Velké konce a začátky

Mám pět dní do odjezdu. Uvažuju kdoví nad čím a kdoví proč. Snažím se nějak zabavit, abych nemusela myslet na to, jak dny utíkají. Snažím se být co nejvíc společenská, ale už mi z toho trochu hrabe. Vidět všechny a se všemi se rozloučit prostě není v mých silách a pořád musím myslet na ty, co už nestihnu. Z některých lidí cítím jistou nevyslovenou výčitku, že jsem se zrovna s nimi nesešla, protože zrovna oni si zřejmě připadali příliš důležití než abych na ně zapomněla. A možná že i jsou, nebo byli, ale nemůžu prostě stihnout všechno. A hodně si teď uvědomuju, že znám fakt strašně moc lidí a dost z nich mám i ráda. Jsem vlastně šťastnej člověk.

Někteří mi budou chybět obzvlášť. Do očí jim říkám, že mi budou chybět ty jejich blbý ksichty, ale co tím vlastně myslím, je že mi budou chybět oni. Jejich úsměvy. Jejich nátura a jejich neuvěřitelný kecy. Sedím vedle nich v hospodě a zoufale se snažím vtlouct si do paměti každej detail jejich vzhledu a každou nuanci jejich hlasů. Chci si je hrozně moc zapamatovat a nedovedu si představit, co bude, až je nebudu mít po ruce. Budu si muset najít jinou zábavu a rozptýlení a nebude to totéž, protože někteří prostě mají příliš unikátní smysl pro humor než aby je bylo možné snadno nahradit. Samozřejmě že si najdu nové známé a možná i přátele. A určitě nebudu sama. Ale strávila jsem roky selektováním přátel a dobře vím, kdo za co stojí. Ne každý je pro mě tak důležitý, ale jsou prostě tací, pro něž bych byla ochotná zvažovat, že tady zůstanu. Živořit v týhle pošahaný republice, kde nevidím žádnou budoucnost. Možná bych se spokojila s tím, že nepotřebuju budoucnost, když mám přítomnost s nimi.

Překvapivě mě jímá nemilej pocit z toho, kolik věcí tu zanechávám. Ne proto, že bych je chtěla tahat sebou, jako spíš že mi přijdou nedořešené. Každou věc, která se mnou nejede, do určité míry odsuzuji a nálepkuji jako nedůležitou – nebo moc objemnou – ale každopádně jako něco, co mi nestojí za to tahat. Čímž to pádem mě mrzí, že jsem ty věci zatím nebyla schopna dát do oběhu a najít jim nové majitele a lepší uplatnění. Jako ty skleničky Ferrari, co mi leží v šuplíku plnym věcí k darování. Chtěla jsem je dát kamarádčině příteli, ale nestihli jsme se sejít. Asi je nechám stát na popelnici, někdo se jich tam určitě ujme. A pak ty zásoby oblečení, z nichž jen část jsem stihla pověsit na VotočVohoz. Přijde mi to nedotažené do konce a trochu mě to trápí.

A taky mě trápí, že zatímco všichni mí přátelé i nepřátelé, lidé známí i méně známí se zajímají, přejou mi (ať už od srdce nebo jen tak že se to hodí), ať se mi daří, objímají mě, líbají mě, drží mi palce a mnohdy na nich je vidět, že jim opravdu budu chybět, moje rodina na sobě nedává nic znát. Nevím, co jsem čekala. Ale určitě něco víc než jen „No, to je hezký, kdo se mnou pojede na burzu! A kdo nám pomůže na zahradě?“. Musím přemýšlet, co se stalo, že se moje místo v téhle rodině smrsklo jen na místo pomocné síly. Je to vůbec možné, že je můj odjezd opravdu nevzrušuje? Nebo je to jen nějaká hra na „nic se neděje, nebudeme dělat scény“? Samozřejmě, že se všichni těšíme, až nebudeme narvaní v jednom bytě a já si konečně půjdu po svém, mám už na to dávno věk. Ale prosté „co já tu budu bez tebe dělat“ by bodlo… možná si lezeme na nervy, ale už jsem to zažila a vím, že to přejde. A stýská se mi už teď.

Snažím se balit, ale dělám to spíš bezmyšlenkovitě. Systematicky procházím byt a šuplík po šuplíku, poličku po poličce zvažuju každou jednu věc, kterou vlastním. Co se mi bude hodit, co je blbost brát, bez čeho nechci žít, co nesmím zapomenout a co je ještě třeba udělat. Snažím se rozdat, co neupotřebím a co by rok nevydrželo. Ale pořád mám pocit, že něco dělám špatně. Že se ode mě asi čeká, že sama uspořádám megapárty na rozloučenou, všem zaplatím panáky a všechny podaruju dárky na rozloučenou. Místo toho jsem si rozlučku nechala uspořádat kamarádkou, které jsem za to ani pořádně nepoděkovala, neschopná reakce jsem nechala všechny, ať připíjí na mou počest, i když jsem ve skutečnosti chtěla zařvat „Hovno já, to vy jste naprosto fantastický a budete mi děsně chybět!!!“, a dárky na rozloučenou jsem trpně přijímala já. Naštěstí jich nebylo moc, bože, nemám narozeniny a ani nemám chuť něco oslavovat. Spíš bych asi potřebovala mít na každého z nich čas o samotě, v soukromí. Říct jim, co pro mě znamenají a objímat je, dokud nepadneme vysílením. Ale na to nemám čas ani energii.

Jenom doufám, že ty lidi znaj dost dobře na to, aby věděli, že se nechovám schválně jako pitomec. Jen si s tím vším prostě nevím rady a je toho na mě moc.

Na jednu stranu se strašně bojím. A na tu druhou se těším, až budu pryč a budu moct konečně začít nový život. Mám pocit, že těchle posledních pár dní si místo těšení se „užívám“ spíš návalu lítosti a uvědomění, o co všechno přicházím. Bolí to a jsem z toho nemocná. A chovám se asi divně. Asi to je prostě proto, že něco ve mně umírá a co hůř, já sama to zabíjím. A musím to udělat, abych mohla začít znova a jinde, jak jsem chtěla.

Ty velký konce jsou prostě vždycky dost náročný. Tak na ty velký začátky. Ať za to stojej.