Nominčí jedenáctka

Mám akutní psavou krizi, takže Cirratino pobídnutí k účasti na dalším z mnoha řetězáků přišlo docela vhod. Protože mám chuť psát. Jen mě popadl takovej nihilismus ohledně smyslu toho všeho, no znáte to.

Už od čtvrtka se brutálně těším na víkend, protože mi měla přijet velice milá návštěva. Bohužel nakonec nepřijede a jak jsem včera měla celej den docela fajn náladu (až na večer, kdy mě hrozně rozbolela noha), dneska ji mám tak akorát na dvě věci. Nemůžu ani jít nakupovat dárky. Mám sice pár věcí vymyšlenejch a mám na to teď i čas, ale nemůžu chodit, bolí mě i pajdat po bytě, takže ven se fakt nepoženu. Nesnáším, když věci nevychází tak, jak by měly. Vážně jsem se těšila.

No ale k řetězáku. O co jde – mám podle pravidel takzvané Nominčí jedenáctky odpovědět na jedenáct otázek – které tu nebudu opakovat, máte je v odkazu. Tak jdeme na ty odpovědi.

1. Vůbec. Když jsem byla malá, rozhodně jsem nepřemýšlela nad tím, že mě jednou bude bavit hrát na klavír, že budu počítačovej maniak a bloger a že budu ulítávat na barvení vlasů a na kočkách a na spoustě dalších věcí, na nichž ulítávám. Myslela jsem, že budu policajt, protože policajti maj psi, a to bylo asi tak jediný zvíře, o kterym jsem věděla, že se dá doma chovat. Teda když jsem byla hodně malá. Tehdy si člověk nevybíral, co bude mít doma za zvířátko a co by se k němu hodilo. Jediný, co všude kolem sebe viděl, byli psi, tak si myslel, že buď může mít psa nebo může nemít psa 😀

2. Takovejch kusů jsem mívala hrozně moc. Třeba mě napadá můj dlouhej černej svetr, s nímž se pojí příhoda, jak jsem smlouvala o jeho ceně na Camden Townském tržišti v Londýně, protože mi přišel brutálně drahej. A byly to moje poslední peníze na ten den, protože to byla jedna z prvních návštěv Londýna a já ještě netušila, kolik tam co stojí, takže jsem si vzala málo. Ale nemohla jsem ho tam nechat, tak jsem si pak půjčila od kamarádky, abych měla ještě na jídlo a cestu domů. Ten svetr zbožňuju a nosím ho, kdy se dá, akorát má pitomě vyřešený zapínání a já se roky nemůžu dokopat k tomu, abych do něj koupila kratší zip. Hlavně teda proto, že vůbec neumim šít a vim, že cokoli dám k přešití mámě, už to nikdy neuvidim, protože jestli si na něco nechává i několik let času, tak je to přešití mýho oblečení. Jako ty kalhoty od pyžama, co jsem jí dala někdy předloni a od tý doby jsem je neviděla. No nic 😀

Nebo moje šedá mikina. Rovněž z anglie, tuším, že z Nextu. Už jsem z ní dost vyrostla a je už dost odrbaná, ale stejně je to jeden z nejlepších kousků oblečení, co jsem kdy měla, a vážou se k ní samý krásný vzpomínky.

3. Poměrně dost věcí. Hlavně vztahovejch. Ztratila jsem v životě spoustu lidí a u spousty z nich dodneška netuším, proč vlastně a co se stalo. Někteří se ke mně zničehonic začali chovat vážně hnusně, až už to nebylo únosný, zničehonic otočili a všechno se změnilo. Asi bych chtěla vědět, proč k tomu došlo, ale teď už je to asi stejně jedno. Jen tak pro klid duše. Protože vím, že mi to nikdy nedá spát a že to nikdy nepochopím.

