To je k nevíře, jak rychle jsem sklouzla ke starému spánkovému režimu a vůbec způsobu života! Sedím u svého pc stolu, blíží se půlnoc a vedle mě voní stromeček obsypaný barevnými světýlky a notnou dávkou ozdob všeho druhu. To je totiž taková naše domácí specialita. Vždycky jsem si myslela, že to je normální, pomalu každá ozdoba jiná, osamělé kousky z možná kdysi dávno existujících sérií, jedna série slaměných, jedna kouliček (každá jiná), jedna zvonečků (překvapivě shodných), nějaké papírové, co kdysi vyráběla máma, snad ještě když byla malá, pak papírové minidárečky – matně si vzpomínám, že u jejich výroby jsem snad i byla, ale bože, to už je let! A pak dlouhé ozdoby, pár ptáčků a pár dalších osamocených kousků s příběhem, který si rok od roku pamatuju míň a míň. A samozřejmě řetězy a světýlka a stará špička – kdoví, co se stalo s tou novější, nepamatuju si, že bychom ji rozbili. A všechno je to takové svým způsobem přeplácané a trochu moc, ale na druhou stranu je to absolutně krásné a já si to neumím představit jinak.
A pak vidím fotky stromků, co lidi sypou na facebook, a říkám si – to je jako všechno? Taková ubohá košťátka s jedním jediným setem ozdob v jedné barvě, rovnoměrně rozmístěných po těch několika větvích… to jim jako stačí? Kde je v tom ta vánoční štědrost? Kde je ta nepřekonatelná vůně jehličí a jak krásné je tu chundelatou jedličku hladit. Vážně si neumím představit Vánoce bez toho. A to už vůbec nezačínám o stromech umělých.
Blíží se půlnoc a mně se vůbec nechce spát. Ze vzrušení, z dojetí, s nadšení ze Štědrého večera, z lehké paniky, co mě už začíná zaplavovat ohledně odjezdu, z natěšení a plánů na příští rok a taky asi trochu z toho kafe, co jsem si neprozřetelně dala po deváté hodině s mámou a babičkou.
Ke svému vlastnímu překvapení si začínám dávat předsevzetí, a to i přesto, že v hlavě už několik dní válím nápad na článek o tom, jak si už nějakou dobu předsevzetí nedávám – ani nedělám přehledy uplynulého roku. Mám pro to svoje důvody, o nichž jsem chtěla psát, a můj mozek nějak na protest začal přemýšlet právě o tom, co jsem během uplynulého roku zažila, co jsem se snad naučila, a kde mám mezery. Co bych v příštím roce chtěla dělat jinak. A z toho všeho mě nějak zaplavuje vlna adrenalinu a hrozně se na to těším a zároveň se bojím. Ale za to může asi hlavně pan M. a jeho otázky o budoucnosti. Ještě neskončil ani letošní rok a on už na mě přenáší hrůzu z toho příštího, nebo spíš údiv nad tím, jak ten čas letí, a jak bychom už měli uvažovat, co budeme dělat v dubnu, kdy jsme se vlastně měli původně vracet z Anglie. Ale copak já něco vím? Copak já se chci vůbec vracet? Co bych tu dělala? I kdyby jen na půl roku, proč vůbec, když u Ashleigh se mám relativně dobře a ona mě tam velmi chce a potřebuje? Co bych tady toho půl roku měla dělat? Myslím, že s fast foody a pekárnami jsem si už užila víc než dost. Na co jiného mám ale schopnosti a talent? Možná je to jen můj pocit, ale jako by neexistovaly jiné pracovní pozice než ty, které se vztahují k prodeji něčeho (nejvíce vyloženě být prodavačkou čehokoli), nebo ty, které vyžadují specializované vzdělání a znalosti, které nemám, a u nichž můj případný zaměstnavatel nehodlá čekat na to, až je během praxe u něj získám. Co s takovým státem? Kam se v něm pracovně vrtnout? Nebo je to skutečně jen můj dojem? Vyveďte mě někdo z omylu, pěkně prosím.
Chybí mi tu ta možnost prostě u někoho dělat doma. Uklízet, pomáhat s čímkoli, co je zrovna zapotřebí, a mít od něj vyřešené bydlení. Jaké bydlení bych si mohla dovolit tady? A myšlenka uvazovat se jakýmikoli smlouvami k bydlení, kde všechno závisí na mé schopnosti vydělat každý měsíc na nájem i na život (vzhledem k těmu cenám vůbec nechápu, z čeho tu lidi vyžívají?), se mi příčí snad víc než cokoli jiného. Bože, proč jsi mě stvořil tak nevhodnou pro život v tomhle podivném světě? Nebo mi pořád ještě něco uniká? Nějaké možnosti uplatnění, které zatím nevidím? Existuje pro mě ideální řešení? Nebo není jiná cesta než se přizpůsobit? A co mám dělat, kdy vím, že to nedovedu?
