Uf, neni to lehký. Znovu si potvrzuju, že nevnímat je někdy lepší než cokoli jinýho, i když to neni zrovna moje oblíbená forma vyrovnávání se se stresem. Mám pak pocit, že je se mnou něco špatně a že vůbec nežiju.
Ale ono to nejde. Už na to nemám, abych to všechno vstřebávala a dělala si s tím starosti. Už tak jsem emočně na kusy, nepotřebuju k tomu ještě tohle.
Koťátka nám umírají.
Nejdřív to byli dva při porodu. To jsem ještě brala, tak při šesti koťatech je to celkem dobrá statistika. A navíc jsem u toho nebyla a ti malí vlastně nikdy nežili, takže to nebyl zase takovej doják.
Ale v pátek v noci nám začal uvadat jeden z kluků. Nebudu vám to tu popisovat do detailů, ale v ten moment, kdy jsem to vláčný tělíčko vzala do ruky a jemu padala hlavička a přes tu tenounkou kůži mu bušilo srdíčko, jsem věděla, že jsem v prdeli a že tohle už nebude tak snadný na rozdejchání. Nejhorší na tom bylo asi dívat se na mámu, jak to vzdává. Jak ho sice furt masíruje, ale není schopná udělat něco radikálnějšího. Šla jsem se z toho trochu vypsat na facebook, nemohla jsem na to koukat, a tam mi jedna holka poradila paralen a glukózu, že prý u jejich psa to zafungovalo, když měl ty stejný problémy po porodu. Donutit mámu, aby zavolala na tu pošahanou veterinu, kde byla s Ájou na císaři (kterej jí stál devět táců!!!!), byla challenge. Ale nakonec se mi povedlo do ní hučet dost výrazně, aby to aspoň zkusila. Musela jsem něco dělat, něco zkusit, o něco se snažit, protože držet ho v dlaních a bezmocně na něj koukat, no to sorry, ale kurva na to nemám nervy.
Nakonec nám řekli, že paralen určitě ne, ten prej je pro kočky jedovatej, ale glukózu zkusit můžeme. Zkusili jsme. A stejně to bylo k hovnu.
Ráno jsem se vzbudila a koukám, že v bedně jsou jen tři koťata. Nechtěla jsem to přijmout, pořád jsem se rozhlížela, kde by mohlo to další bejt, ale už nebylo. Vzdal to prej asi hodinu potom, co jsem si šla lehnout.
Na chatě pak o víkendu bylo divně. Rodiná nepohoda, umocněná aférou s umírajícíma koťatama, se dost silně vyhrotila a jestli jsem si pár měsíců zpátky stěžovala, že u nás doma neni klid a pohoda, tak to byly Vánoce oproti tomu, co se děje teď. Zjišťuju, že zase nasazuju ignoraci ke všemu. Jediný místo, kde vnímám a žiju, je teď práce, a ani tam to neni stoprocentní, protože toho má člověk kolikrát taky dost. No ale pořád je to mnohem lepší než přemýšlet o tom, co se děje doma.
Táta v autě naznačil, že mám poslední dobou nějak furt depku a že to neni normální. Vida, všimnul si, aspoň někdo. Ale co já s tim? Ať dělám co dělám, nedaří se mi vnímat ten svět tak snadno jako dřív. Všechno je špatně. A mně je to stejně napůl jedno.
Večer jsme se vrátili z chaty. Bylo fajn jet tam jen na den, vědomí, že budu mít volnou neděli a poprvý po dlouhý době jeden den, na kterej nemám absolutně žádný plány, nikdo po mně nic nechce a budu si ho moct naplnit vlastním relaxem, mě ohromně povzbudilo. Navíc se večer mělo jít na pivo – zase jednou vidět lidi, poklábosit, popít… nechtěla jsem se vysloveně opít, ale chtěla jsem do sebe dostat něco, co mi trochu uvolní svalstvo, to je fakt. Trochu si vypnout mozek, aspoň na chvíli.
Ten plán mi vyšel, i když jsem to teda nemyslela úplně tak, jak to přišlo. Před odchodem jsem se pořádně upravila, protože jak jsem řekla předtím Nickovi, rozhodla jsem se zase jednou vypadat jako člověk a trochu se vyfiknout. A pak jsem u dveří jukla do krabice, abych se potěšila pohledem na koťátka. Byly tam jenom dvě.
Nakoukla jsem k mámě a ptám se s naprosto kamennou tváří – proč jsou v tý bedně jenom dvě. Stejně už jsem znala odpověď. A ona na to, že ten druhej kluk umřel asi před hodinou.
