Každej rok, už je to tradice, píšu před Vánocema článek, hlavně pro rodiče a další nejbližší, aby věděli, co mi maj dávat a co ne. A každej rok je to pro mě o něco těžší, protože se ze mě stává čím dál tím zabejčenější minimalista a čím dál tím míň toho pro sebe potřebuju a chci.
Jsem v podstatě spokojená s tím, co už mám, naopak mě tísní pocit, že toho mám až moc. Hlavně moc oblečení, který ještě musim nějak vyřešit (přes votoč se mi to nepovedlo, budu se muset zasnažit nějak víc), a určitě moc různejch serepetiček, který jsem kde posbírala, dostala a podobně a který kolem mýho vkusu bohužel ani neletěly – a nebo jsou sice hezký, ale já je prostě k ničemu nepotřebuju.
Kudy chodim, tudy provádím revizi a podrobuju všechno, co mám, zkouškám smysluplnosti a zásluh. Uvažuju, co mi to přináší, a když nic moc nebo mě to dokonce svazuje, chci se toho v první řadě zbavit, než budu nabírat cokoli jiného. Dostávat dárky, když ještě nemám zredukované položky, které mě trápí a jichž se chci zbavit, ve mně vyvolává úzkost.
A tak hlásám: s dary pro mě si starosti nedělejte.
Já jsem báječná osoba, pokud jde o to, co mi dát k Vánocům, k narozeninám nebo čemukoli jinému. Já jsem totiž hrozně nenáročná. Nehledím na cenu a moje měřítka nemají nic společného s tím, kolik člověk za svůj dárek pro mě utratil. V životě by mě nenapadly myšlenky jako „no, to se moc nepředal“. Prostě ne. Vůbec to v hlavě nemám. A jsem ráda, když za mě nikdo neutrácí a když se hlavně nikdo k ničemu nenutí. Jsem tisíckrát raději, když mi osoba mně blízká nabídne dobrou masáž, vlastnoručně uklohněnou domácí večeři, i kdyby nevalného výsledku, nebo jinak příjemný zážitek, který by běžně uvažující člověk za vánoční dárek neoznačil, a přitom přece splňuje ten pravý účel jakéhokoli dárku – potěší.
Obzvlášť cenný je pro mě dar něčího času a něčích schopností. Snad vůbec nejcennější mi je, když mi někdo pomůže překonat nějaký můj blok, dejme tomu za mě udělá něco, k čemu se za boha nemůžu přimět, i když to vážně chci udělat. Čeho se bojím, nebo u čeho nevím, jak na to. Když za mě někdo udělá ten první krok nebo mě vezme za ruku a udělá ho se mnou, abych viděla, že to jde, a neměla pocit naprosté neschopnosti.
Ale nemusí to být nic tak hlubokého, taky si cením malých nehmotných věcí, které mi nikdo nevezme – vzít mě na procházku někam, kde se mi to líbí. Doporučit mi nějakou hudbu, o níž zaručeně víte, že se mi bude líbit. Vzít mě do čajovny. Respektovat, kdo jsem, hlavně tedy že zbožňuji lenošení, pohodlíčko a teploučko. Z toho se dá odrazit na tolika levelech! A nikdy nesrovnávám a nehodnotím dary, které dostávám. V mé mysli neexistuje místo pro „no, ten mě pozval na pitomej svařák, zatímco ta mi dala výbornej svetr s tučňákem za x stovek!„. Já tak prostě vůbec neuvažuju, vážně ne 😀
O Vánocích mě nejvíc čílí lidi, co nejsou schopni se vyjádřit, co pod tem stromeček chtěj. Nic je nebaví. Nic je nezajímá. Nic nechtěj. Ale kdyby skutečně nic nedostali, prostě víte, že by je to mrzelo, obzvlášť až budou všichni kolem nic rozjařeně rozbalovat a oni sami leda tak sušit hubu.
Seriously. Nechápu to. Každej přece, i ten nejspokojenější člověk na světě, musí mít něco, co ho potěší, nějakou drobnost, třeba i něco nemateriálního, ale prostě nějaký přání, který by si rád nechal splnit třeba právě o Vánocích, když už je teda zvykem to o Vánocích dělat a něčím se navzájem obdarovávat.
I když mě baví minimalismus a jsem přesvědčená, že nutit se ve stanovenou roční dobu k nadměrnému konzumu, jen aby něco bylo, je šílenost, Vánoce mám ráda, i s těmi dárky pod stromečkem, které k tomu pro mě patří, s tou atmosférou očekávání a milého překvapení, s těmi pěknými balíčky v mašličkách, s tou nadějí, s tím hádáním, s tím dychtivým rozbalováním, s připravenýma nůžkama, s tou radostí z něčeho nového, malého, co mi trochu zpříjemní život a co mě potěší. Ještě nejsem připravená vzdát se toho kouzla, a proto neumím přistoupit na zcela minimalistickou myšlenku, s kterou kupodivu přišla moje rodina – mít letos Vánoce bez dárků. Prostě se jenom sejít u stromku a „pobejt“.
