Šedivo a zápis do deníku

Huh, tak jsem zase doma a zjišťuju, že mám nějak míň společenskýho života, než by se mi líbilo. Skoro si nepamatuju, kdy jsem byla naposled někde venku s někym. Snad s Maude v parku a to už je víc než tejden. Co jsem od tý doby hergot dělala?

No, to neni tak těžký zodpovědět. Ve středu a ve čtvrtek jsem byla v práci – nechybělo nezbytné popracovní pivečko. Doma pak volnej bejvák, naši se rozjeli do různých koutů světa, takže jsem měla byteček aspoň na tu noc pro sebe – což se mi v poslední době poštěstilo už docela hodněkrát, když nad tím přemýšlím, ale člověk toho ani moc neužije, když je unavenej z práce. I když musím říct, že absence ranního buzení něčím hlasitým rozhovorem, třískáním nádobí a podobnýma zvukama mi rozhodně dělá dobře.

Bohužel se i bez toho budím brzo, jsem rozjetá a věčně „ready“, takže si ani pořádně neodpočinu, mozek mi furt těká a furt nad něčím přemýšlí. Snažím se trochu meditovat, ale moc mi to nejde, furt jsou prostě nějaký resty k dořešení.

V pátek odpoledne mě čekala výzva, musela jsem sama dojet na chatu za tátou a babičkou vlakem. Kdo mě zná, ví, že já a vlaky, to nedělá dobrotu, vždycky něco udělám špatně nebo jedu někam jinam. Ale tentokrát jsem kupodivu dojela úplně v pohodě a ještě jsem stihla konečně rozečíst Hluboké pastviny od Clarkea, který mám půjčený už fakt dlouho, ale kvůli Janě Eyrové jsem se k nim nějak nedostala, stejně jako k těm dalším dvěma knihám. Přirozeně, těsně před odjezdem jsem zjistila, že mi nabíhá zpozdné a dodneška jsem neměla kdy do tý knihovny zajít. Dneska mám sice volno, ale zase neni síla někam chodit. Chm.

No, každopádně dojela jsem, ani jsem se nerozkoukala a stojim v Rokycanech na nádraží. Divnej pocit. Už jsem tam nebyla tak strašně dlouho. Trochu na mě dolehl ten pocit osamělosti, být vyvržená vlakovým monstrem do cizího města, který je o to děsivější, že vlastně vypadá částečně pořád stejně jako kdysi dávno a částečně úplně jinak. Nádraží tam prodělalo nějaký změny a já si pořád ještě pamatuju, jak to tam vypadalo dřív. A bůhvíproč zrovna tahle jedna věc, ta vzpomínka na Rokycany a jak to tam dřív bylo, je přesně jednou z těch věcí, na který se ráda upínám a neumím se radovat z toho, že je to pryč.

Zahnala jsem smutek vynikající citronovou tartaletkou, kterou jsem si dovezla z práce. Ve středu nám totiž přivezli nový zboží a já se po těch věcech můžu utlouct. Poněkud (kurva hodně) mě deprimuje, jak tam furt lidi mluvěj o tom, kolik v tý práci zhubli a podobně. Myslím, že u mě to nehrozí. Asi bych měla bejt ráda, že jsem se naučila na to srát, nebo kulantěji řečeno, nestresovat se tou prací natolik, že bych třeba nemohla jíst nebo tak. Už dávno netrpím na to, že by mi z toho bylo špatně, má to i slabší momenty, ale nejsem z toho na složení a poctivě se vykrmuju (a bohužel ne úplně zdravě), takže to u sebe vidím spíš na opačné následky. Měla bych bejt ráda, je to v podstatě znak duševní pohody, ale na druhou stranu mám z těch svých kil poslední dobou fakt nějak nedobrej pocit a trochu se nedokážu srovnat s tím, že teču skoro ze všeho oblečení, co mám. Pravdou ovšem je, že jsem si taky už brutálně dlouho nekoupila nic novýho na sebe a že jsem z toho šatníku prostě a jednoduše vyrostla. Doufám, že se brzo v práci nějak domluvíme a zajdeme na nějaký ty nákupy, nejsem tam zdaleka jediná s tímhle problémem 🙂 A pak, až se budu moct na ulici sehnout k rozvázaný tkaničce bez obav, že na mě prasknou kalhoty, věřím, že sebejistota a spokojenost se sebou samou se mi zase vrátí, fakt nejsem zase tak tlustá 😀