No, ale to jsem se nechala unést. Původně jsem se chtěla podělit o dojmy z Vánočního večera, ale už zase nenacházím slova. Bylo to… krásné. Dojímavé. Krásně uklidňující a docela odpočinkové, i když odpoledne jsme si docela mákli s přípravami. Klasika. Přijedu domu odpočívat a místo toho tu furt něco šudlám 🙂 Ale aspoň mě může těšit myšlenka, že jsem si tu to bydlení odpracovala a něco dobrého udělala. Něco změnila k lepšímu. Ovšem našim musím s tím uklízením připadat úplně šílená, obzvlášť mámě musím lézt krkem s tím svým údivem, až vztekáním se, jaký tu má binec. Holt ty priority. Pro mě je úklid základ, obzvlášť pokud se cítím nepříjemně ztraceně a jako bych ztrácela kontrolu nad svým životem. Uklidit, přetřídit, něco třeba povyhazovat a všechno pořádně omýt, otřít, srovnat a schovat do příslušných zásuvek, to je pro mě ta nejlepší terapie a dost dobře nechápu, že se máma tak ochotně nechává zavalit prachem a nepořádkem. Samozřejmě, že na to člověk nemá náladu každej den a možná ani každej tejden. Ale co to má za smysl nechat to nastřádat a pak z toho chytat nervy? Nesnáším bordel. Nesnáším krámy. Nesnáším, když nejsou věci na svém místě a když ho, nedej Ucho, vůbec ani nemají. Každá věc mimo své místo je pro mě jako rudá vlajka a jako bych měla tik, furt po ní musím střílet pohledem, dokud mě to nehecne se zvednout a jít ji odnést. Ale tady? To bych furt chodila po bytě sem tam, než bych to srovnala k obrazu svému. A pak, mně to může být jedno, však tu teď nebydlím… ale stejně to ve mně hlodá. Tolerance netolerance, nedovedu se smířit s tím, že mí rodičové prostě nevidí, jak ohromnou zbraní proti stresu je prostý úklid a organizovanost. Jsem duševně nemocná nebo jsou divní oni?
Bod pro ně musím přiznat za to, jak jsem včera přemýšlela o vraždění kaprů na přání a o tom, jak vánoční stromek bolí řezání do kmene a jak trpí pod tíhou ozdob. Že bych to zase klasicky svedla na PMS? Taková přecitlivělost a snad až nezdravá úcta k věcem, které de facto nežijí (or do they??) snad vážně není normální. A navíc je to třeba zrovna u těch kaprů silně pokrytecké, vzhledem k tomu, že rozhodně nejsem vegetarián a maso mám fakt ráda. Ovšem představa, že si někdo ukáže na živou bytost, tu někdo vyloví a na přání dotyčného ji zabije a rozkrájí, mi přivozuje husí kůži a přiznám se, že se mi z toho chce brečet. Se zachmuřenou tváří se proto kádím vždycky vyhýbám a se šokem nepobírám lidi, co se o tom dovedou tak prostě vyjadřovat. „Jdu si pro hlavu“. Přijde mi to morbidní a šílené, a přeju si mít nadpřirozenou sílu všechny kádě světa vylít zpátky do řek a všechny kapry i další ryby osvobodit. Přeju si mít sílu zařídit, aby všichni lidé prozřeli a přestali kapry na Vánoce zabíjet. A přitom s každou koupí salámu nebo balíku masa dělám skoro totéž! Jak strašně, strašně pokrytecké…
Abych to nějak ukončila – překvapila mě bohatost letošního Ježíška. Překvapuje mě už několik let, ale letos zase o něco víc, vzhledem k tomu, že pár týdnů zpátky mi máma oznamovala, že se s babičkou dohadovaly, jestli to letos nezrušit a neudělat prostě bez dárků. Všichni jsme kolem nich měli letos hodně stresu, ale nakonec se nám to všem nějak povedlo a upřímně, když jsem viděla to množství, pomyslela jsem si, že jsme se asi zbláznili 😀 Jako by nikdo z nás o Vánocích nekoukal na peníze, a já teda obzvlášť. Kam se poděly moje pomyslné limity na osobu? Když jsem zjistila, kolik dárků mám jenom pro mámu, musela jsem se rozesmát. Já, takový milovník nematerialismu. Asi jsem se jim podvědomě snažila vynahradit, že tu nejsem. A když jsem vidělat tu radost, nefalšované potěšení a údiv nad tím, jak moc museli být letos hodní a jak se Ježíšek letos zbláznil (samozřejmě ne jen v mém podání, rozšoupli jsme se všichni), měla jsem z toho knedlík v krku. Takový ten příjemný, potěšený, dojatý knedlík.
No, už se zase vyjadřuju jako dement – už jste někdy viděli dojatej knedlík? 😀 – takže už vážně jen stručně k mé nadílce:
Vůbec nevím, čemu dát nejvíc bodů! Nechybělo snad nic, možná kromě něčeho konzumovatelného, ale to nevadí, však se za letošní Vánoce víc než dostatečně přežeru cukrovím.
Mám ráda, když je nadílka vyvážená. Jsou tam věci, které jsem si vyprosila, třeba jako obří balení Nivey (od práce mám ruce pořád suché až hrůza), B.U. parfém (nejlepší vůně!) a dvě vůně do aromalampy (jen budu muset vymyslet, jak je převézt), ale i věci nečekané, jako poměrně luxusní kožené rukavice (ty se budou dost hodit), kniha o Ladislavu Smoljakovi, na kterou se obzvlášť těším, fakt pěkné tričko od bráchy, fakt příjemná plyšová mikinka od mámy, trochu mě děsící magický přívěsek od bráchy (musím si o něm něco načíst, abych si mohla být jistá, že mi jeho nošení nezpůsobí nějakou újmu), trhlý měkký polštář s kachnou (jako dafuq, proč kachna? Koupil to prý jen pro srandu :D), a samozřejmě nechyběla ani klasika jako peníze (hodně peněz, fakt se zbláznili) a ponožky (žádné Vánoce nejsou kompletní bez ponožek).