A se mnou to vůbec nehlo. Neřekla jsem ani fň a vypadla ven. Něco ve mně se zlomilo, řekla jsem si, že na to všechno seru a že jdu pít a že kurva nebudu brečet a ať mi celej svět třeba políbí prdel. Cestou do popa jsem si koupila jabkový slimky, protože jsem věděla, že budu potřebovat kouřit, abych měla něco v prackách a něco, na co se můžu soustředit, nějakej rituál, kterej mě donutí vnímat, jak vdechuju a vydechuju, abych nemusela myslet na nic jinýho. A nechtělo se mi somrovat od druhejch. Druhá krabička cigaret, co jsem si kdy v životě koupila. Nepočítaje tu jednu, kterou mi ukradl jeden debil a už mi jí nevrátil.
Čekala jsem, že až ty lidi uvidim, zlomí se to ve mně znova a budu třeba brečet. Místo toho se mi srdce zabejčilo a rozhodlo se, že ho to vůbec nesere, takže jsem byla schopná o tom všem mluvit v podstatě s klidem letitého chovatele, ale furt mi hlavou jelo, že to je hrozně divný a že bych to měla víc prožívat.
Jenže já nechci. Vidim mámu, jak to s ní mává a jak je totálně zničená. A nechci dopadnout stejně. Jsou to jenom zvířata, život končí, začíná v jednom kuse a nic s tim nezmůžeš. Pokud si můžu bejt jistá, že jsme udělali, co se dalo, tak proč bych se tim vlastně měla trápit? Znamená to, že jsem nějak dospělá nebo rozumná, když se tím nenechávám rozsekat? Nebo mi už chcíplo srdce a nejsem schopná nic pořádně procítit?
Když nad tím tak přemýšlím, možná to prostě jenom beru tragicky. Možná nejde o to, že bych byla nějak nemocná na duši, možná mě prostě fakt jenom všechno to nepodstatný přestalo zajímat a srát, jenže jsem předtím byla tak zvyklá na to, že mě to zajímalo, že to nerozdejchávám.
Hard lessons make the difference.
Vlastně se není čemu divit, že už jsem pár let jinej člověk.
And the difference makes it worth it.
Určitě?
9 reakcí na „Náročno“
Južuš takovéj román
to je dlouhé teda si přečtu až večer 
Taky někdy mám takový stavy… Ono pokud máš něco, co ti takovej stav vyvolá, obvykle už to pak jde samo. Alespoň to tak dělá se mnou, pak mám pocit, že je vlastně špatně všechno, ale ono je špatně jenom tady tohle.
Rozhodně to, že jsi úmrtí koťátek vzala tak, že jste udělali, co jste mohli z tebe někoho necitlivého nedělá. Je to jenom jedna z možností, jak se s tím vyrovnat. Ta druhá je taky vyplakat si duši, protože to prostě byla malá roztomilá koťátka, která nebyla na světě ani den a není to fér.
Ale ani jedna z těchto možností ti je nevrátí, takže na tom asi zas tak moc nezáleží.
Jinak přeji upřímnou soustrast.
Umírající koťátka jsou hrozná věc. Zažila jsem to samé, když jsem byla malá. Měli jsme jednoho malého, roztomilého kocourka, byl takový slabý, ale měla jsem ho hrozně ráda. Pak jsem jednou přišla ze školy a babička mi řekla, že spadl z balkonu. Smířila jsem s tím. Co jsem taky měla dělat.
Až teď nedávno jsem se dozvěděla, že ho děda utopil, protože by samotný stejně už dlouho nežil. I když už to bylo dlouho, stejně to bolelo…
Chci říct… vím, jak se cítíš.
Docela se v tvém článku vidím a vnímám, jak jsem se já sama hrozně změnila. Umírající koťátka by mě asi vzaly stejně jako před lety, ale i tak… člověk se mění. Občas bohužel jinak, než by sám chtěl. Jenže co s tím dělat? Jen tak si říct: "Tak a teď budu taková a maková!" je sice pěkný, ale realizace je trošku jiná… 🙁
Snad ta zbylá dvě vydrží. Přeju pevný nervy a hodně štěstí… život je holt občas pes.
Jestli nechat se takovýma věcma rozsekat znamená, že jsem nedospělá, tak budu navždy dítě. Dokážu se postavit prdelí k lidem, ke světu, ke všemu…ale ne ke zvířatům. Divný. Asi mám pocit, že kdybych se obrnila i proti zvířatům, už bych to nebyla já.