Pravda je, že mě tím docela překvapili a v podstatě jsem na ně hrdá za tu myšlenku, že bychom si letos kompletně ušetřili veškeré stresy s tím sháněním spojené. Ale myslím, že problém leží někde jinde a že tohle je spíš vyhýbání se mu než jeho řešení. Podle mě by bylo skutečným řešením, kdybychom skutečně všichni dokázali říct, že oceňujeme nehmotné nebo finančně lacinější dárky. Kdybychom všichni mohli říct „Dejte mi lásku a svůj čas a já budu nejšťastnějším člověkem na světě“, a myslet to vážně.
Možná to říkám, protože by to ulehčilo mně. Ulehčilo by mi to od strachu, že svým minimalistickým pojetím vánočního dárkování nikoho nezklamu. Že neuvidím na žádné tváři posmutnělý a zklamaný výraz, když ode mě někdo dostane ponožky a někdo jiný třeba tenkou knížku nebo lahev vína. Nechci už srovnávat a přemýšlet. Chci jen každému, koho mám ráda, a komu mi dává smysl dělat radost, věnovat něco malého, nijak nehodnoceného, co udělá radost. Nehonit se za nejlepším dárkem a za obrovským překvapením. Nehonit se za hyperzářícíma očima a přešťastným poskakováním za ryku:“Bože, děkuju, to jsem vždycky chtěl!“ Chtěla bych mít oficiální schválení dávat maličké dárky, po nichž nezůstane bordel a které budou možná pomíjivé svou povahou – ať už proto, že jde o jedlou či pitelnou lahůdku, nebo zážitek – v každém případě o něco, po čem nezůstane nic hmatatelného, jen milá vzpomínka. A přála bych si, aby ti, kdo skutečně v skrytu duše touží po něčem větším a hmotnějším, neměli zábrany to na férovku říct dřív, než dojde k situaci s posmutnělým výrazem a zklamáním.
Protože vůbec nejhorší jsou lidi, kteří od vás očekávají kdovíco, ale nechávají to kompletně na vás, i když dobře vědí, že jim nevidíte do hlavy a že na shánění těch správných dárků jste nepoužitelní. Jo, někomu to jde. Jsou lidi, kteří vyloženě vidí člověku až do žaludku a to, co vám dají, je naprostá dokonalost a vy víte, že to nemohlo být lepší – a přitom byste to sami ani nevymysleli! Ani jste si neuvědomovali, že něco takového chcete. Ale já tenhle talent nemám a i když jde o dárky mým blízkým, které mám opravdu ráda, naprosto v tom plavu a to mi dělá z adventu peklo.
Proč si lidi myslí, že je nutné o Vánocích podrobovat naše blízké zkoušce, zda se nám dokážou nebo nedokážou trefit do vkusu? Z čeho plyne představa, že řekneme-li si, co bychom si přáli, zabijeme tím ducha Vánoc? Vždyť i malé děti si říkají, co by chtěly k Vánocům. Dopis Ježíškovi je snad vůbec první dopis, jaký v životě napíšeme. Proč je to v dětství v pořádku a v dospělosti to „kazí to kouzlo“? Pokud mě někdo požádá, abych mu řekla, co bych si přála, jaký smysl má trápit ho větou:“Přijdi na to sám„? Neměly by Vánoce být o dělání radosti? Tak proč je pro někoho nepřijatelné dát najevo svoje dárkové preference a naopak kouzelné je týrat své blízké nuceným tápáním ve tmě?
Abych nekázala vodu, dokládám tady, že já osobně každý rok na tomtéž místě – tomhle blogu – veřejně hlásám, co bych si přála dostat k Vánocům. Je to docela výběr, takže se nikdy nemusím bát, že bych přišla o překvapení, a zároveň se také nebojím, že bych dostala něco, co by se mi nehodilo. Všichni mí obdarovávači ví přesně, v jakých vodách lovit a kterým věcem se zdaleka vyhnout.
Dávám to tady znova do frcu jednak proto, že se mě ještě pořád lidi občas ptaj, co bych chtěla, tak ať to maj updatovaný, a taky proto, aby si z toho kdokoli mohl odnést inspiraci, co dát svým blízkým minimalistům. Tohle jsou moje wishlisty z let 2010, 2011 a 2012 (a přednarozeninový z loňska). Obzvlášť mě baví sledovat, jak se moje vlastní preference v průběhu času lehce mění, podle toho, co mě zrovna nejvíc zajímá – ovšem jádro zůstává. Co je to letos?