Anyway, po vynikající tartaletce už jsem zmerčila feldu s tátou za volantem a hned mě nabral. Pak jsme jeli ke Kaufu, kde jsme strašně dlouho čekali na babičku a já furt zírala do země a přišlo mi, že se najednou hrozně nutíme do hovoru. Nevím, co to bylo, ale něco vázlo. Táta něco řikal a já se snažila se na to usmát, ale najednou jsem si uvědomila, že je to přesně ten samej fake úsměv, kterej jsem používala dlouhý měsíce úplně na všechny lidi a kterej mě nová práce docela odnaučila. Protože je fakt, že teď se v práci nasměju – navztekám samozřejmě taky, ale smíchu je tam rozhodně víc.

Podobně jsem se pak cítila na chatě, ani s babičkou jsme si toho moc neřekly. Přemýšlela jsem, čím to je, a nepřišla jsem na to. Ale v jednu chvíli mě úplně zamrazilo, když jsem si uvědomila, že nejspíš musím působit stejně jako brácha. U něj jsme taky nikdy nechápali, jak může mít „úspěch“ ve společnosti a takovou spoustu kamarádů a všeho, když je tak strašně nespolečenskej a doma neřekne ani slovo. Ztěžka jsem polkla, když jsem si uvědomila, že jsem teď úplně stejná. A čím víc mi to vrtalo hlavou, tím víc jsem mlčela. Namlouvám si, že je to prostě proto, že když nemám co plodnýho říct, mlčím. Ale to není pravda, kolikrát toho nakecám… tak čím to je? Může to být třeba tím, že se nějak podvědomě snažím od nich odloučit už teď?

Myšlenky na Anglii jsou pořád stejně intenzivní. Deprimuje mě, že tam ještě nejsem a vypadá to, že ještě nějakou dobu nebudu. Mám strach, že čím víc to odkládáme, tím větší je pravděpodobnost, že nikam neodjedeme. A do toho pořád ze všech stran slyším, jak ten či onen odjel do Londýna. A pukám závistí a touhou být tam už taky. A do toho ty bandy anglánů, co nám choděj do práce. Jeden rozkošnější než druhej a ta jejich angličtina…

Po nocích se mi furt zdá, pokud už teda spim, že jsem v práci nebo ve škole. Včera se mi zdálo, že jsem založila vlastní podnik, kavárnu. A bylo to neskutečně živý. Důsledky jsou takový, že jsem nevyspalá a cítím se pořád unaveně. Mozek si neodpočine, takže jsem pak během dne čím dál tím víc mimo a mysl se mi toulá někde u těch snů a podrobuje je zkoumání, proč to či ono, co to mělo znamenat, jestli mi to nechce něco napovědět a podobně.

V sobotu jsme byli s tátou v Příbrami na burze. Docela příjemná věc, tam jsem se tentokrát cítila docela dobře a vzbuzeně, taky jsem se dobře vyspala – fakt, kdybych se byla schopná takhle dobře vyspat aspoň dvakrát do tejdne, přísahám, že bych byla úplně jinej člověk, ale pro mě neni normální a běžný dobře se vyspat, to je spíš něco, co je hodno zapsaní na facebookovou zeď, tak málo se mi to stává.

Odpoledne to na mě padlo a šla jsem si lehnout. Neděli jsem taky slušně prozevlila, vlastně ani nevím, co se dělo. Babička s tátou asi něco dělali, máme konečně vybetonováno, bude bazén a nová kůlna, byli tam místní zedníci a táta vyplázl nějakých čtrnáct táců. A já vůbec nevím, kdy se to vlastně dělo O.o

