Inspirativní lidi

Tak mně normálně včera umřel počítač. Shodou okolností se tomu stalo jen pár hodin předtím, než ke mně měl přijít na návštěvu Ježíš (snad se nebude zlobit, když ho odteď budu jmenovat, když jsem tu na něj minule tak pěla chválu, tak ho přece nesmetu zase pod nějaký řadový písmenko :D), takže bylo celkem nasnadě, komu volat. Ale stejně jsem se neubránila přemýšlení, komu jinýmu bych vlastně v takovou chvíli mohla volat. Nějak mi na mozek přišel hromadnej flashback, kdy jsem si vzpomněla na všechny ty dobré duše, které mi kdy pomohly s porouchanou technikou, protože blogovat můžu třeba stokrát denně, to ze mě neudělá dobrýho páníčka pro počítač.

No ale každopádně mi odešel zdroj. Ježíš se hned s naprostou samozřejmostí začal shánět po novém. Já mu to sice ještě řeknu osobně, ale stejně mu chci veřejně poděkovat. A vůbec všem lidem, kteří mi kdy píchli, opravili poťamťanej soudsystém a vadný kontakty, vyčistili klávesnici, zbavili komp bordelu, kterej jsem si tam za nějakou dobu natahala, reinstalovali systém, půjčili mi monitor (kterej jsem ještě dodneška nevrátila) a vůbec tak nějak opečovávali tu mou zázračnou bedýnku, bez níž si neumím představit existenci, ale o jejímž chodu toho vím zoufale málo. Čím dál tím častěji si říkám, že jsem se minula školou. Kdybych v tuhle chvíli měla znalosti o tom, jak ty kompy vlastně fungujou a byla schopná si to opravit sama, kdybych líp rozuměla webům a uměla programovat, tak bych měla zcela jasně vystaráno a nemusela bych se už nikdy rozhodovat, čím se živit. Měla bych jasno. Blogováním se člověk nenají, nebo nají, ale trvá to a není to úplně stopro. Jezdit ovšem po lidech – jako jsem já – a opravovat jim ty jejich opotřebovaný zaprášený kraksny, nebo bejt schopná zprovoznit stránky, když už si je umim graficky vymyslet, to by bylo něco jinýho. Vejšku dělat nechci, myslim, že na to nejsem stavěná. Ale zapsat se na nějakej počítačokurz a začít to fakt poctivě šrotit, to by asi nebylo marný. Ještě mám pořád čas měnit kurz.

Anyway, taky jsem včera byla v Ikee. Aaah, zase jednou „doma“. Byla jsem tázána, proč to tam tak vnímám. No já nevim jak vy, ale já se v Ikee cítím naprosto uvolněně a fakt jako doma. Neni to jenom proto, že doma mám skoro všechno z Ikey, takže to tam vypadá stejně 😀 Je to prostě proto, že v Ikee je všechno tak, jak to bejt má. Je to perfektní, vymyšlený, funkční, neni tam žádnej stres z toho, že něco by se dalo udělat líp a všichni na to kašlou. Naopak, tam když je možný něco udělat líp, tak to tak udělaj. Pořád něco vylepšujou, pořád přicházej s novejma fantastickejma nápadama, pořád se snaží vymyslet, jak něco udělat chytřejš, ekologičtějš, smysluplnějš, levnějš pro zákazníka a pohodlnějš. No ukažte mi, kde jinde na světě se tohle děje, kromě Ikey.

A tak tam chodím, když mám největší pocit, že je všechno špatně a že mě asi blbě vychovali, protože ten svět vůbec nechápu. Zajdu tam a uklidním se, připomenu si, že ne, že bílá je někde ještě furt bílá a nakoupim tunu svíček a dám si samozřejmě švédský masový kuličky, protože prostě IKEA! A hlavně – brusinky <3

Včera byl prostě báječnej večer a i když jsem dneska byla celej den v práci chcíplá, vlastně i dnešek můžu hodnotit kladně. Díky tomu včerejšku. Díky Ježíšovi. A díky Mysteriovi, jehož dvě novotiny jsem poslouchala včera před spaním a nádhera. A taky teda díky Nickovi, kterej dneska nahrál naprosto úžasnej sedmnáctiminutovej cover Porcupine Tree, kterej už poslouchám potřetí za sebou a furt nemám dost. Hergot ale musim si jít lehnout. Inspirativní lidi jsou k zbláznění úžasní, ale spánek je spánek.