Ztratila jsem text

Tak to bychom měli pondělí a ještě žiju. Dobrý, ne?

V pátek se mi nakonec podařilo navštívit Mysteriův koncert. Přes trochu rozpačitý začátek – nějak jsem si tam neměla s kým povídat a seznámení s částí jeho rodiny nějak nebylo v danou chvíli v mých silách, neměla jsem moc společenskou náladu a ta místnost byla fakt děsně maličká (na fobii z lidí vůbec to nejlepší, co můžeš mít) – to bylo nakonec moc fajn, už od první skladby, kterou byla hned moje největší srdcovka You, se mi zvedla nálada a věděla jsem, že jsem tam, kde mám být.

No, nehodlám tu na to psát recenzi, ostatně obrázek si můžete udělat sami na Mysteriově Bandzone profilu, ale nejsilnější momenty? Kromě You jednoznačně epesně vyvedenej cover Time is running out od Muse a pak taky samozřejmě Far away, věnovaná tomu, co snad brzo bude a co bychom si přáli… no, já už na tohle téma nějak nemůžu ani mluvit, fakt se nemůžu dočkat.

Zamrzelo mě, na co narazila Mysteriova ségra (mimochodem to asi bude dost super baba :D), a sice že se vlastně vůbec nevídáme. Doteď jsem nad tím tolik nepřemýšlela, ale jak to nakousla, leží mi to furt v hlavě a nepřestávám doufat, že se to brzo změní. Abych to trochu srovnala, nepustila jsem ho chudáka domů před jedenáctou, musela jsem s ním nutně aspoň chvilku mluvit. Přijde mi, že jen tak strašně málo času teď věnuju opravdu důležitejm věcem.

V sobotu bylo v práci mrtvo. Ráno jsem vůbec byla jak přeražená, po tom večeru, ale ani zbytek dne nebyl lepší, až tak odpoledne, kdy začalo bejt co dělat a začala hoňka a člověk speedoval, aby všechno stihl. Celý dopoledne jsem se nudila takovým způsobem, že jsem čapla kus papíru a začala na něj psát. Házela jsem trochu flintu do žita, poslední dobou fakt nemám střevo, ale kupodivu se to po prvních dvou slokách rozjelo a já nakonec měla místo jednoduchýho textu hotovej epos na celou á čtyřku a neskutečně jsem se těšila, až ho právě Mysteriovi (báj d véj, teď, když vím, co ta jeho přezdívka znamená – dozvěděla jsem se to na koncertě – tak je mi to jméno ještě sympatičtější) pošlu, protože byl v podstatě pro něj a z velký části i o něm. Byl o tom, jak nám to tady už nejde, jak se ani neumíme smát, všechno je jak ve snu, jak si vzpomínám, že jsem bývala šťastná a že jsem žila a že si na to nutně potřebuju vzpomenout, bylo to o tom, jak ještě jednou zabojujeme a že si zasloužíme další šanci a že do toho prostě půjdeme a že to zmáknem a budem zase dejchat a že chci zase vidět ty krásný bílý břehy a dejchat čistej vzduch a… no prostě takový ty emosračičky, který jsem ze sebe nutně potřebovala dostat a který se mi právě kupodivu zrovna v tu chvíli dařilo neskutečně snadno zveršovávat a skládalo se to vlastně úplně samo.

Bohužel večer po odchodu do metra jsem zjistila, že ten papír nemám v báglu, načež jsem se rozeběhla zpátky do krámu, protože jsem věděla, že druhej den tam nejsem – a třeba ještě stihnu vedoucí. Tu jsem nakonec stihla, jenže čekala na taxík a já ji nechtěla zdržovat tím, že to tam půjdu hledat, tak jsem místo toho zavolala kolegyním, co měly bejt na krámě v neděli, že když to tam najdou, ať to nevyhazujou. V duchu jsem ovšem už tou dobou tak nějak tušila, že to nenajdou.

A taky že nenašly. A nenašla jsem to ani já, když jsem prohledávala všechny další možný místa, kam bych to mohla založit. Bohužel se prostě asi stalo, že jsem ten podělanej papír smíchala s těma ostatníma (byl to takovej ten reklamní papír, co se dává na plastový tácy) a někomu jsme na tom asi naservírovali dlabanec.

Dneska mi to celej den vrtalo v hlavě, nebo jsem na sebe spíš byla nasraná. Zaprvý že jsem si to nepohlídala, a za druhý, že mě nenapadlo jim teda aspoň říct, ať nevynášej pytle s odpadkama, že si to projdu, až budu v práci. Já vim, poněkud zoufalé řešení, ale kdybyste věděli, v jaký tvůrčí krizi se – pokud jde o texty – nacházím posledních pár měsíců – a jak trefnej tenhle jeden byl, pochopili jste mě. Bohužel, jak říkám, to nikoho nenapadlo, a teď už je pozdě. A rozhodně neexistuje šance, že bych si na to vzpomněla. Tak dvě tři sloky bych možná časem dala dohromady. Ale celý? No freaking way. Vy nevíte, jakej jsem sklerotik?

Nicméně dějou se i milejší věci, díky nimž člověk na tyhle nepříjemnosti snadno zapomene. Moment, kdy si uvědomíte, že někdo je vám tak strašně protivnej, že už se s nim prostě nechcete nikdy bavit (nebo aspoň jen velmi zřídka), je osvobozující. A pak jsou tu lidi, který uměj potěšit, doopravdicky. Který vám řeknou něco naprosto neskutečnýho, co vás nabije na celej den, ne-li na delší časový období, který vám rozproudí krev v žilách a se kterýma je sranda a se kterýma se dá mluvit a který se daj jen tak poslouchat a užívat… no. Prostě jsem ráda, že znám takový lidi. Jen nedovedu pochopit, proč musí mít všechno háček. Proč musí právě tak skvělý lidi žít milion mil ode mě a bejt totálně nedostupný?

Až budu mít v ruce datum, to jedno jediný konečný posraný datum, bože, já budu tak šťastná.

Dáme si spicha někde na Trafalgaru, půjdem na pivo a budem šťastný.