Jsem velice spokojená. A těším se, až to všechno budu nosit, používat, pajcovat na sebe a tak tomu podobně. Ale nejlepší na tom je, že i když se blaženě usmívám, větší zásluhu než ty dárky na tom má ten krásnej, nechutně bohatej a ohromně voňavej stromeček (takhle huňatej a takhle těžkej jsme snad ještě nikdy neměli!), a hlavně ta rodina. Ten krásnej, příjemnej večer. Ty úsměvy. To trefení se do velikosti tátova a bráchova trička. Ta sranda okolo. To jsou ty věci, co si budu nejvíc pamatovat a pro který jsem si sem hlavně přijela. Něco, co mě bude držet nad vodou v příštích pár měsících a co mě bude hřát na srdci, když bude na Thakehamu moc velká kosa. Kam se hrabou dárky. Jakýpak vzdálenosti. Kamkoli jdu, nesu si svou rodinu a ty hezký věci s sebou.
A důležitý je na tom i to, že je to právě ta vzdálenost a ten odstup, co mi tohle vnímání umožňují.
25 reakcí na „Štědrovečerní, no, spíš štědronoční bilanc“
Nádhera, s chutí jsem to hned přečetl. Ty ozdoby taky máme styl každý pes, jiná ves. Je to tak u nás odjakživa, tudíž normální. Kdo je zvyklý na nějaký styl, jednobarevnou kolekci, tak se mu to líbit nemusí. S úklidem to záleží na určitém nastavení jedince a já znám všechny možné přístupy ze svého okolí a u mě se mísí hned několik protikladných přístupů. Někdy jsem puntičkář a někdy bordelář. Někdy si udržuju v dokonalém pořádku určité prostory a do jiných vrstvím vše jak do skladiště. Vysávání odkládám tak dlouho, že to ani nemůžu zveřejnit. Ale vím, že extrémy škodí vždy. Dej pozor, abys na to uklízení nevypěstovala obsesi, vždy v tom musí být nějaká míra, jinak tím polezeš lidem na nervy. S vražděním kaprů jsem měl taky morální dilema. Ale je to tradice, od dětství jsem u toho byl, technologický postup mám vychytaný. Už řadu let je to na mně. Kuchání a porcování, zabít to nechám prodejce. Tak se jim jen v duchu omluvím a řeknu si, že maso jím a jen proto, že to vidím by bylo pokrytecké zrovna u kaprů dělat výjimku. Dokonce jsem teď viděl článek, jak vraždí velryby. Chtěl jsem se hned pobuřovat jako vždy a najednou mi došlo, že s kaprama děláme to samé… A rázem jsem to viděl trochu jinak. Ostatně v celé přírodě vraždí jeden tvor druhého, takže to samotné zabití a konzumaci nejde brát nějak vyloženě nepatřičně. Jde pouze o to, aby to nebylo týrání. Se stromkem je to složitější. Asi ho to řezání nebolí, ale škoda ho je. Taky to beru citlivě, ale ne úplně přecitlivěle. Na zahradě musím pořád něco řezat nebo kácet a trávu sekat a nejde přemýšlet o každé větvi a stonku. S tím amuletem to rozhodně zkontroluj, aby to nebylo něco satanistického, to by ti štěstí nepřineslo. Pokud už o těchto věcech přemýšlíš. Řada lidí to neřeší a navěsí na sebe cokoli. No a s prací doporučuju opakovat to, co se osvědčilo, co vynáší a co ti jde. Takže určitě ne prodavačku v ČR za minimální mzdu, ale úklidy v zahraničí za úplně jiné prachy. Do 30 to tak klidně můžeš dělat. Ale co dál, až se budeš chtít usadit, mít vlastní bydlení a rodinu, to je otázka. Nevím, cos vystudovala a jestli je to vůbec perspektivní. Můžeš třeba založit úklidovou agenturu nebo se dobře vdát a být v domácnosti nebo se najde nějaká zajímavá pracovní pozice díky doporučení známého, ať u nás nebo v zahraničí. Třeba sestřenice odjela po VŠ do USA, našla práci v oboru, vdala se tam, má dítě a rozhodně tam plánuje zůstat. No na tabletu jsem tak dlouhý text ještě nepsal, ale tvoje dlouhé a čtivé články mě motivují k takové reakci.
Teda ten článek je tak dlouhý a já mám chuť se vyjádřit k tolika věcem, že musím psát postupně, abych na něco nezapomněla, jak se mi to často vede
Miluju, když můžu číst řádky od někoho, s kým se často ztotožňuju. Když čtu věty, nad kterýma se usmívám, protože vidím, že v tom nejsem sama, že i někdo jiný to vidí tak jako já. A hlavně to i dost uklidňuje. I když jsi starší, schopnější a v noha věcech talentovanější, než já 🙂
To, jak jsi psala o těch fast foodech a pekárnách. Jako bych to psala já. Věřím, jak musíš být ráda jen za tu možnost pracovat a žít v jiném státě, protože tady to stojí za houby. Kdyby taková možnost výdělku byla v Česku, skočím po ní jak kočka po kořisti. A i když mě nebaví všechny domácí práce, líbilo by se mi to mnohem víc, než to, co dělám teď.