Cesta domů byla náročná, místo hodiny jsme jeli dvě, byla hrozná zácpa mezi prvnim a pátym kilometrem. Jenom ten kousek jsme jeli hodinu a neměli co mluvit. Nebylo rádio, tak jsem si aspoň do jednoho ucha strčila mptrojku, i když mě sralo, že to nemůžu sdílet s tátou, ale nebylo jak. Táta vypaloval jedno cigáro za druhým. Blbý ticho. Každej ve vlastních myšlenkách. Dost mě to štvalo, naše společný cesty na chatu bejvaj pohodičkový, vždycky si během nich nejlíp popovídáme, tak kde je problém? Proč si najednou nemáme co říct? Možná mu ještě pořád zazlívám, jak nevalně se vyjadřoval o mý postavě, když jsem prezentovala fotky z vody. Možná i jiný věci. Vlastně dost možná. Asi nechci mluvit, abych nenarážela na bolestný věci. Jako třeba na to, co se mi zdálo tu noc před Příbramí, kdy jsem sice spala celkem tvrdě a dobře, ale zdály se mi i dost hnusný věci a nejhorší na tom je, že nejsou zase tak nereálný. A že bych si je možná vlastně přála. Já nevim, nevyznám se v tom. Některý věci prostě fakt neumim vyřešit a nevim, co s nima mám dělat.

V pondělí a úterý pak zase robota. Docela to uteklo. Včerejšek měl teda svoje mouchy, fakt přestávám zvládat jednu kolegyni, ale aspoň že ostatní jsou v pohodě a že to viděj stejně. Sounáležitost pomáhá.

Na dnešek jsem se těšila, že se vyspim, že si uklidim a že si dojdu do knihovny a pro peroxid a trochu si upravim barvu na vlasech, ale od rána jsem taková nijaká a nic se mi nechce, hlavně se mi teda nechce mezi lidi a nepomohlo, že máma uvařila výbornou rajskou. Teplý jídlo do žaludku zase jednou. Domácí jídlo!

Taky mě štve, jak mi utíkají témata týdne. Dřív mě hrozně bavilo na ně psát a dostávat se do výběru toho nejlepšího, ale už to není ono. Buď mě ta témata úplně míjejí, nebo se spíš jedná o taková, na něž už jsem v minulosti xkrát psala a nehodlám se opakovat. Jako třeba to aktuální, pro něž stačí se vrátit trochu do minulosti a článek k němu mám napsaný, dokonce pod tím stejným názvem, byť teda – jak jinak – anglicky: I do believe in fairies, I do, I do!

Abych ty články zveřejňovala znovu, jen přiřazené k TT, to mi přijde úplně debilní, ale mrzí mě, že mi to uniká, to zase ne že ne. Vůbec že teď nežiju moc virtuálně, že moc nepíšu ani nekomentuju a nesleduju dění tady na blozích. Někdo by řekl, že je to úspěch. Furt se něco děje, furt někde lítám a něco dělám, a nepíšu o tom. Já to považuju za krizi.

A ještě jedna věc mě rmoutí – prohibice. Když táta o víkendu vytáhl Lidovky a přečetl tam tenhle titulek, tak mi to mozek slušnou dobu nebral. Prosimvás prohibice, to je heslo někde z minulosti, něco z historie, něco úplně z jinýho světa, o čem víme a víme, že to pro ty lidi v tý době znamenalo něco obrovskýho, jako druhá světová válka nebo takový věci, ale nás už se to netýká. A jednoho dne ráno se prostě vzbudíš a takovejhle titulek? No doprdele? Ale to je taky tim, že jak nesleduju zprávy, nevim moc, co se kde děje, takže o metanolový aféře jsem zaslechla jen asi dvakrát, třikrát, než přišla tahle pecka. Nebyla jsem na to připravená.

A do toho furt nějaký zprávy o mrtvejch. Jako dobrý, že lidi jezděj jako hovada a že furt někde hlásej bouračky s kvantama mrtvejch, to ještě beru, na to jsem zvyklá, i když mě to trápí. Ale to vraždění teď furt? Jeden ubodá dceru, druhej ubodá matku, třetí ubodá starou pani s jejím manželem, další zase zaškrtí svý dítě a všechno jen kvůli neshodám s manželkou nebo kvůli tomu, že vám někdo odmítne dát nějakej paralen? Nechci se opakovat, ale – no doprdele???

A pak mi někdo tvrďte, že svět je pořád stejně šílenej. Mně to tak nepřipadá. A taky mě napadlo, že jsem vlastně skoro celou neděli proseděla u televize a je fakt, že ta televize dneska už neni nic jinýho než souvislý vysílání reklam, občas přerušeno programem. To taky člověku na náladě nepřidá.

No, já vim moc dobře, proč jsem tu televizi před pár rokama vyhodila.

Brhm, takovej rozmrzelej článek. Blbý šedivý počasí, úplně mě nakazilo 😛