Správná vánoční perspektiva

Člověk si potřebuje občas připomenout, o čem ten život je, i ty Vánoce. Nevím, jestli je to vyloženě vánoční duch, ale něco je tu dneska zásadně jinak. Nikdo po nás nic nechtěl, nemuseli jsme vstávat, v domě bylo už od včera několik lidí navíc (pár jich tu ještě je), a tak si tu člověk připadal víc jako že tu má co dělat, a ne jen že je tu patý kolo u vozu.

Kolem poledne se rozjelo zdobení stromu, blbli jsme u toho, zpívali, tancovali a natáčeli videa, odpoledne Ashleigh uspořádala pozdní oběd s pečeným kuřetem, bramborama, nějakou tou zeleninou a typickým anglickým vánočním dortíkem, kterému se říká christmas pudding a je nesmírně sytej, napěchovanej ovocem a lepkavej. A taky v něm byla dvojitá dávka brandy, kterou se polévá, aby se mohl pro efekt zapálit, a která byla dvojitá proto, že napoprvé to pan M. nestihl vyfotit.

Celou dobu z toho na mě dýchá příjemná atmosféra, která už by nemohla být víc v kontrastu s předešlým týdnem, kdy jsme měli práce na hlavu takovým způsobem, že jsme museli dělat hafo přesčasů (a jsem zvědavá, jak se to odrazí v hodnocení), a vlastně i se včerejškem, kdy jsme de facto taky pracovali skoro celý den, protože Ashleigh asi konečně došlo, že odjíždíme, a začala panikařit. A mně se samozřejmě těžko odmítá jí pomoct, když vím, jak to tady asi bude ty tři týdny bez nás vypadat. I když mi zrovna včera bylo od nachlazení a vyčerpání víc než mizerně, jela jsem jako fretka, hlavně taky proto, že vím, že doma si odpočinu. A stejně jedu pryč s těžkým srdcem, nechápu to. Ještě včera jsem se absolutně nemohla dočkat, a dneska jsem z toho celá naměkko. Sedím právě ve vyhřátém obýváku, je tu příjemně teplo, protože samozřejmě když je rodina doma, všude se topí a krby jedou naplno, všude svítí vánoční světýlka a dekorace, a komíně to hučí, venku leje jako z konve a na protějším gauči zařezává Squizzie. Je to takový to jak furt čtete ty kecy o tom, jak si lidi představujou dokonalej zimní večer, a najednou takovej fakt nastal a už mi chybí jen horký kakao, který mi udělal někdo jinej – zatím mám jen vlastnoručně udělanej čaj.

A přijde mi hrozně zvláštní, jak jedna prostá informace dokáže dát všechno do úplně jiný perspektivy. Když včera přijel George, měla jsem radost. Vkládala jsem do něj naději, že mi zlepší tu mou mizernou náladu, nalomenou přepracováním, vyčerpáním, nemocí a vším tím stresem z posledních týdnů a dní. Ten jeho nesmazatelnej úsměv, vtipně huhňavej hlas, vtípky a velice nemužný vysoký hlásek, když zpívá. A on to fakt dokázal. Samozřejmě to nebyl jen on, ale já nevím – oni tomu říkají warm personality, já tomu říkám dar opravdovosti. Ten člověk v sobě nosí neuvěřitelnou energii a není divu, že jsou z něj všichni paf a zbožňujou ho. Má to s nějvětší pravděpodobností od svého táty. Davida jsem poznala v létě a i kdybych nevěděla, že právě bojuje s rakovinou, stejně by to pro mě byl úžasný člověk. A teď ještě když to člověk ví – jeho osobnost, filozofie a ta úžasná pozitivita a bezproblémovost, kterou vyzařoval, všechno je to o tolik impozantnější, když víte, že ten člověk před váma má ve skutečnosti možná měsíce, maximálně tak rok života, podle odhadů lékařů. Ta podpora, láska a soudržnost v jeho rodině vás nemůže nezasáhnout. Všichni jsou to báječní lidé a já si furt říkám, jak je to k vzteku, že s nima člověk nemohl strávit víc času.

Když dneska George odjížděl, Ashleigh měla takový podivný fatalistický řeči, tak mi to nedalo a zeptala jsem se, kam že jede. Řekla mi, že prý na memorial pro jeho otce, kamsi do kostela či co. Prsty mi křečovitě sevřely hrnek. „On je… pryč?“, zeptala jsem se. A Ashleigh na to, že ne, ještě prý ne, ale že se za něj všichni modlí. Prý je na tom hodně špatně, má nádory na mozku a prostě už to asi dlouho nepotrvá.

Uhodilo mě to jako blesk. Vzpomínky na Itálii, vzpomínky na Davida, flashbacky na celý dnešní den, kdy George házel vtípky, visel na telefonu a hlásal, že nechce odjet… najednou to všechno zapadlo do sebe. Nechtěl pryč, samozřejmě. Je mu osmnáct, jsou Vánoce a jeho naprosto báječnej táta umírá. Jeden z těch lidí, co by tu měli bejt furt, protože mají v sobě ohromné množství životní moudrosti a síly a je s nima sranda. A my, obyčejný lidi, se stresujeme dárkama, hloupejma nemocema, prací, blbostma. Je to všechno špatně.

Jsem ráda, že mi to připomnělo tu opravdovost světa a věci, na kterejch záleží. V konfrontaci s nima se člověku mnohem snáz řeší jeho vlastní problémečky. A mnohem víc si váží toho, co má.

Dneska mě celej den chytala podivná panika ohledně odjezdu domů, ale i když to neumím pořádně vysvětlit, zjištění, jak je na tom David, mě nějak srovnalo a zase vím, kde jsem. Jen mě teď trochu mrzí, že ne na tom memorialu, ale co už. Modlit se snad člověk může odkudkoli. Dneska večer se budu modlit za Davida.