Když mám bordel v palici, úklid mého působiště je nejlepší začátek, jak se se vším vypořádat, nebo jak se uklidnit. Dokážu být docela bordelář, protože když jsem mrtvá z práce, musí jít stranou spousta věcí. Například hromada hader na židli, nebo prach pod postelí. Takový věci mi jsou pak někde a já si regeneruju svaly a duši relaxací. Ale vše má svou mez a pak se můžu zbláznit. U rodičů mě irituje spousta věcí, máma je co se týče úklidu celkem pedant, ale zatímco řve na tátu, že má v koupelně na pračce hadry z práce, mě teče krev ze zubů, když vidím upatlanou sklenici na pití, na sporáku nepořádek z cigaret a zaschlé kroužky od sklenice na víno. A úplně nejvíc nejvíc nesnáším špínu v koupelně. No, to by bylo na samostatný článek, kdybych měla vyjmenovávat dál.
Vánoce… ty naše moc nekomentuji. Závidím všem rodinám, které si doma dokážou vytvořit takovou tu pohodovou milující atmosféru, kdy každému svítí u stromku očka, kdy se slaví a společně kouká na pohádky za svitu vánočních svítítek. U nás doma je to tak nijaké. Když se zrovna nestane nějaká katastrofa. Máma se jako každý rok vyjádřila, že na Vánoce (slušně řečeno) kašle a i když pěkně nazdobila štědrovečerní stůl a večeře byla opravdu vynikající, byl to jen jediný vánoční zlomek. Jinak to byl prachobyčejnej den, kdy se šlo po večeři ke stromku, předaly se balíčky (ode mě hmotné dárky, od rodičů peníze a zbytek možná po Vánocích, až se udělá nákup ve slevách) a pak si šel každý po svém. Jinak to u nás fungovat nemůže 😉
Naštěstí si to letos můžu vynahradit na návštěvě u nejlepšího přítele, dnes budu mít štědrej večer číslo dvě, zjevně od základů úplně jiný 🙂
Ráda si čtu, co kdo dostal, jsem ráda, že jsi spokojená
Myslím, že já nakonec budu taky 
A teď už to musím ukončit, musím se sbalit a nachystat a najíst a oooo, bože, mám na to jen hodinu a půl!
Tak se měj krásně a užij si zbytky svátků, m.! :))
Páni, jsem se trochu rozepsala, ne?! Promiň
[1]: No na úklidovou agenturu to fakt nevidím
Nevystudovala jsem nic, neboť vysoké školy mě nelákají, spíš se od maturity samovzdělávám po internetu či praxí v čemkoli, co mě zrovna chytne, a nejšťastnější jsem, když mám práci, kde můžu kombinovat manuální fyzickou činnost, s něčím kreativním. Doporučení se mi úplně nevyhýbají, ale většinou jde o něco, co mě vůbec neláká nebo si myslím, že na to nemám předpoklady, a nebo zrovna už mám něco jiného, takže z toho obvykle sejde. Přijde mi, že v UK je mnohem víc příležitostí, protože se tam lidi nebojí zaplatit člověku i za nějakou úplnou blbost jako že mu promažou fotky v počítači – protože na to prostě nemaj trpělivost a nepřijde jim to jako něco, co by museli zvládnout sami. Když se najde někdo, kdo to pro ně ochotně udělá, tak rádi zaplatí a vůbec nepřemýšlí nad tím, jaká je to ztráta peněz. Tak uvažuju o práci v tomhle směru, být prostě na vlastní noze a hledat si po netu různé třeba jednorázové "tasky", které mohou zahrnovat prakticky cokoli, ať už hlídání dětí, výroba něčeho, pomoc s vymalováním… existují na to i vyloženě stránky, kde se takové prácičky shánějí. Ale ráda bych si k tomu našla i nějakou jednu, stálejší věc, abych měla nějakou jistotu, a tyhle věci spíš mohla dělat navíc, pro přivýdělek. No rozhodně jsem zvědavá, jak se ten život ještě vyvrbí 🙂 Na vdavky fakt nemám pomyšlení 🙂
Já mám výhodu, ale i nevýhodu v tom, že nemám žádný svůj obor. Jsem multipotenciál, dělám trochu toho, trochu tamtoho, a když mě to pustí, zase dělám něco jiného. To může být docela dar, umět trochu ode všeho, ale bohužel si myslím, že zrovna u někoho tak nerozhodného jako já je to docela prokletí. Zajímalo by mě, jestli je možné na rozhodnosti nějak zapracovat a nějak se v ní trénovat.
[2]: Talentovanější a schopnější? Proboha v čem?
To je právě to, co na blogu tak zbožňuju, to ztotožnění se s někým 🙂 A jak už ten pocit sounáležitosti v těch nejmenších blbostech hrozně člověku pomůže. Proto jsem se dřív tak nadšeně přidávala do všech možných skupin na fb, jen z toho hřejivého pocitu vědomí, že v tom nejsem sama. Že někdo jinej taky klidně sejde kus z cesty jen aby šlápnul na list, co vypadá křupavě
Že někoho jinýho taky serou lidi, co neumějí v metru mačkat tlačítka. Že někdo jinej si taky připadá jako retard, když běží s batohem na zádech. Přesně v tom spočívá i kouzlo osobních blogů, právě proto je čteme.
Já taky nejsem až takovej blázen, že bych od rána do večera uklízela. Mám ráda čisto a uklizeno, ale taky si libuju v lenošení a když si můžu vybrat, snadno si najdu nějakou příjemnější činnost, už prostě proto, že na to člověk taky nemá furt energii (já jsem kočka, spala bych dvanáct hodin denně). Ale furt to v tý hlavě mám a vím o tom. A když je toho prachu třeba fakt moc na jednom místě, třeba zaprášená police, tak si nedovedu v klidu sednout, dokud ji nesetřu.
