Toulky mysli za oceánem

Čtu si zrovna tenhle luxusní článek na Jenpromuze.cz o Klausovi a jeho posledním vydařeném pozdravu „mým národům“ a převaluju v hlavě, co všechno s sebou budu balit do Anglie. Abych řekla pravdu, na ten moment, kdy si půjdu koupit kufr na kolečkách a začnu ho plnit věcma, který tím pádem označím za ty jediné, bez nichž se skutečně neobejdu, se neskutečně těším. Bude to pro mě jakejsi rituál, vrchol minimalismu, ten nejlepší moment vůbec, jakej může minimalista zažít – moment přerodu a trhání se od všeho, co vlastníš a co vlastní tebe. Zbavení se všech pout, smrskutí tvého vlastnictví na nějakých dvacet kilo věcí, což je pořád děsně moc, ale rozhodně je to sakra velkej rozdíl oproti celýmu pokoji, narvanýmu věcma.

Budou mi chybět moje knihy, ale těším se, až budu chodit do knihovny a číst si je v angličtině – a snad se zase trochu zlepšovat v jazyce prostřednictvím porozumění textu. Někde tu ještě mám kartičku do knihovny, už čtyři roky dumám, jestli by mi ještě fungovala, kdybych ji teď chtěla použít. Vlastně na tom vůbec nezáleží. Jasně že asi fungovat nebude a je to jedno, bleskově si zařídím novou a budu na ni vejrat, na tu lesklou zbrusu novou kartičku s mým jménem, která bude jedním z nesporných důkazů toho, že jsem to udělala a že jsem fakt tam, kde jsem. Budu tu kartičku milovat. I když se nějakou dobu nedokopu do tý knihovny jít, protože na to vůbec nebude čas s tím vším blázněním a řešením jinejch věcí, stejně se budu cítit mnohem klidněji, až ji budu mít v peněžence.

Přemýšlím, kterýho si vezmu plyšáka. Už nad nima tolik neslintám jako dřív, už nejsou zase tak důležitý, ale pořád je ve mně dost silnej vztah k mým někdejším hračkám. A pořád věřím, že mají duši a že jim bude všem líto, že jsem si nezvolila právě je.

No co čumíte, já nikdy netvrdila, že jsem psychicky v pořádku.

Strašně se těším, až budu poprvé plánovat výlet za Nickem. Možná se podaří, že při té příležitosti navštívím i Feudy, bydlí k sobě hodně blízko. Ta představa, že budu se svou absolutně number one kapelou a s tím jedním totálně božím človíčkem navíc popíjet anglický pivo (možná seženu i nějakou plzeň) a úplně normálně se bavit, je úplně šílená a hlavně úplně reálná. Je to prostě úplně normálně možný a to mě nepřestává rozsekávat 😀

S oblečením to nebudu přehánět, hodně věcí jsem už tak vyřadila, takže výběr bude nejspíš dost snadnej. Mít málo věcí je tak osvobozující. Už teď v hlavě přemýšlím, který trička jednoznačně pojedou se mnou, kterou si vezmu bundu a s kterýma botama se určitě nebudu tahat. A do toho se těším, až si na místě nakoupím nový, kvalitnější oblečení. A určitě musím co nejdřív vlízt do nějakýho charity shopu a pokochat se a zavzpomínat. Možná bych si jako plyšáka měla vzít malinu, leoparda, co jsem si ho právě v jednom takovym anglickym charity shopu koupila tehdy, když jsem tam byla prvně. Asi by si zasloužil se na chvilku vrátit do rodné země, byla by v tom určitá symbolika.

A těším se, až začnem s Mírou bydlet. Za těch posledních pár dní jsem se přesvědčila, že by to mohlo bejt hodně dobrý. Těším se, až poprvý vejdu do toho prázdnýho prostoru a začnu ho zabydlovat, zútulňovat a dělat z něj můj životní prostor – jako jsem to udělala tehdy. Chci, aby naši budoucí přátelé a vůbec všichni, kdo přijdou na návštěvu, říkali, jak je jim u nás dobře, jak se tam cítí příjemně. Bude to naše doupátko. Uděláme si ho podle sebe.

Těší se taky moje hipsterský já – na to, jak je Anglie před náma pár let napřed. Bude to jako cestovat v čase dopředu. Jako tehdy. Se spoustou věcí jsem se seznamovala, ne přes internet, ale bezprostředně. Sama jsem je prostě viděla, potkávala, dělala si na ně názor a zjišťovala si o nich víc. Přijela jsem sem a tady to nikdo neznal, nikomu to nic neříkalo. Pár let na to boom, všichni z toho byli hotoví, objevili to jako děsnou novinku a novou vlnu a pro mě už to bylo fakt starý a ohraný a připadala jsem si jak z jinýho světa. Na to se těším. Že zase budu napřed a až pak přijedu, budu zase o dost jiným člověkem. Zas mě to změní, zas budu zkušenější a snad lepší já. Snad spokojenější.

Myslím, že moje rodina ani nepozná, že jsem odjela. Nebo mí kamarádi. Už dobrýho půl roku jsem duševně dávno tam, jen tam ještě potřebuju poslat svý tělo, to je vše.

Pár lidí mi tu bude chybět. Ale to je daň, kterou musím zaplatit. Prostě musím.