chtěli podělit se světem, pošlete mi třeba odkaz na galerii a já na to mrknu. Nechci tu knihu vyloženě zaflákat obrázky, ale občasnou ilustraci mám ráda a chci, aby se na to i hezky koukalo, i když se s tím asi po designové stránce nijak zvlášť crcat nebudu.

Další důvod, proč jsem toho počítání nechala, byl ten, že jsme měli celý týden nezvykle napilno a já na to prostě neměla sílu. Skoro nebyl čas, a když už ho trocha vyzbyla, měla jsem úplně zcestnou náladu a prostředí stálo taky za houby. Začali jsme konečně po dlouhé době znovu chodit pracovat k Jo, což je pro mě osobně výzva a neustálý boj proti stresu. Od naší hádky je tam atmosféra ještě podivnější než předtím. Hrajeme si na to, že se nic nestalo, a pilně si pracujeme, pokud tam teda zrovna jsme (jako že jsme dlouho nebyli). Snažím se si jí nevšímat a ignorovat všechno, co mi na tom divném místě nahání husinu. Ignoruju, když se naváží do kohokoli, kdo je zrovna poblíž – vozí se po svých dětech, po lidech, kteří za ní chodí a asi pro nic pracují, a je neustále vychaosená, vyřízená, na pokraji výbuchu, jak mi to tak přijde. Ale to mě nezajímá. Je to její podělanej život a dokud znovu nezvedne hlas na mně, něma velkýho problema. Snáším to teď proto, že mě štve, o kolik peněz přicházíme, když tam nechodíme, a že jsem se bála, že přes zimu žádné extra joby nebudou. Naštěstí jsou a my se skoro nezastavíme.

A pak je tu samozřejmě stěhování, respektive ustanovování pravidel nové, společné domácnosti. Ashleigh byla celý víkend doma a bude tu ještě do zítřka, takže si „užíváme“ její přítomnosti, jejího přenášení našich věcí z kuchyně a vůbec odkudkoli, kde jsou vidět, a taky mě donutila v naší provizorní kuchyňce prakticky všechno uklidit do skříněk, které jsou nešikovné a je jich málo, takže budeme muset všechno desetkrát denně kompletně vyndavat, abychom se dostali i na věci vzadu, a zase to kompletně uklízet, protože nic nesmí být vidět. Je to dost nepříjemné a já mám obavy. Dokud jsme žili odděleně, nad jejími excesy jsme mohli přivírat oči a ignorovat je, protože se nás zase tak moc netýkaly. Teď to ale vypadá, že nám bude dost zasahovat do života, do toho, co tu například smíme a nesmíme používat, a kdy a jak se máme koupat. Vzala nám rychlovarnou konvici, že prý můžeme používat tu na plotně (která je pořád rozžhavená), a že rychlovarná je hrozné plýtvání elektřinou. Že ona sama je učebnicový příklad toho, jak se s energiemi nakládat nemá, neustále nechává všude rozsvíceno, puštěné televize v pokojích, kde vůbec není, a neumí nakládat s potravinami, takže co chvíli vyhazuje půl lednice plesnivých zbytků, o tom nepadne zmínka. Stejně jako že tu nikde nesmí být naše věci, protože to tu chce mít uklizené a spořádané, ale že je půlka domu zaplavena jejími vlastními krámy, které válí po chodbách a různých koutech a které není schopná vyřešit, to jako nic.

Tohle rozhodně není prostředí, v jakém bych chtěla žít. Kvůli tomuhle jsem sem nepřijela. Chci zpátky svoje soukromí a nesnesu, aby mi někdo tak neuspořádaný sahal na moje věci a omezoval mě v tom, kde je smím a nesmím mít, přičemž ta první skupina je tak nanejvýš můj vlastní pokoj, který je příliš daleko od všeho ostatního než aby to bylo praktické.

A do toho zítra máme viewing. Zrovna teď, když je dům v tak nepořádném stavu. A celkem stoprocentně nám polezou i do našeho apartmá, takže abych zase strávila večer tím, že tam budu uklízet. To mě vážně nebaví. Jako bych bydlela se Sheldonem. Už jen zbývá, aby se mě ptala, kolik používám papíru na záchodě, a kázala mi trhat jen maximálně tři čtverečky, aby se neplýtvalo.