Come on, come on, put your hands into the fire…

Ještě k těm přátelům… včera mi bylo krásně. Dopoledne jsem prospala, kolem oběda jsem ten den pěkně proflákala, odpoledne jsem vyrazila s Maudětem a panem Mysteriou (já mu asi budu muset řikat jinak, tohle je hrozně divný na skloňování) do zkušebny a od tý chvíle byl krásnej den.

Ve zkušebně nám bylo dobře. Nejdřív trochu rozpačitě, nevěděli jsme, co vlastně hrát, když každej z nás hraje doma něco úplně jinýho, ale po chvíli jsme se docela dobře sehráli, dokonce se nám podařilo Mysteriu (fakt hrozný) přemluvit ke zpívání, čemuž se zpočátku bránil a hned se to jelo líp. Hráli jsme převážně jeho verzi Time is Running Out (teď to mám furt v hlavě, musim si to od něj nechat poslat) a všelijak jsme jammovali a bylo to úžasný, aspoň než se objevil narušitel, kterej nám naboural program a pak už to nebylo ono. Ale jako přežili jsme.

Původně jsem myslela, že zkušebnou to skončí, ale neskončilo, Maudě nás pozvalo k sobě domů a uvařilo večeři (k čemuž jsem ji tak nějak donutila, protože jsem z toho hraní dostala hroznej hlad, na kterej by ty dva plátky polystyrenu, co jsem měla v kabelce, nestačily. Ani ten skvělej vanilkovej muffin.), která sama o sobě byla fantastická, ale ještě když se k tomu přidal poslech Muse na kvalitním soundsystemu a následné válení se na gauči s Radiohead a s masážítkem a pak ještě další jammování dokud a nás nepřišli sousedi (muhaha, pravda, nechali jsme se trochu unést) a všechno to bylo tak strašně příjemný, že se to nedá ani vypovědět.

A o to právě jde. O ten moment, kdy jsem po večeři, kterou pro mě někdo uvařil, ulehla na gauč, kterej pro mě někdo roztáhl, a nechala se šimrat a drbat masážítkem a byla obklopená lidma, který mám vážně a opravdu ráda a poslouchala jsem hudbu, kterou miluju, a najednou mě naplnilo tak fantastický štěstí, že se do mě skoro až dávalo brečení. A věděla jsem, že jsem tam, kde mám být, s lidma, s kterýma mám být. Že je všechno v pořádku.

Když nás pak Maudě vyprovodilo na nádraží a o málo chvil později jsem z tramvaje zamávala Mysteriovi, kterej se musel vrátit do rodného města po krátké návštěvě Prahy, na jednou stranu se mě ten krásnej pocit držel, ale na druhou mi to všechno bylo líto. Bylo mi líto opouštět lidi, který mám tak ráda a kteří jsou ode mě tak daleko, což je úplně na palici, protože to jsou lidi, který si k sobě pustím nejblíž a který životně nutně potřebuju mít nablízku. Jako tu hudbu, kterou musím pořád poslouchat, abych mohla vůbec fungovat. Jako vzduch, kterej občas musim pustit do místnosti, i když mi je zima, abych se probrala. Jako Slunce, který když dneska svítilo, hned jsem v sobě ucítila trochu optimismu. Jako kočky, který musim každou chvíli pohladit, abych se přesvědčila, že jsou tady, že jsou opravdový. Abych si užila ten krátkej okamžik, kterým je jejich celej život. Tu pomíjivost.

Někdy chce člověk hrozně moc objímat. Ale neudělá to, protože se bojí, aby se ten druhej nelekl. Aby to nepřehnal a nedal najevo, kolik toho v něm je, protože na to někdo nemusí bejt zvyklej a mohlo by ho to poplašit. Někdy životně nutně potřebujete některý lidi mít u sebe, ale nejde to. Někdy fyzicky trpíte, když nemůžete někomu pomoct.

Chtěla bych mít svoje nejbližší přátele pořád u sebe. Chtěla bych je mít nablízku a na dosah ruky. Abych jim ji mohla podat, když to potřebujou. Abych je mohla umačkat, aby věděli, že nejsou sami a nejsou ztracení a že nejsou blázni, když to objetí potřebujou. Že jim ho někdo může dát.

Někdy nechápu něčí pohnutky a úmysly. Možná je za tím totéž, co za těmi mými. Možná je to ta potřeba, ta nutnost mít toho jednoho konkrétního člověka co nejblíž to jde. Ale čeho se ty lidi bojí, že hned o vteřinu později ucuknou? Co je děsí tak, že zahodí tu blízkost a radši odejdou „na bezpečné území“? Přála bych si zase jednou najít takovou lásku, která by se nebála být, prostě se jen projevit, stát se, existovat. Nepřemýšlela by. Neschovávala se. Neucukávala by. Která by povolila nekonečné objímání a dávání najevo, jak moc je to všechno zapotřebí. Fyzicky. Duševně. Existenčně. Živě.

Když chci, tak nemůžu. Když to necítím, tak se to po mně vyžaduje. Je to k zbláznění.

A Thirteen Senses už jste slyšeli?