V prázdnu

No vidíte to, tak jsem hned po volbách začala v hlavě skládat pěkně poetickej článek o vzpomínání na starý časy, ale neměla jsem čas ho dopsat, poněvadž jsem si potřebovala jít brzo lehnout, a taky jsme se doma zase rafli (nebo spíš rafly, s mámou), a to člověku taky chuti nepřidá. A jak tak teď koukám na ten koncept, tak už mi to přijde neaktuální. A tak i ty nejlépe inspirovaný a promyšlený články kolikrát vůbec nepřijdou na světlo světa, prostě jim to není přáno.

Jsem dneska trochu roztěkaná. Ještě jsem myslí v práci, po třech cédéčkách se není čemu divit, a ještě mě ani zdaleka nepřestaly bolet nohy, který mě v sobotu k večeru zase chytly, a už zase myslím na zítřek. Kvůli mámě jsem se totiž musela postarat, abych měla volno 27., abych s ní mohla jet vyzvednout francouzku, co si přiletí pro Quittanku. Jak se s ní budu domlouvat, to jsem fakt zvědavá, její angličtina je ještě na horší úrovni než ta mojí mámy, a to je co říct. Myslím, že by si obě měly sednout naproti sobě, otevřít notesy a povídat si pouze po chatu s pomocí google translate 😀 A francouzsky umim asi tak pět slov, takže tím si taky nepomůžu.

Každopádně ovšem protože mi na ten den právě vycházela práce, jsem se musela s někým prohodit, a ukázalo se, že jedna kolegyně si zase žádá volno zítra, a tak bylo řešení na světě. Jenže vtip je v tom, že já se s ní neuvidím a nemůžu jí tudíž sdělit, že za mě jde na oplátku toho 27., a nikdo z těch, kdo se s ní vídají, jí to ještě neřekl, ačkoli jsem je o to žádala. Takže abych byla nervní, že třeba nebude moct, nebo se do tý doby fakt změní směny, jak tím pořád vyhrožují, a mně vlastně vyjde na ten den volno, a pak bude úplně zbytečný, že jsem za ní šla zítra… já vim, moc to řešim. Ale když já vážně nesnáším a nezvládám dělat něco zbytečně.

Tím spíš, že si to ze zdravotních důvodů nemůžu moc dovolit. Začala jsem chodit na rehabilitace, kde mi sestra pouští do nohou elektřinu a mně se z toho kroutí prsty. Nepříjemná věcička. Ale snad to k něčemu časem bude, zatím to teda samozřejmě vůbec nic nedělá. Taky si přitom objíždím klouby na palcích nějakym udělátkem, snad ultrazvukem? Ani nevim. A jelikož z toho nejde ani žádný brnění, tak vlastně ani necítim, že by mi to něco dělalo. Takže zase jedna činnost, u který nevidim výsledek a vlastně ani žádnej průběh. To mě ubíjí.

Dneska jsem slíbila zajet na návštěvu k Maude, takže přemýšlím, co k obědu, pak budu muset odstrojit stromeček, do čehož se mi teď vůbec nechce – ale aspoň bude v pokoji zase jednou víc místa – a pak holt budu muset vyrazit do tý sibérie venku. Za těch pár hodin, co jsem si ještě po rehabce šla schrupnout, tam nasněžilo jak za tejden, vůbec nechápu, kde se to bere. Ráno nebylo po ničem ani stopy, o chvilku později otevřu oči a je tam kalamita. Ale co, ať si sněží. Jen ať neklouže.

Někdy člověk mnohem víc vnímá pocit určitýho prázdna, vznášení se ve vakuu mezi zajímavýma věcma. Takovej pocit mám teď. Jako bych nasedla na takový to vozítko v zoo a jen se nechala vézt a koukala se, jak lidi kolem mě běhaj, smějou se, žijou a honěj se za vrabčákama. Já se jen vezu a koukám do blba. Stále mě dojebávají nevyřešené finanční záležitosti, dojebávají mě až tak moc, že se nedokážu pořádně soustředit na nic jinýho. A dalších tisíc maličkostí, od nich se mi hrozně špatně oprosťuje a i když je na chvíli vyženu z hlavy meditací, stejně se tam pak vrátí a já si připadám jako chycená do pasti vlastních špatných rozhodnutí a cizí neschopnosti. Nejhorší je záviset v řešení problémů na druhých lidech. Když na ty lidi není spoleh a nejsou dost aktivní, mám chuť si rvát vlasy zoufalstvím.

Ten moment, kdy to všechno budu mít vyřešený, bude jedním z těch nejlepších momentů mýho života. A za vším udělám tlustou čáru. Jo, na to se těšim.