[1]: Jestli ti tohle přijde dlouhý, tak to mě asi moc nečteš
[2]: Tak neřikám, že jsem nebrečela a že se mi z toho nekrabatí čelo. Ale sedět celej den u bedny a nic nedělat a jen se v tom utápět, to mi prostě nejde. Nějak radši sázím na tvůrčí činnost a něco dělám. Právě proto, že nic nedělat mi je nevrátí a ani nic nezmění.
[3]: Huh, taky drsný. Člověk takhle po letech vnímá spoustu věcí ze svýho dětství jinak. Měla jsem podobně drsnou zkušenost, když mi na chatě děda zabil králíka. Byla jsem malá, nemohla jsem tušit, že ti rozkošní malí králíčci budou na žrádlo. Byli to prostě mazlíčci.
S odstupem to samozřejmě chápu, na vesnici to tak chodí. Ale tehdy mě to šokovalo a zanechalo to ve mně blok vůči králičímu masu. Já to beru, že je dobrý. Ale nedokážu to prostě jíst, podobně jako kachní. Neřikám, kdyby mi to někdo naservíroval, asi bych to snědla. Ale bylo by mi z toho špatně. Měla bych pocit, že žeru toho svýho králíčka, co mi ho tehdy zabili. Pořád si vybavuju, jak visel polostaženej na dveřích od kadibudky O.o
[4]: Mně přijde, že mám možná v hlavě tolik myšlenek a jinejch věcí, že prostě nemám čas a prostor na to, abych se zabývala těma, co nemůžu změnit. Díky práci mám třeba fakt málo volna, takže když už ho mám, snažim se ho využít jak nejlíp to jde a celodenní brečení mi do toho zrovna moc nespadá.
[5]: To neni o stavení se prdelí ke zvířatům, ale o tom, že se odmítám trápit pro věci, se kterýma nic neudělám. Já zvířata miluju, o ty dvě holčičky, co nám zbyly, se starám jak to jde, krmím je a starám se, aby byly v teple, ale prostě abych seděla celej den u tý krabice a brečela pro to, co už není… to mi nějak nejde.
Ale to je prostě asi můj vztah ke smrti obecně. Když si to tak vezmu, když mi před pár rokama umřel děda, taky jsem se k pláči v podstatě téměř nutila. Neřikám, že mě jeho odchod nezasáhl. Ale vyvolává to ve mně jiný reakce než pláč.
Aspoň si někdo všimnul. Ale to je pěkný, že je naznačeno, že to není normální, to člověku většinou hodně pomůže.
Ohledně koťat, nemám co říct.
Jdu číst dál…
Dokud vám ještě nějaký zbejvají, je to mnohem snazší. Nám se na jaře narodily tři, jedno mrtvý, druhý to vzdalo ani ne po dni, ale to se mi od začátku zdálo divný, ale to třetí se původně tvářilo docela v klidu, jenže pak se začalo horšit… Taky jsem udělala, co se dalo, koupila za svý prachy za 230 speciální mlíko pro koťata, i když jsem měla v peněžence ani ne pětikilo… A stejně mě pak vzalo, že to naprosto k ničemu nebylo.
Mamka mi řekla, že nemůžu zachránit celej svět, což je každopádně pravda. Ale nijak mi to věci neulehčilo. Já kočky miluju, fakt. Ale někdy ty koťata prostě bejvají špatný skoro všechny, a nic se nenadělá.
Mimochodem, ta naše kočka, co ty tři měla, je měla někdy v květnu, a i když od tý doby si mohla nepochybně dávno nechat udělat nový (a dokonce se i mrouskala), už je neměla. S jednou kočkou, co porodila špatný koťata, to už v minulosti bylo stejný. Asi příroda ví, co dělá…
[7]: To jo. Jsou chvíle, kdy si řikám, že nechápu, proč spolu s tátou netrávíme víc času. V podstatě si máme dost co říct a co dělat. Ale ustavičně se ignorujeme nebo vnímáme jen tak napůl, aby se neřeklo.
[8]: Asi jo, ale neni příjemný na to koukat a nemoct s tím nic udělat.
V našem případě bylo podle mě hlavně něco špatně s kocourem, jelikož čtyři kočky, u kterejch byl předtím, zabřezly a hned vzápětí potratily, vstřebaly to do sebe. To už i debilovi napoví, že je něco špatně.
A možná že Ája by jinak byla dobrá máma, jen prostě sama od začátku věděla, že je něco špatně. A nebo se sešly blbý kocouří geny a slabý mateřský pudy dohromady, to už pak máš neštěstí hotový.
Každopádně dvě holčičky zatim fungujou bez problémů, tak snad už bude dobře.