No, pohádky taky už pár let nedávám. Nemám na to čas. Letos jsem doufala, že budu mít dost času na absolutní zevling, ale vždycky mi někdo na poslední chvíli změní plány, jako třeba dneska, kdy jsem se vzbudila v půl druhý s libovou představou, že dneska konečně jednou nikam nemusim a nikam nejdu a na všechno seru a odpoledne budu psát a koukat s našima na Doktora. A frk ho, deset minut na to volá babička, jestli se s ní nechci jít projít na Vyšehrad. No a jako odmítni to, když tě osm měsíců neviděla, takže jsem šla a domů se vrátila zase až za tmy. Teď jsem si sedla k počítači a je zase půl osmý. A zejtra taky nic, to zase jedeme s našima na chalupu, takže bude další den v prdeli. Já se chci koukat na pohádky!
Asi bych si neměla stěžovat, že jsem furt v pohybu, ale doháje, jednou za čas fakt nutně potřebuju dovolenou, kterou můžu prostě dokonale prozevlit a prospat. Potřebuju prostě nic nedělat.
Atmosféra že by u nás byla nějak báječná, to se asi říct nedá, už to neni jako když jsme byli malí, naši oba Vánoce v podstatě nesnášej, nebo to aspoň tvrděj, babička s tátou každoročně hlásají, že chtěj akorát abychom jim dali pokoj a že nic nepotřebujou, brácha si zase vymýšlí dárky jako auto a podobně, což vyjde asi tak nastejno, a dlouho dopředu na to všichni dlabou, takže to pak dopadá tak, že na Štědrej den běhám po městě a nakupuju zásoby, uklízím, luxuju a leštím zrcadla a okna. No, to by fakt nemělo bejt normální a těžko tak mluvit o pohodě 🙂 Ale u toho stromku se pak nakonec ještě dovedeme sejít v klidu a dobré náladě 🙂 Je na tom pak vidět, že ty Vánoce vlastně všichni maj rádi a že ten stromek je vždycky potěší a sjednotí. Akorát se nějak neuměj bránit těm stresům okolo toho a fakt si to vychutnat.
[2]: S tím druhým večerem jsem četla, tak snad bude report 🙂 A taky přeju pěkný zbytek svátků
Prosimtě mně se omlouvej za rozepsání… v poslední době, kdykoli něco napíšu, hodim si na to pořádnej facepalm
Já se prostě už asi neumim vyjadřovat stručně nebo nevim.
[1]: Jo a s tím amuletem, satanistickýho to nic nebude, ale prý to sloužívalo ke komunikaci se záhrobím, což osobně fakt nemám zapotřebí, jelikož už teď jsem z duchařiny posraná, že nemusim ani koukat na horory (respektive nemůžu) a stejně se potím strachy pod peřinou. Jako talisman to má sloužit k prohloubení intuice a předvídavosti, no ale ty záhrobně komunikační schopnosti mě děsí, a navíc musím vyzkoumat, jak je to s nošením více amuletů najednou, protože už mám na krku keltskej kříž a pentagram a nevim, jako moc je dobrej nápad nosit takovejch silnejch věcí víc najednou
Koukám, diskuse dlouhá stejně, jako článek. Holt jaký autor, tací čtenáři. S tím přivyděláváním, to mám taky, ale to na uživení nestačí, to je jen takový bonus. Hlavní příjem musí být zajištěný normální hoknou. Byť je otravná a náročná na čas, stresy, ranní vstávání. Jsou i šťastlivci, co se živí tím, co je nejvíc baví, nezbývá, než závidět. Pro nejbližší roky doporučuju zůstat v té Anglii a jestli má tvůj přítel úmysl jet jinam, tak ať tam jede sám a když se chytne a vytvoří zázemí,tak můžeš jet za ním. Ale jen tak naslepo odjíždět do nejistoty, to bych nedělal.
Práce je. Jenom jsou maximálně vidět práce, který nikdo nechce dělat. To jsou ti nejrůznější prodavači, nabízeči a vnucovači čehokoli. Něco je špatně nastaveno, u nás prostě lidi nemají na to, aby si zaplatili na každý úkon někoho. A podobně šetří u zaměstnanců: nepřijmou někoho, kdo se to má teprve naučit, ale kdo už to umí a bude rovnou vytvářet hodnoty.
[8]: Protože to často berou tak, že se o toho člověka nehodlaj starat a že se pravděpodobně dost brzo nasere a odejde. A tudíž zdržovat se jeho výcvikem by byla zbytečná ztráta času a energie. Ale je to na hlavu, další z mnoha důvodů, proč mě život v ČR nijak neláká.
[7]: Nějak si po těch osmi měsících soužití neumím představit, že bych se měla vrátit k žití bez něj. Možnost je to taky, ale na prvním místě ji určitě zvažovat nebudu. No, mně se do nějaký neprověřený nejistoty taky nechce, budeme si muset udělat pořádnej průzkum.