A taky bych si vážně přála vědět, proč jsem tak zajebanej smolař a proč mi nic nevychází. Proč všechno, co dělám, je špatně a má zlý následky. Proč na mě neustále musí bafat nějací kostlivci z minulosti ve chvíli, kdy nabírám novou naději, že snad přece jenom může bejt líp. Proč nemůžu bejt úplně normální, blbá a šťastná. A taky třeba proč mě nikdo nechce. To se mě vážně všichni bojej jenom proto, že jsem sprostá? Nebo jsem tak hnusná? Nebo co je na mě tak hroznýho, že o mě nikdo normální vážně nestojí? Ne, asi nechci znát odpověď… 😀

4. Ježiš, jestli já si pustim hudbu… já si pustim hudbu i k pouštění si hudby! 😀 To se mění, co za hudbu si pustím. Roky jsem při takových příležitostech poslouchala výhradně Enigmu (a dodneška si myslím, že je k tomu nejlepší), ale dneska už mám mnohem širší záběr. Teď nově třeba poslouchám Oceansize nebo RPWL, ti jsou na soustřední asi nej.

5. Chtěla bych umět hrát na bicí. A věřim tomu, že by mi to šlo, mít tu možnost mít je doma a chodit pravidelně k učiteli. Rytmy, bicí, činely, kopáky… hejbe to se mnou a mluví to ke mně. Když jsem jednou za čas na nějaký diskotéce a slyším tam hudbu, která mi nic neříká, zaměřím se na bicí a tělo hned ví, jak se hejbat. Správně našlápnutý bicí se mnou začnou vrtět a švihat mi hlavou, aniž bych věděla, co se se mnou děje. Je to jeden z nástrojů, který mě prostě totálně konsternujou a když poslouchám kvalitní drumsólo, totálně zkoprním a prožívám stav absolutního štěstí.

Což se mně, jako věčnýmu stěžovateli, fakt nestává často 😀

Jinak k dalším částem otázky, sama hraju na baskytaru (čím dál tím líp), na klavír (čím dál tím mizernějš) a na djembe (momentálně vůbec, věnuju se hlavně base). Jak jsem si to vybrala? No na klavír mě zapsala maminka, ostatně na něj sama hrála a měli jsme ho doma, tak to bylo nasnadě. Nevzpomínám si, že bych se k tomu hlásila dobrovolně.

Basa přišla o hodně později, to už jsem na klavír nehrála a s Maudětem jsme začaly snít o kapele. Původně jsem v ní měla figurovat jako kytaristka, ale naše třetí slečna do počtu přišla s tím, že její tatínek nechce, aby hrála na trapnou basu, a že bude hlavní ona. Mno, zasvěcení vědí, jak to dopadlo, každopádně já našla v base zalíbení, mimojiné proto, že její rytmy na mě působí podobně jako bicí, vibrace hlubokých tónů mě umrtvují jako když vezmete kotě za kůži na krku a taky mám dost krátký a nemotorný prsty, se kterýma jsem ke kytaře nikdy nepřirostla. Občas na ni něco zkusím, ale nebaví mě to, řeže mě to do prstů a akordy mi nejdou pobrat. Na basu prostě začnu dělat tu-dum tu-dum a je to. Zjednodušeně řečeno. Hrát na ni pořádně taky neni žádná prdel, například teď se zrovna učim Hysterii od Muse a hergot, to je běh na dlouhou trať. Šílenej song.

Klavíru jsem nechala hlavně proto, že mě ničilo, jak mě máma furt kope do cvičení. Během puberty se pro mě stávalo hotovými muky, že něco musím a musím to dělat pravidelně. Hodinu mě do toho nutila a pak jsem třeba půl hodiny hrála a už mě to sralo. Když jsem prvně pocítila příliv svobody v rozhodování se, rozhodně jsem se, že už to dělat nebudu, a sekla jsem s tím. A najednou mi bylo dobře a život byl o hodně příjemnější.