Minimalismus, meditace a jóga a cokoli s tím spojené a to podporující. Vonné tyčinky a svíčky, oleje do aromalampy (ideálně značky Ashleigh and Burwood, moje nejoblíbenější vůně je Vanilla Bourbon), podložka pro dělání jógy (i když si plně uvědomuju, že moje nedělání jógy nevězí v tom, že nemám podložku, ale v tom, že se k tomu nedokopu :D), meditační hudba (pokud možno bez zpěvu, spíš jen přírodní zvuky a tak), tibetské mísy nebo nahrávky s jejich zvukem (přivádí mě naprosto k transu), solná lampa nebo čtivo (preferuji e-booky, ale když bude dobrá knížka, proč ne).
Cokoli spotřebovatelného. Zejména:
- koupelové, nebo spíš sprchové produkty, hlavně tedy sprcháče všech možných vůní, zejména levandule, orchidej, skořice, čokoláda, pomeranč a jiné citrusy, jasmín, Nivea Happy time nebo Palmolive Aroma Therapy… v podstatě je to jedno
- potraviny a pitelnosti jako třeba kvalitní čokoláda (vůbec nejlíp s lískovými oříšky nebo nějakou nepříliš experimentální příchutí), čaj všeho druhu (zejména černý, jasmínový, bylinkový nebo cokoli od Everest Ayurveda), alkohol prakticky jakéhokoli druhu (vína všech barev, Carolans, ovocné vodky, dobrej rum nebo Cinzano, je mi to jedno), chupa chups lízátko nebo jeden pitomej bonpar. Je mi to jedno. Na velikosti ani ceně mi nezáleží a jelikož jsem cholerik, není u mě nic divného, když mě právě ten blbej, osamocenej bonbón potěší stokrát víc než nejdražší nejzabalenější nejluxusnější mikrovlnná trouba. Jo, jsem blázen. Ale hlavní je se s tím netajit a nekomplikovat svým bližním život.
Něco do domácnosti – letos by se nám třeba s panem M. hodil tyčovej mixér. Úplně obyčejnej, s dvěma nebo třeba nástavcema, na koktejly a bramborovou kaši. To je vše, nic vymakanějšího nepotřebuju, jen aby se to dalo snadno použít a hypersnadno omýt.
Nebo něco použitelnýho do bytu, s minimalistickým nebo nějak zvláštním designem. Třeba obálky, já jsem dopisovej maniak. Nebo tohle pěkný klepadlo na dveře. Nebo tadyty naprosto nádherný magnetky na lednici. Nebo nějakej jinej minimalisticky vyvedenej gadget, ale jinak s gadgety velice opatrně. Tak snadno se z nich stanou nadbytečné krámy…
Nebo mobil. Jsem s tím už komická, potřebuju ho už několik let, ale nejsem schopná si vybrat. Tudíž by pro mě byl opravdu užitečnej dárek, kdyby ho někdo vybral za mě. Požadavky? Ne moc drahej, jednoduchej, bez foťáku a dalších serepetiček, potřebuju jen aby to psalo a volalo a mělo to dobře čitelnej displej a pořádný čudliky. Žádnej dotykovej nesmysl, žádný ajfouny, potřebuju jen obyčejnej, spíš menší, elegantní mobilek, pokud možno černo-červené barevné kombinace. Třeba jako tenhle nebo tadyten. To je moje gusto. Když mě opustil tenhle brouček, chci za něj adekvátně pěknou náhradu.
Hlavně ale vězte, že pro každýho minimalistu je vůbec největším dárkem vaše přítomnost, váš čas a vaše energie. My se nekoukáme na cenu ani na balení a nikdy, ani v tu nejposlednější chvíli, si nepomyslíme o nikom nic špatného ani nic dobrého na základě toho, kolik co stálo a kolik času nad tím strávil. Věnovat někomu jeden den prostoru pro kreativitu, kdy ho nebudete ničím rušit a necháte ho tvořit, co se mu zachce a na co si jinak neumí najít čas, to může bejt taky nedocenitelnej dárek, kterej vás přitom nestojí ani korunu. To je jedna z fajn věcí na minimalistech, že neměří na cenu, ale na hodnotu potěšení a zpříjemnění života. A to mnohdy vyvolá i ten nejlacinější kelímek svařáku daný dárkem právě o Vánocích, při procházce zasněženou Prahou.
Pro angličtináře další inspirativní články o tom, jaké dárky mají rádi minimalisti, nejen k Vánocům.