Vyskúšaj aj neistotu, stojí to za to. Ja som tak cestovala s mojim priateľom 2 roky, ukázalo sa, že sa naňho môžem úplne spoľahnúť (napríklad – v noci nespal aby ma strážil 🙂 ) Je to super zážitok, a práca sa vždy našla…
Ty tvoje pocity ohledně práce znám. Jeden čas jsem z toho taky měl solidní depku – buď můžu dělat nějakou naprosto debilní práci (například nabíízet zboží po telefonu), ale zároveň ne úplně nízkou, protože tam mě zase nevezmou, jelikož jsem "overqualified", ale na vysokej management zase nekvalifikovanej, takže prostě forever budu hnít na středním managementu s průměrným platem, žít od výplaty k výplatě, protože prostě drahá Praha, rovnat věci do šanonu, stát u tiskárny, řešit přiblblý maily a vždycky nade mnou bude nějakej šéf, co se mnou bude zametat a řídit mi život. Úplně mi z toho bylo blbě.
Ty kapři – taky znám
Je tomu pár dní, co jsme se na vánočním večírku manželovy práce obdivovali nad akvárkem plným humrů. Pak najednou jich tam nějak ubylo… a číšník nám donesl hlavní chod – talíř s humřím masem, z toho koukala humří hlavička i s očíčkama a měla natočený fousky do spirálky. *POLK* 
Kdybych je aspoň před chvílí neviděl, jak plavou… a nevěděl, jak se vaří humři…
Jinak ten tvůj pocit z těch vánoc je naprosto úžasnej..
Je to až roztomilý a dojemný, jak se z nich umíš radovat 🙂
[10]: Tak to máš kliku, že ti to tak vyšlo 🙂 Já znám bohužel dost historek z druhé strany (od příbuzných či známých), jak vyjeli a nezadařilo se. Já věřim tomu, že to může bejt zážitek, ale já na to fakt nejsem, vyjet někam na blint, nepřipravená a doufat. Navíc nejsem dost akční na to, abych si pak pod tlakem dovedla najít práci během pár dnů, z takovejch věcí mám hrůzu a spíš se z nich hroutim.
[11]: No ale tak když budeš dělat ten střední management nějakou dobu, tak se tim na ten vyšší kvalifikuješ, ne?
No kdyby člověk aspoň věděl, že s nim na tý mizerný a mizerně placený pozici budou jednat slušně, ale moje zkušenost s prací v Praze je taková, že i když se tam udřeš k smrti, nikoho to naprosto nezajímá a když pak potřebuješ s něčím pomoct, totálně se na tebe vyserou. A ještě do tebe celou dobu jebou a tlačej, ať to děláš líp a ať nemáš přestávky a pomalu ať nechodíš ani na hajzl (i takovou práci jsem měla). Mně by třeba nevadila nějaká neperspektivní práce s nižším platem, kdybych věděla, že tam budu mít klid a že hlavně tu mou práci tam někdo ocení. Ale takový práce fakt na stromech nerostou, abys tam někoho zajímal.
Nojo, to já jsem taková celá roztomilá a dojemná
[12]: Jo, když v tý práci zůstaneš hodně dlouho (nechci) a dobře se skamarádíš (neumim), tak jednoho krásnýho dne třeba tě povýší.. ale v praxi se to spíš dělá tak, že aby nemuseli místo tebe někoho zaučovat a u tebe se bát, zda to dáš, najdou radši novýho vyššího manažera, osvědčenýho, s praxí. Navíc dneska už to málokde je tak, že z jedný pozice můžeš postoupit výš a vlastně nabalit zkušenosti, to funguje možná tak ve firmě, kde všichni dělají to stejný, ale těch je málo. Moderní firma vypadá tak, že každej má vlastní úlohu a nahoře nad nima je šéf, kterej zvládá dělat obchody a business, ale neumí vůbec ty věci, co umí lidi pod ním, který mu ty obchody něčím zprostředkovávají nebo spravují firmu. Tam se pak pustupuje výš prostě těžce.
Ale zase musím říct, že když máš štěstí na zahraniční firmu, tak se o tebe starají hezky. Pracoval jsem v dánský firmě a tam bylo všechno ok – pauzy, když jsem potřeboval do školy, mohl jsem kdykoli, benefity, příjemná atmosféra z vedení (když se člověk snažil). Pak jsem dělal v český a to bylo jiný kafe. V tomhle se český manažeři pořád musí hodně a hodně učit.
+ No a jediným řešením, jak se vypracovat výš, je tedy neustálý střídání zaměstnání vždycky po pár měsících… což je něco, co mě nepředstavitelným způsobem vysilovalo a samozřejmě se mi povedlo natrefit kolikrát na spoustu ne úplně fajn lidí.
[14]: To mě právě taky nebaví, ale nikde nevydržím dýl než rok, protože mi z toho všude kape na karbid a na takový zacházení fakt nemám nervy. Aby mi někdo takhle sral na hlavu, takhle mě fyzicky i psychicky týral a ještě se mi vysmál, když potřebuju jednou za rok na jedinej den lehnout s nemocí? No ani hovno, tam nebudu!
Dělala jsem ve dvou pekařstvích/lahůdkách s šílenejma směnama (v tý druhý to teda bylo o kapku lepší, ale stejně furt výsměch a zneužívání) a jako abych celej život dělala 250 hodin měsíčně a donesla domů sotva čtrnáct tisíc, no kurva nejsem blázen a už vůbec ne robot. To se prostě nedá vydržet dlouhodobě, ani fyzicky, ani z hlediska peněz.
Dneska mi příbuznej vnuknul Kanadu, tak promyslíme, uvidíme.
