Rubriky
co se mi honí hlavou

Dokud to byla hypochondrie, byla to ještě sranda, ale teď…

Ah, konečně mám jednou čas a chuť přemýšlet nad novým blogem/webem – nevím, jak tomu mám vlastně říkat O.o
Ve světle stávajících okolností člověk chtě nechtě musí přemýšlet nad cestou ven z toho blázince. Jen kdybych nebyla tak nerozhodná a ztracená v tom, co všechno s tím vlastně chci dělat. Právě jsem se asi hodinu vymýšlela s úvodníkem a designem a když se tak na to podívám, nemám z toho úplně ten pocit, že to je ono. Takže to bude klasicky chtít dát si trochu odstup a až se na to podívám příště, třeba to budu cítit jinak 😀
In the meantime, bilancuju. Nad tím, co pro mě má smysl a co ne. Nad tím, kolik šancí jsem už dala zbytečným lidem. Kolik nervů už mě stála všelijaká individua. Jak málo času mám na věci, co mi skutečně dávají smysl, a na lidi, s nimiž bych měla být. Jsou to kola osudu? Nebo si to nějak dělám sama?
Přiznávám, lomcuje mnou ohromnej strach. Teď ještě o hodně větší než před pár týdny. Někdy v říjnu mě totiž začaly pobolívat nohy nějak víc, než je normální, i při takový stojací a běhací práci, jako mám já. Hele, v předchozí práci jsem byla zvyklá na šestnáctky bez přestávky na oběd a taky jsem to zvládala, tak proč by mě měly bolet nohy teď, když to mám vlastně klidnější? A hlavně to byla úplně jiná bolest než jako když stojíte x hodin na nohou. Šílená, úporná, taková, která nepřejde ani když si ty nohy dáš na stůl a čekáš, že se jim uleví. Taková vnitřní. Zhoršující se. Věstící něco špatnýho.
Ve středu jsem se proto dokopala k ortopedce, kde jsem už roky nebyla a nemám ji moc v lásce, ale už se to fakt nedalo vydržet – už dobrej měsíc nikam (kromě práce) nechodim a nic nedělám, protože mě ty nohy bolej prostě furt a příšerně. A milá ortopedka mi sdělila, že se mi nejen zbortila (nebo bortí, nejsem si jistá) klenba, ale že mám ještě k tomu začínající artrózu.
Prosimvás, artrózu ve čtyřiadvaceti. Ten den moje nálada dosáhla bodu mrazu a s venkovní teplotou to nemělo nic společnýho, i když je fakt, že byla kurevská zima.
Od tý doby mám strach. Mám objednaný ortopedický vložky do bot, po nichž by se to údajně mělo zlepšit. Bojím se, že s mou smůlou to bude bolet furt stejně. Nejhorší na tom je, že na tu bolest nic nezabírá, nedá se na to vzít žádnej prášek (aspoň o něm nevim), ani fastum gel mi nepřijde, že by k něčemu byl. Nepomáhá ani nechodit, hlavně teda proto, že to prostě nejde realizovat, lítat fakt ještě neumim 😀
A navíc to neni jediná věc, co mě bolí. Podobně v háji mám kolena a ruce, hlavně na pravý ruce mě zlobí šlachy kolem prostředníčku a ukazováčku (zjevně je používám víc než se jim líbí, ale prosimvás co s tim mám asi dělat?). V únoru mi skončí smlouva v práci a já se nedokážu přimět k uvažování o tom, co budu dělat dál. Zachvajuje mě panika, že se mi zužujou možnosti, protože budu muset hledat něco, kde budu moct sedět a nebudu přitom moc používat počítač, protože právě ten je na tu mou packu nejhorší. Kdyby se se mnou o tom ta doktorka aspoň chtěla bavit, ale ona mě už u kolenou utla a moje další potíže ji vůbec nezajímaly. Napsala mi pouze žádanku na rtg nohy a tím to pro ni haslo. Bojím se, že jednou budu litovat, že jsem tyhle věci nepodchytila včas, a že když nebudu vědět, jak s tím nakládat a co dělat se svym předčasně zhuntovanym tělem, dopadne to se mnou špatně a kromě všeho zdravýho vzteku v sobě začnu pěstovat i ten nezdravej, kterej na mě ostatně doráží už skoro měsíc, protože… no to se dá těžko popsat. To pochopí možná ti z vás, co chodí spát s bolestí a s bolestí se probouzí.
A já nechci bejt House, belhat se o holi a odhánět od sebe lidi.
Možná to jsou všechno předčasný a zbytečně pesimistický obavy, ale možná taky ne, co já vim, to mi řekněte vy. Artróza? Dvacet čtyři let?
Střelte mě někdo, ať se netrápím.

5 reakcí na „Dokud to byla hypochondrie, byla to ještě sranda, ale teď…“

Páni, tak to je blbé. :/ Vždycky je nepřjemný sledovat mladý lidi, když mají v prdeli celé tělo, není to určitě nic hezkýho a nikomu bych to nepřála. Člověk si pak hned víc váží zdraví, co má. No, každopádně, snad se to nějak zlepší.
Já taky přemýšlím. Po těch smazaných koemntářích, Standa nás úplně ignoruje a to fakt není normální. Ale nikde jsem se co se týče komunity a nastavování a jednoduchosti necítila tak dobře jako na blogu, jsem tu už tolik let a no.. :/ ach nevím no, přijde mi že jinde to nebude ono, tady leda bychom svrhli Standu, což je blbost.

Přeju ti štěstí, víc asi nemůžu :/ Je depresivní, že lidi jsou pořád víc a víc lisováni systémem a ono z toho asi není úniku…

Myslím, že tě chápu. Jakože doopravdy chápu. Já si ve čtrnácti nějakým záhadným způsobem zku*vila koleno, že to tak musím říct, a další dva roky strávila po nejrůznějších (16!) ordinacích, dokonce mi dělali arthroskopii, samozřejmě nic kloudnýho nevykoumali… Pak se to spravilo víceméně náhodně, když mě konečně poslali na tu správnou rehábku.

A měla jsem tehdy pocit, že mě nikdo nechápe, že nikdo neví, jaký to je, v takovýmhle věku zažívat bolest při každým mizerným pohybu – a hrozně mi to porozumění chybělo.
Takže doufám, že aspoň takhle virtuálně ti to třeba trochu pomůže. Moc držím palce, ať to vložky do bot pomůžou a nohy se dají do pořádku. :-)

Vážně nezávidím. Artróza v tomhle věku… Věřím, že na psychiku je to hrozný záhul. Jen bych možná doporučila navštívit jiného doktora, když ta tvoje současná ortopedka se s tebou nechce bavit a pořádně tě vyšetřit. Jak jsi psala, nemá smysl to podceňovat.
Mně je 22 a mám problémy s krví. K tomu bolesti břicha, jejichž příčiny zatím nevysvětlil žádný doktor ani nemocnice,  které jsem navštívila. Navíc jde o bolesti typu, že jsem schopná se jen schoulit a tiše trpět a čekat, až to přestane. Je to naprosto odzbrojující bolest… nevědět co, proč a jak se toho zbavit je hlavně hrozně vysilující.
Přeju hodně zdaru a pevný nervy.

Komentáře nejsou povoleny.