Dneska mě mrzí, že už na to neumím zahrát věci, co dřív, a že když se něco naučím, pak na to pár měsíců nehrábnu a zase to zapomenu – a pak už mě většinou nebaví učit se to podruhý. Ale s tím nic nenaděláš, to je normálka. Každopádně jsem vděčná za to, že jsem na něj vůbec hrála a že mám ty základy. To už mi nikdo nevezme.

6. Léta praxe a odříkání. Bloguju už dost dlouho a za tu dobu jsem se o designu a o stylech vůbec dost naučila. Nikdy mi dlouho nevydrželo nadšení z tvorby designů pro někoho, občas nějakej navrhnu, ale nebaví mě věnovat tomu moc času, už ho tolik nemám, když chodím do práce. Ale baví mě neustále pracovat na tom, aby bylo moje psaní srozumitelnější, blog přehlednější a pěknější na pohled, aby to lidi prostě nutilo chodit za mnou už jenom proto, aby viděli, jakej je tu klid a jak tu všechno funguje.

Svět je bláznivý místo. Spousta věcí v něm není tak, jak by mohly být. Snažím se, aby na blogu bylo všechno udělaný nejlíp, jak to jde. Neustále vylazuju a hledám novou inspiraci. Odstraňuju rušivý jevy. Minimalizuju.

Já myslím, že snad každej, kdo se tomu delší dobu věnuje, dojde za čas přirozenou cestou k poznání, že na webu je méně více. Já k tomu teda došla.

7. Asi bych investovala do bydlení, do hudebních nástrojů nebo do novýho pc vybavení. Rozhodně bych si koupila mobil, kterej mě nebude srát jako ten stávající. Nějakej jednoduchej, levnej, ale funkční. Nakoupila bych dopisní známky a obálky. Koupila bych nějaký kvalitní žrádlo pro kočky. Nějakej novej nábytek pro babičku nebo tak něco. Ty peníze by byly hodně rychle pryč, tak třeba babička potřebuje udělat celou novou kuchyň a my doma to samý a k tomu koupelnu. To je hned.

8. Svíčkovou. Protože svíčkováááá

9. Umejvání nádobí poté, co jsem se zrovna najedla u kompu. Když dožeru v kuchyni, je to něco jinýho, ale to se moc nestává, spíš se stravuju u sebe v pokoji a tady se mi hromadí nádobí, který vždycky dvakrát do tejdne – nebo tak nějak – poberu na tácy a odnesu a zlikviduju 😀 V tomhle jsem poslední dobou hroznej bordelář, ale tak divte se mi. Nemáme myčku a pak, v práci s nádobím dealuju celej den, tak si od toho doma chci dáchnout.

Nebo něco, co zahrnuje chození na úřady, byť jenom poštu. Placení nějakejch účtů. To mě taky málokdy baví dělat.

10. Asi takhle, já zbožňuju pořádek, ale pokud se dělím o životní prostor s někým, kdo to tak nevnímá, často rezignuju. Protože uklízet a rovnat cizí věci nemám ve zvyku (stejně tak nesnáším, když to někdo dělá s mýma), musím okolo nich tancovat a moje snaha uklidit pak vyjde naprázdno, protože můžu vždycky uklidit jen napůl. Taková je třeba situace s mým pokojem, o nějž se dělím s mámou, nebo i jinýma místnostma, protože tu nežiju sama a bohužel ne každej v týhle domácnosti sdílí moje nadšení z minimalismu a prázdných pracovních ploch.

A taky jsem často líná veš a nerada uklízím věci, který zase zejtra budu vytahovat, který prostě pořád používám, takže můj pokoj často vypadá jako po výbuchu a mně to vůbec nesere. Nebo ne že by nesralo, ale prostě přežiju to.

11. Notebook na solární napájení s plně funkčním internetem 😀 Rozhodně bych si tam užila svou dovolenou, psala bych, spala bych, odpočívala, a až by mě to přestalo bavit, tak bych někomu napsala, ať si mě přijede vyzvednout.

Ale teda nevim, co bych tam žrala, ryby fakt nejim.