[15]: Mi neříkej, že s tvým intelektem můžeš dělat jen takové práce? Umíš se vyjadřovat, umíš anglicky a s počítačem, už jen tohle stačí na nižší pozici v administrativě. Já jsem začínal díky aj a práci s počítačem jako recepční… postupným měněním zaměstnání jsem končil jako projektovej manažer. Ta práce mě srala furt, ale je nutno dodat, že na tom měl asi lví podíl Asperger. Pokud by ti stačilo teplý místečko někde v kanceláři, průměrnej plat (25-30) a klídek, tak bych rozhodně volil tuhle cestu… Ale záleží na tom, jak moc jsi člověk pro denní 9to5, pokud jsi spíš bohém, tak pro tebe určitě bude lepší dobrodružství v Kanadě. Na druhou stranu, i v kanadskejch lahůdkářstvích stojí práce uplně stejně za vyližprdel jako v těch českejch… ale to už nevím, co bys tam chtěla dělat, takže k tomu mi nepřísluší se vyjadřovat 🙂
[16]: Nj, jenže kdykoli jsem se ochomýtla okolo nějaký pozice v administrativě, chtěli po mě dobrou znalost Excelu a dalších věcí a já třeba zrovna s Excelem umím spíš jen okrajově, takže si opravdu netroufám tvrdit, že mu rozumim. Možná se podceňuju a to, co považuju za okrajovou znalost, je vlastně to, co chtěj, ale vždycky v tom byly i jiný věci, který jsem neuměla nebo kvůli nimž to krachlo. A navíc mě administrativa nikdy moc nelákala, mám radši práce, kde se hejbu, a při postech recepční po mně obvykle chtějí zvedání telefonů a vyřizování všeho možného a já mám z telefonování panickou hrůzu.
Ale možná bych se mohla znova začít koukat po něčem ne vyloženě na recepci, ale třeba jako jednou, kdy jsem brigádně cosi do pc přepisovala. Sice mi z toho po pár týdnech solidně hrabalo, ale každá práce s pc taky nemusí zahrnovat dělání pořád toho samýho.
Tyjo ani já nevim, jestli jsem člověk na denní 9-5, v podstatě pořád vyhledávám nějaký změny, ale překvapivě, když jsem párkrát takovej jasně danej rozvrh měla, byla jsem o dost klidnější a zdravotně to na mě mělo dost dobrej vliv. Nevim, jak bych to vydržela dlouhodobě a jestli by mi z tý rutiny nehráblo, ale to se musí holt zkusit. No v Kanadě taky nevim, co bych dělala, nejdřív se musej vyzkoumat možnosti.
[17]: Lidi se obecně strašně děsej Excelu a Accessu (databáze), ale opravdu není proč. Pokud zvládáš admina Blog.cz, zvládneš i Excel
Navíc – všude chtějí výbornou znalost MS Office, anglicky plynně slovem i písmem.. a nakonec zjistíš, že výbornou znalostí Excelu myslí vytvoření tabulky, kde v jednom sloupečku budou jména zaměstnanců, ve druhým jejich telefonní čísla a jeden slupek bude modrej a druhej červenej. Pokud se nedostaneš na místo analytika (jako že bez eko VŠ ne), tak nic víc v Excelu nikdy dělat nebudeš, max sčítání a odčítání. A to si vygooglíš během dvou minut, kdybys to neuměla.
Každopádně, pokud bys chtěla, mám někde soslou tenoučkou učebnici k ECDL certifikátu, když jsem si to dělal – je to rozdělený na 5 modulů (Word, Excel, Access, net a základní znalosti o IT), u každýho jsou cvičení, co bývají v těch testech, projití jednoho modulu ti zabere tak max půl hoďky a nakonec zjistíš, že s Excelem dávno umíš. A můžeš si do CVčka napsat výbornou znalost MS Office a přestat se bát 🙂
Mně taky vyhovovala pevná pracovní doba, hlavně kvůli pevně danýmu času oběda. To mi vyhovovalo, v půl dvanáctý si stoupnout do frontičky v bistru.. a v půl pátý pravidelně pěkně na záchod…
Jak to člověku rozsvítí den 
Mno..
A znáš tohle: http://www.freelancer.com/ dnes jsem se o tom dočetl díky tomuto článku: http://www.zive.cz/bleskovky/elance-a-odesk-zakazkove-platformy-pro-freelancery-se-spojily/sc-4-a-171850/default.aspx
Poslal jsem ti odkazy, ale skočilo to do spamu, tak se koukni.
[13]:V tomhle se českej manažer naučil víc než ten zahraniční. Totiž, jak vyždímat lidi s miminálními náklady a maximální návratností a zisky. Proto taky jsou na tom nejvíc bití lidi v zahraničních firmách, ale s vychcaným českým managementmem, lidi, kteří se bojí vzít si nemocenskou, i když mají horečky a sotva lezou (nemluvím o flákačích a fluktuantech), lidi, co makají i přesčasy, které nedostávají zaplacené, za minimální plat(a když se ti to nelíbí, nestěžuj si, můžeš odejít, na tvé místo čeká dalších padesát nebo sto uchazečů). Solidní zahraniční společnosti, kde lidi pracují za solidní plat a se solidními výhodami, takových asi moc není.
Jinak, opět jsem si báječně početla, tvé postřehy i úvahy. S prací mi mluvíš z duše, snad jediné místo, které seženeš bez potíží, je podomní nebo telefonní prodejce (nejotravnější a nejnevděčnější práce, navíc asi i nejméně placená), nebo stejně tak pracovat jako dealerka kosmetiky (Avon, Oriflame a další), případně jako dealerka čehokoliv dalšího, s objížděním rajonu. Jo a taky finance, pojištění a podobné hračičky. Prostě, místa, kde si musíš sama shánět klientelu a to je, s prominutím,k posrání.
