Za kamennou zídkou a oceánem

Jsem do těch anglických domečků prostě blázen. Ujíždím na kamenných zídkách a baráčkách se složitou strukturou plnou rohů, oblouků, vikýřů, okýnek, kamenů, dřeva a všelijak prolamovaných střech. Všechny ty baráčky, předzahrádky, ulice a parčíky plné zeleně, to všechno je prostě doslova zasazené do zeleně a všelijakých barevných květů, jako by to vyrostlo přímo uprostřed lesa a jako by angličani ještě znali a ctili koncept původního prostředí, přírody, lesa a prostě toho, že tam, kde žijí, nebyli první.

U nás ve městě je to jiné, ten životní feeling. Pocit paradoxdního uzavření se před světem, jen ocel, beton, smog a odpadky. Spousta kanálů a aut, která neplní svůj pravý účel, jen je není kam zaparkovat a pořád stojí na semaforech. Modré zóny, málo místa a všechno to tu na člověka padá. Spousta rozbité technologie, která nepracuje, jak by měla, a nikdo ji neopraví, protože na to nejsou peníze. Stromy tu nerostou, tráva je nemocná a když se konečně na jaře zazelená, tak ji hned lidi ušlapou a psi pokálí. Květiny tu nejsou a když jsou, tak nemohou vonět. Jen těch pár šeříků na jaře se tím vším smradem na pár týdnů probojuje a to je tak všechno. Člověk je ve městě, ale nemá představu, jak to vlastně kolem něj vypadá. Neuvažuje v řádech kopců, prašných cest a stromořadí, ale v řádech chodníků a ulic, kde na kus hlíny nenarazí. Tady já nemůžu dýchat, tady neumím opravdu žít.

Vždycky mě nesmírně naplňovaly všechny ty krásné obrázky z Anglie, anglické scenérie, anglický venkov nebo předměstí, ale je to hodně cítit klidně i v Londýně, prostě angličani jako by měli větší povědomí a přikládali větší váhu přírodě a prostředí než politice a nadávání. Angličani si nestěžují, oni zvládnou všechno. A vědí, že život nedělá sezení v hospodě a nadávání a drby, ale péče o dům a zahradu, péče o rodinu, práce na sobě samém, ty maličkosti jako umět si vychutnat čaj (nejen) o páté či dobrou kávu, experimentovat a jezdit na kole, procházet se a volně dýchat a prostě tak nějak krásně existovat.

Víte, ono se pořád říká, jak „jinde je líp, to určitě“, a že je to jen o úhlu pohledu. Vemte si Nicka z Manchesteru, ten mi zrovna jednou sám říkal, že ho to v UK nebaví a že by chtěl žít někde jinde, třeba u nás. Divil se, co vidím na Anglii. A já to neumím pořádně popsat. Snad je to ta naděje, že to přece jenom jde dělat správně a aby věci fungovaly. Takové ty jejich krásné nápady, jak být co nejvíc eco friendly a green a meaningful a happy, už jenom jejich obchody. Vemte si třeba jejich Sainsbury’s, což je asi jako naše Tesco nebo Billa, ale říznuté Marks and Spencerem a na mnohem vyšší úrovni. Sainsbury’s má motto „Try something new today.“ a když na ně v televizi běží reklama, tak je co týden jiná a jsou tam třeba recepty na různé dobroty, které si můžete doma vyrobit z věcí, které v Sainsbury’s nakoupíte.

A zatímco tady nemůžu pět let sehnat pořádný kalhoty a když to jednou za rok zkusím, tak se do ničeho nevejdu nebo mi to je nesmyslně velký v pase, takže dostanu depku a zase na rok se na to vyseru, tam jsem při prvních nákupech vlezla do Primarku a první troje kalhoty, co jsem si zkusila, mi padly jak na míru dělaný. To se ví, že jsem je tam nenechala ležet.

A lidi tam berou smrtelně vážně třídění odpadu. Kromě skla, plastů a papírů mívají taky kontejnery na kartonové krabice a na bioodpad a teprve to, co se nevešlo do těchhle kategorií, jde do smíšeného odpadu.

A jejich chodníky jsou skoro všude, i ve městech, dělené na dvě části, jednu pro chodce a druhou pro cyklisty nebo bruslaře. A na každém chodníku, vždycky u semaforů nebo i jen na rohu ulice, je bezbariérový přístup, takže můžete po libosti jezdit kudy se vám zlíbí a nemusíte sesednout a taky vás nikdo nebude pokutovat, že jedete po chodníku, nikoho neobtěžujete a neohrožujete a chodci vám uhýbají, protože to je vaše strana chodníku a cyklista má přednost. A ještě se na vás kolikrát usmějou.

Víte, já si ty věci nevymýšlím. Není to „pozlátko jiného světa“ a nemyslím si, že koláče jsou jinde voňavější. Ale tenhle stát prostě není pro mě. Snad jsem v dětství příliš četla, snad jsem příliš viděla a příliš zažila, prostě jakmile jednou ochutnáte svět, kde jsou věci tak, jak maj bejt, tak už tady nemáte stání a nemůžete klidně spát. Je to už pět let, co jsem tam odjela na zkušenou a od té doby jsem vždycky věděla, že se tam vrátím a že tam by to šlo. A já vážně nevím proč, možná to má co dělat s minulými životy, možná i proto mě to tak táhne ke všemu anglickému, drtivá většina mých nejoblíbenějších kapel pochází z UK, zbožňuju anglické trávníky, angličtinu, anglickou architekturu, anglický způsob života, anglické filmy a seriály a vím, že jednou chci bydlet přesně v takovym zakrslym domečku se zahrádkou a kamennou zídkou, přesně tam za tou zatáčkou, kde na konci ulice bude malá post office, kam si budu chodit kupovat známky na dopisy domů a lízátka chupa chups za patnáct pencí, a vedle ní malej grocery shop, kterej sice neni nic moc, ale to nejdůležitější tam člověk sežene. A naproti bude pub. Normální mrňavej pub, kam možná občas zajdu posedět přes den na kafe nebo večer na výborný lasagne.

A do většího města to bude pár minut autem. Na kole výlet tak na hodinu, to se taky dá, však ono to uběhne, do plic se vám dostane čerstvej vzduch a tváře zčervenají, a ten namakanej zadek, ouu, ten zadek! A tam mají třeba knihovnu a velký nákupní centrum s Primarkem a taky je tam libovej music shop, kde víkend co víkend otlapkávám výlohu a slintám nad kytarama a klávesama a počítám už jenom týdny, protože brzo našetřím a udělám si radost.

A pak samozřejmě Londýn. Fantastickej prastarej Londýn, kde je pořád co objevovat a když víte, kam jít, tak taky víte, že „There’s no place like London“, jak Johny libově zpívá v Ďábelském holiči, a pokaždý, když tam jedete, i když to je postotisící, máte v očích ten samej výraz jako Doctor, kdykoli vyleze z Tardis a před ním – Londýn.

Ta láska nezestárne, myslím, že láska k místům je narozdíl od jiných lásek svým způsobem věčná a že se nevokouká, a i kdyby jo, tak já jsem přesvědčená, že když někdo celym svym srdcem cítí, že jinde mu bude líp, tak má zvednout prdel a tam někam jinam jít a zkusit to a zažít a vidět. A až zjistí, jakym způsobem ho baví ten život žít, tak ho tak žít má a pak bude šťastnej a bude vědět, že je tam, kde má bejt, a že dělá to, co má dělat a co chce dělat.