7 reakcí na „Minimalistův vánoční manifest za zrušení stresu“
Takže sis tímto rodičům řekla o jeden ze dvou mobilů, tím to máš vyřešené
Na minimalistu píšeš hodně neminimalisticky, ale stíhám to číst, tak je to dobrý. Já doporučuju lidem, co neví, co komu dát, nadělit knížku a do ní vložit třeba 500 Kč jako překvápko. Vážně se to osvědčilo. Sice vím, jaká knížka asi potěší, ale ty peníze jsou takový příjemný bonus, co potěší, kdyby kniha náhodou ne. Taky předplatné na placenou nabídku na satelitu/kabelovce na půl roku je osvědčený dárek, pokud máte v rodině televizního maniaka. Uvažoval jsem o elektrické pizza pícce Ferrari, krásný červený kousek s keramickou plotnou uvnitř. Ale je to drahé, letos jsem už utrácel moc. Třeba za rok. Ono se toho dá vymyslet dost, stačí se trochu zamyslet, co by lidi mohli využít v domácnosti a pochopitelně, mít kačky. A osobně, vážně nepotřebuju už dvacátý sprchový gel, když dávám přednost mýdlu, rychlému opláchnutí a ne se pak ještě něčím polívat a opět plýtvat vodou na další kolo oplachování. Tak se mi ty gely doma hromadí…
No, já chci k Vánocům už jen peníze – chci jen dvě věci, luk nebo tetování. Luk je drahý, takže ten ani oficiálně nechci, ale tetování chci, a popravdě – byla bych úplně šťastná kdybych kromě toho nedostala NIC. Prostě nic. Nemám ráda takový ty blbůstky co lidi kupujou jen aby něco bylo. Je to zbytečné vyhazování peněz.
No a mobil taky potřebuju, protože ten můj už mi skoro nevolá, ale SMS to zatím píše, a stejně ho mám pořád vybitej a stejně mě lidi neseženou, tak co…
[1]: No, nemyslela jsem vysloveně tyhle konkrétní mobily, nemám oveřené, jak moc jsou použitelné a jestli se vůbec vyrábějí. Ale co do vzhledu. Asi je to divný, ale mobil beru jako módní doplněk a mnohem líp se mi používá, když se mi líbí. Hlavně i proto, že ten předchozí jsem vážně měla hodně ráda a po tý červený se mi stýská 🙂
Já bych se bála, že ty prachy vypadnou
To bych je tam musela nějak připevnit, abych měla jistotu, že si jich ten někdo všimne.
Tak gely rozdávej dál 🙂
[2]: Taky nemám ráda nakupování kravin jen proto, aby něco bylo. Ale jsem pro darování třeba drobných požitků, aby něco bylo
Věcí, co ti doma nezůstanou a z nichž se nestanou krámy. Klidně třeba pikslu oblíbenýho čaje. Co je na tom, dát někomu pěkně zabalenou krabičku Yellow Labelu? Já bych byla ráda, že mě ten člověk zná.
Jak ty to děláš, že ty tvý články vždycky přečtu jedním dechem až do konce, když články ostatních většinou přestanu číst v půlce a nebo přeskakuju odstavce…
Souhlasím se článkem, taky nemám rád dárky na efekt – to dělá přesně můj manžel, takže on mi dává vždycky nějakou elektroniku nebo hodinky a takový věci.. a já s tím mým home-made dárkem pro něj pak vypadám za prvý jako debil, a za druhý mě to prostě mrzí, protože jako za těch x let asi furt nepochopil, že by mě mnohem víc potěšil fixou nakreslenej poukaz na masáž zad od něj.
A dárky z donucení jsou taky peklo. A nebo oblečení (hlavně když jej daruje rodič dospívajícímu dítěti). Pak vzniká krásná známá věta "Jé…. ponožky….. jsem přesně chtěl……" 
Myslím, že vánoce jsou prostě o něčem jiným 🙂
[4]: Já nevim
To kdybych věděla, měla bych zaručenej recept na úspěch, co? 
Ale nejhorší je, že já se sama vždycky divim, že to vůbec někdo čte. Vždycky si řikám "tyvoleee, to je tak dlouhýý, to nikdo nebude číííst" 
To mi připomnělo Přátele a Joeyho poukaz na dvě hodiny volné lásky
Stokrat radsi si prectu dlouhej clanek, ve kterym ma autor co rict, nez prispevek o trech vetach typu "Mnooo nevim co napsat no, skola je fakt tezkaa, vite cooo.. tak cauky!"
Vsak, takovy darky jsou nej, manzel pravidelne dostava masazni poukaz do studia U lachtana. To jsem ja… protoze tak vypadam… mh…. nevermind.