Protože ne každý má na tohle talent a schopnosti!
Vždyť i na ten blbý úklid už asi neseženeš normální místo, snad jen přes úklidovou agenturu.
Pak můžeš pracovat jako prodavačka, žejo, ale nejen v marketu, jsou i jiné obchody.
A pokud bys chtěla něco kancelářskýho, tak se připrav, že s minimální praxí deset let, věkovou kategorií 17 let, přitažlivým vzhledem, řidičským průkazem skupiny B, třemi světovými jazyky… no a možná s nástupním platem dvanáct hrubého.
(nadsázka, ale co jsem se bavila s některými lidmi, jedna firma měla opravdu skoro tyhle požadavky, aspoň praxi, světové jazyky a řidičák, a nabízeli 50 korun za hodinu.)
Vida, zase kecám o práci a přitom jsem ti chtěla pochválit ten (polo)svátečná článek o vánočních svátcích, úvahách, jestli zůstat nebo odejít a vším, co s tím souvisí.
Na jednu stranu se ti nedivím. Tady si totiž nevyděláš a navíc se k tobě chovají maximálně hnusně. Myslím, v práci.
[15]:Pekařství, to mi něco připomnělo, nedělalas náhodou v Karlově pekárně? Tam loni nastoupila moje švagrová a vzdala to po jednom dnu a to byla ženská, která se práce nebála a uměla makat. Ale to, co tam prý bylo, bylo šílené.
[18]: Tak to zní dobře, pošli, pošli 🙂 Já si to na jednu stranu uvědomuju, že to asi nebude tak žhavý s tím, co všechno budou potřebovat. Na druhou stranu se ty nabídky i cápci z pohovorů často tváří jako že budou požadovat kdovíco a já si prostě fakt nelajsnu tvrdit, že tomu rozumim, když v tom plavu. To je jasný, že si umim vygooglit všechno. Ale budu mít možnost googlit nebo budu muset něco udělat okamžitě na místě? Někdo jinej by to třeba risknul a vůbec by ho to netrápilo. Mě ta představa brzdí.
[19]: Tohle, myslim, neznám, ale o podobných věcech jsem slyšela a zvažuju to jako jednu z možností. Jen tam pořád bojuju s pocitem nejistoty, co se pojí s živností. Už jsem si to zažila a musíš tu práci furt hledat a má to svoje mínusy, no. Budu si to muset do budoucna vždycky nějak vyvažovat. Něco trochu jistějšího a k tomu nějaký melouchy navíc, aby byla změna.
[21]: Přesně s těmi přesčasy jsem to zažila. Namakali jsme jich tolik a když jsem se ptala, jak jsou hodnocené, manažer se mi doslova vysmál. Služebně starší kolegyně na mé dotazy krčily rameny a připadalo jim to vcelku normální, byly zlomené a smířené. Namakaly někdy i tři sta hodin měsíčně a nikdo jim ty přesčasy nezaplatil, ani normální hodinovou mzdou, natožpak nějakým navýšením za to, že to je přesčas. Člověk prostě musí být v totálním šoku, že si to někdo nechá líbit. Jak mohou takoví lidé mít rodinu a život? Sama jsem dělávala do 250ti hodin a celý ten rok jsem naprosto nefungovala, nikam nechodila, nic nedělala – nebylo kdy. Když jsem zrovna měla volno, prospala jsem ho nebo padlo na vyřizování nezbytných věcí. Žádné společenské akce, žádní přátelé, nic. Přišla jsem domů, nažrala se a padla. Jak a kdy v takovém systému někdo je schopný se starat o domácnost nebo dokonce o rodinu, to nikdy nepochopím.
[22]: To ani neni nadsázka, to je na tom to nejšílenější, taky jsem se s mnoha takovými pozicemi setkala, kde po mně chtěli pětileté praxe, řidičáky a tři jazyky a přitom šlo o nějakou s prominutím pitomou recepční nějaké nejzaprděnejší firmičky nebo penzionku o třech pokojích. Všichni se tam tvářili jako že jsi asi spadla z Marsu, že se k nim ty, taková nula, vůbec hlásíš, a člověk z toho měl čím dál tím větší pochybnosti o vlastních schopnostech a čím dál tím větší mindrák. No v něčem takovém já prostě nemůžu fungovat. Kdybych měla do smrti luxovat a stlát postele anglánům či amíkům, tak to furt bude tisíckrát lepší než cokoli, co jsem zatím vyzkoušela v Čechách, jen je prostě na hovno, že pak člověk není nablízku rodině.
[23]: V Karlově ne, ale v Ječmínku a v Panerii. Ječmínek by byl na hodně dlouhý vyprávění, Panerie je proti tomu dost slušná firma s dost slušným zacházením, ale ani tam člověka neoceněj, i když je fakt dobrej, jen mu furt šlapou na paty a furt na něj posílat skrytý kontroly. A finančně taky na houby, ale furt mi to přišlo jako zlatá práce po Ječmínku. To je neuvěřitelně odporná společnost.
[21]: A hlavně jsme do těch přesčasů byli nuceni už základním rozvrhem. Bylo v něm každý měsíc minimálně dvě stě hodin a nikdo neřešil, že má pracovní kalendář 160. Bylas ráda za 11 čistýho. No to je přece absurdní!