Zima, práce a náběh na angínu

Čtyři dny zbývají do odjezdu a mně se dneska špatně spalo. Šla jsem spát s krkem bolavým – rozbolel se jako na povel včera během dopoledne a k večeru už jsem měla celkem jasno v tom, že to bude angína, tak jsem do sebe kopla šumák a pár vitamínů, ale vidím to bledě – a naše patro vydává rádo všelijaké strašidelné zvuky, hlavně teda když jsem sama v pokoji (jestli ovšem fakt jsem…), což jsem každý večer, protože pan M. chodí spát pozdě, takže se tam vždycky večer bojím. To člověku nedovolí jen tak usnout a pak má živé sny. A do toho jsem se pořád budila. A do toho mě chytala panika a rozjíždění mozkových závitů, kdy jsem se snažila vymyslet, kam do těch posledních dvou pracovních dnů (a případně odjezdového pondělí) vmáčknout registraci k doktorovi a objednání se na schůzku. Protože doma, jak mě večer báječně trklo, si k doktorce bez pojištění opravdu nedojdu. Tři týdny s týdenní angínou a o antibiotikách bych zvládla s přehledem, však se můžu konečně pořádně vyležet a těch pár dní tomu klidně obětuju. Ale tři týdny s angínou neléčenou? Nechci, aby se to se mnou táhlo jako v Itálii 🙁

Je to tak, jak mi jednou říkal Pú:“To je tím, že jak je tvoje tělo ve stresu, tak jede, jede, ale jak se začne blížit dovolená, tak se uvolníš, protože víš, že můžeš, a nemoci udeří“. On teda tehdy nemluvil úplně o nemoci, ale to je jedno. Nicméně že by mi polevoval stres? Spíš jsem už příliš unavená na to, abych se stresovala. Ale tu a tam si to uvědomím a začne mi nepříjemně bušit srdce.

Kolik by toho ještě bylo zapotřebí udělat v baráku a jak nestíháme. Co všechno máme ještě naplánovanýho. Jak když už bych mohla něco stíhat, praští mě bolení v krku a touha jít se zahrabat do teplý postele, protože prostě vim, že to bych fakt měla udělat, abych to vůbec měla šanci zahnat. Sbaleno nemám a vůbec nevim, jak se vejdu do příručáku. Nenarvu tam ani dárky, natožpak svoje věci, a začíná mi z toho harašit. Navíc, kufry budeme mít půjčené až v neděli, takže dřív si to nemůžu zkusmo balit ani kdybych měla čas, jako že ho nemám. Včera jsem do desíti večer žehlila. Jasně, nedělám úplně od rána do večera bez přestávky, stihnem do toho vmáčknout poctivý tři jídla i pár Big Bangů, ale je to celý roztahaný do celýho dne způsobem, kterej prostě nedávám a po Vánocích to fakt už dělat nebudu a je mi jedno, co se všechno musí udělat. Ve svym volnu se někam schovám a nemakám.

Blbý je, že toho volna člověk prostě nemá moc, a nejblbější je, že z vlastní vůle. Já vim, přála jsem si, aby se business zase rozjel, totiž aby extra joby fungovaly, ale nějak jsem myslela, že až najdeme novej cleaning, nahradí ten u Jo, a bude mnohem větší pohodička. Jenže jelikož jsme nenašli nic jinýho za deset liber na hodinu, ještě pořád tam jsme. A i když bych celkem snadno mohla říct:“Sorry Jo, já budu jezdit jen jednou týdně, protože potřebuju oddechnout“, prostě mi to nejde přes pysky, protože když si můžu vybrat mezi volným odpolednem a čtyřiceti librama, tak u mě nakonec stejně vždycky vyhraje čtyřicet liber – už proto, že se neumím povznést nad to, že já je mít nebudu, ale pan M. ano – ten by totiž zcela jistě jel i beze mě.

A je to divný, na začátku mi to nevadilo, to až teď. Jsem ráda za příliv peněz a že toho času tady využíváme na vydělávání, co to jde. Ale vyčerpává mě to a ničí mě, jak nemám čas vůbec na nic. Na blog, na psaní, na cokoli jinýho plodnýho, na Puttytribe, za kterej ovšem přesto pořád platim a vůbec ho teď nevyužívám, na odpočinek, na meditování, na spaní, na stříhání nebo barvení vlasů, nemám čas si pomalu ani dojít na záchod, a když už na něj jdu, tak s velkou nevolí, protože mi tam mrzne zadek. Jen jedinej záchod z celýho domu je v tomhle směru použitelnej, a to je ten náš – kterej je daleko, tam přece nebudu chodit několikrát denně.

Potřebuju dovolenou v teple, na zotavenou. V Anglii přituhuje a já s tím neumím pracovat. Jedna věc je oblékat se teple, když jde člověk ven – jasný, vezmu si čepici, teplý boty, šálu, rukavice… ale co mám dělat s oblékáním vevnitř, kde musím makat a kde je navíc v každé místnosti jiná teplota? Už ani v té kuchyni není moc teplo, mám permanentní husinu a zmrzlý ruce a termohrnek si neoddechne, co chvíli do něj něco připravuju a dodávám k tomu bohatou nadílku zázvoru v naději, že mi to pomůže.

Čtyři dny! Vůbec mi to nepřijde. Jak já bych potřebovala zrovna dneska tu Jo zrušit. Zaspali jsme, pan M. jel teď se Cyem pro vánoční strom (to bude nářez) a až se vrátí, kdoví jak dlouho nám bude trvat dostat ho do baráku. A pak aby si člověk hlídal hodiny, aby stihl oběd a dojet k ní včas. Jenže když je to naposledy před Vánoci, zase se mi nechce to úplně utnout… nevím, moc to řeším. V tom všem zmatku a přepracování jsem ztratila kontakt se svým vnitřním hlasem nebo jak to chcete nazývat, a už se zase neumím rozhodovat. Nevím, co chci.

Kromě toho, že chci teplo, protože já v tý kose prostě neumim fungovat.

Edit 19:40

Nakonec jsem Jo napsala a odřekli jsme s panem M. oba. Vzala to naštěstí nečekaně dobře. Trochu jsem si pak poležela, trochu pobalila, trochu odpočinula, a pan M. měl díky tomu víc času na práci tady, kterou by jinak podle mě neměl šanci stíhat. Volno se hodilo.

K večeru jsme se pokusili narychlo zaregistrovat k doktorovi, ale nevyšlo. Život v Anglii má holt i své mouchy. O tom kdyžtak příště.