Sny o Thakehamu

Dneska jsem měla divný sny. Byly divný v tom, že jsem je nečekala. Celou noc se mi zdálo, jak jsme dorazili do Anglie, jak si prohlížíme náš budoucí domeček, jak si vybalujeme a začínáme se seznamovat s novými povinnostmi. Skoro celé se to odehrávalo na zahradě toho obřího domu, kterej na mě z těch několika fotek zjevně zapůsobil mnohem silněji, než bych čekala. Moc si toho nepamatuju, jen pocity, jen že tam bylo hodně lidí, konaly se tam nějaký akce, byla tam nějaká zápletka a pěkné výhledy na okolí. Byla to taková hodně živá vesnice a jejím centrem „náš“ dům.

Vzpomínám si i na moment, kdy jsem si určitým způsobem uvědomila, že je to jen sen, že to není dostatečně realistické a že vidím všechno rozmazaně. Můj mozek na to zareagoval nevídaně, všechno se zaostřilo a mnohem víc „uklidnilo“, aby to dávalo mnohem větší smysl, aby to upokojilo mou logiku – a okamžitě to zafungovalo. V tu ránu jsem si uvědomila, že to není sen, nebo spíš že byl, ale čím dýl se tam zdržuji, tím víc se stávám jeho součástí. Uvědomila jsem si, že tam teď patřím a není úniku. Že tam musím zůstat a tam je moje místo. Že padla možnost návratu.

Dneska mi to trochu leží v hlavě. Ty pocity. Bylo to totiž jako bych se probudila do života tam a nepamatovala si nic z doby předtím. Jako bych měla totální amnézii, jen jsem věděla, že jsem předtím žila jiný život a patřila někam jinam. Bylo tam určité prázdno, protože jsem byla sama, všichni, kdo pro mě kdy co znamenali, byli jen velice vlažnou vzpomínkou, jen otiskem, nemohla jsem si ale vzpomenout na nic konkrétního, jen pocit ztráty a odříznutí.

Asi to zrcadlí můj vnitřní strach z opuštění tohohle života. Je to zvláštní. Toužím po tom už tolik let. Sním o tom. Všichni o tom sníme, ruku na srdce, kdo ne. Každý někdy sní o tom, že by rád žil někde jinde, nějaký jiný život, rád by utekl od svých problémů a starostí a hodil to všechno za hlavu. Mně se to teď má vyplnit. A mám strach. Vím, jak mě to změnilo minule. A i když by to měla být ta nejlepší věc v mém životě, mám strach nechat se znovu změnit. Žít v neustálých trablech a v průseru za průserem je svým způsobem pohodlné. Bojím se z toho vyjít a přesvědčit se, že někde jinde existuje jiný život – nebo si to spíš připomenout, protože jsem to už jednou zjistila. Bojím se znovu si uvědomit, že tahle všechna bolest byla svým způsobem zbytečná, protože takhle by to vážně nemuselo být.

Bojím se nechat tu lidi, na nichž mi záleží. Nejvíc babičku. Mám příšerný strach, že by tohle mohly být poslední dny, kdy ji vidím. Možná zbytečná paranoia, ale člověk nikdy neví, u starých lidí obzvlášť. Moc spolu nemluvíme a rozhodně ji nenavštěvuju tak často, jak bych měla, ale pořád vím, že je ode mě jen jednu stanici metrem a že kdyby cokoli, jsem po ruce. A teď najednou nebudu.

Bojím se, že rok je dlouhá doba. Bojím se opustit těch pár lidí, kteří mi byli drazí, protože pak se vrátím a zase uvidím ty jejich hlavy zamořené českou malostí, omezeností života v tomhle podělanym státě, neznalostí, že to jde i jinak. Že jasně, nikde nejsou věci úplně ideální, ale to, že jinde je to lepší, není mýtus. Je to fakt. Je to tak strašně faktickej fakt, že mě až bolí, že to ostatní nevidí. A neříkám, že je třeba jet kvůli tomu do zahraničí, ale rozhodně je třeba něco dělat. Něco změnit, když se vám to nelíbí, protože můžete. Nakopat prdel kreténovi, kterej vám ničí život, protože ať si řiká kdo chce, co chce, vy se s ním bavit nemusíte. Vzít věci do vlastních rukou a udělat tu jednou věc, kterou jste vždycky udělat chtěli, protože teprve pak pocítíte příliv skutečný svobody a věci se vám seřadí do správný perspektivy.

Včera jsem si jen tak z prdele googlila obrázky různých anglických usedlostí, chatiček, prostě kde by se mi líbilo žít. Jen tak pro radost. A dneska jsem dostala fotku té naší. Našeho annexu, našeho domečku, místa, kde to pro příští rok má být naším domovem. A vevnitř mě to zabolelo, jak se mi srdce zatetelilo tím správným pocitem. Může se mi rozskočit přílivem štěstí nad tím, jak moc věcí do sebe zapadá – jako že mají rádi hudbu, že mají spoustu koček, že mají obří zahradu přesně v tom stylu, jakej si už pět nebo víc let googlím a ukládám do kompu jako že „tam budu jednou žít“, že se ode mě nebude vyžadovat zase tolik péče o děti, které jsem se bála – jo, dobře, mám je ráda, ale neumím to s nima, bojím se jich, možná se jen podceňuju jako obvykle, ale fakt si v tom prostě nevěřím 😀

Prostě jak moc přání se nám už v tuhle chvíli splnilo. Jasně, nic není dokonalé. Všechno má a bude mít svoje mouchy a nebude to snadný. Ale bude to ta nejlepší věc, kterou pro sebe můžu udělat. A bude to báječný.