Máme za sebou první tejden. Yippeeyay! (cat photo included)

Tak jsme přežili první týden!

Vnímám to obzvlášť pozitivně i proto, že je dneska fakt krásně, což v člověku tak nějak podporuje tu dobrou náladu, ale pomohla mi i dnešní přítomnost Vivian. Zdá se, že i když tu už dělá dva roky, pořád v lesčems plave a vlastně neustále improvizuje. U spousty věcí neví, kam paří, jak je udělat a jak by měly být, pořád si pro sebe něco povídá a sama sebe (nebo mě) se ptá, jak by bylo nejlepší to či ono vyřešit. Stejně jako já nesnáší mytí a utírání sklenic na víno a k tomu všemu mi hodně připomíná Kim, jedinou pořádnou angličanku, s níž jsem pracovala před lety ve Woody’s při mojí první au-pair zkušenosti. Je veselá, typicky anglicky vtipná, energická, příjemná, a s ničím se příliš netrápí. A děsně vtipně se směje. Moje noční můry o tom, co řekne Ashleigh těm příšerně zmandlovanejm prostěradlům, který vypadaj, jako bych je vyžehlila a pak se do nich zabalila a válela sudy z kopce, spolehlivě zahnala prohlášením, že jak se to napne na postel, stejně to nikdo nepozná.

Včera jsem si div neohryzala prsty nervama. A. po obědě odjela a požádala nás, abychom odpoledne zahnali psa do domu a zamkli, a my to neudělali. To první nešlo, Daisy se prostě rozhodla, že si chce hrát, a my to po pár minutách vzdali. Takovou potvoru prostě nelze dohnat. A na to druhé pan Mysteriózní zapomněl a já to nějak pustila z hlavy. Dneska jsem na to zavedla řeč, přijde mi, že je lepší se k problémům přiznat a vysvětlit, jak k nim došlo, než předstírat, že se nic nestalo. Stejně jako včera s těma roztavenejma knoflíčkama. Dopadlo to dobře. Ashleigh nenadávala, uznala, že Daisy není snadný chytit a dveře jen připomněla pro příště. To se mi na ní líbí. Možná je to tím, že tu jsme noví, ale spíš myslím, že je prostě taková. Nemá potřebu na nás řvát. Jen dneska nebyla spokojená s tím, jak jsem vyžehlila Nigelovy košile, a Viv mi s tím musela pomoct. Měla jsem chuť jí je hodit na hlavu, ať si je žehlí sama. Posraný košile! 😀 A ke všemu ve velikosti XL aby toho náhodou nebylo na žehlení málo! Jako by nestačily její blůzky, ty se ještě žehlí celkem snadno, ale tyhle nevyžehlitelný stany?? Obávám se, že s tím budu bojovat ještě hodně dlouho. Nikdy jsem si neuvědomila, jak dlouho to trvá takovou košili správně vyžehlit. But then again, já nikdy košile nenosila. A taky jsem sakra věděla proč ne.

Už nám spravili topení, respektive časovač. Myslím, že s ním ve skutečnosti nic moc nebylo, protože týpek, co přijel to opravit, tu byl asi tak pět minut, a když odjížděl, díval se na mě jako na debila, co neumí do pěti počítat. Jako by to snad byla moje vina. Vstávat dneska ráno do vytopenýho bytu bylo každopádně mnohem příjemnější než ta běžná kosa (po ránu je to fakt hnus, hlavně teda v kuchyni), a taky se to poslušně zapnulo v šest večer. Toto se líbí Em Phoenix. Vrn, vrn, teploučko.

Další zvednutí nálady jsem si zapříčinila sama, když jsem se včera odpoledne pustila do zvelebování annexu. Teda nejdřív jsem si tím přivodila spíš dost nevrlosti, ale výsledek za to stál. Já vám něco povim, vždycky jsem chtěla mít doma dřevěný žaluzie. To jsem ale byla pěkná kráva. Teď je mám dvoje a díky bohu, že jsou jen v kuchyni, protože to je děsný zlo. Nevím, jak dlouho jsem ty větší umejvala, ale rozhodně to bylo dýl než by se mi líbilo a byl to děsnej voser. Ovšem jak říkám, ta práce se vyplatila, zrovna teď jsem u nich vylepená – mám tu takový svoje místečko, někdy vám ho vyfotím – a užívám si, že na nich neni žádnej prach. Ještě to ovšem bude chtít umejt ty druhý, ale od čeho mám pana Mysteriózního? Dělba práce, neasi 😀

Taky jsme trochu přeorganizovali kuchyň a hned je to tu o něco použitelnější, i když pořád máme zbytečně moc nádobía ještě k tomu je to všechno otřískaný, jako by s tim někdo hrál frisbee. A těch sklenic na šáňo. Nechápu. No nic. Zatím to nechávám tak, věci, co nechci, dávám stranou, a časem se zeptám Ashleigh, jestli to chce zpátky nebo co s tím mám dělat, aby to nezaclánělo. Toho prostoru tu není zase tolik a hergot, sotva jsem si debordelizovala svůj pokoj, přijedu do tohohle a můžu začít znovu.

Mno. Ale každopádně máme konečně po týdnu padla. Teď večer měl ještě přijít Nigel a vzít pana M. řídit, ale už je sedm a on furt nikde, takže z toho asi nic moc nebude. Stejně jako z nákupu. Asi zítra. Trochu mě tou nespolehlivostí štvou, ale co se dá dělat.

Zítra mimochodem vůbec nebudeme mít volno, jak by se zdálo. Ráno jdeme na pár hodinek do baráku, pak by nás měli odvézt za Victorií – což je ta pani od architektů, kde bychom měli tak jednou týdně uklízet, mám pocit, že to bylo v Arundelu, ale jistě to nevím – a pak snad teda nakupovat. Pan M. by taky měl navštívit souseda Hugha a posekat mu trávu či co. Pořádný volno se zdá být v nedohlednu. Ale v neděli snad bude. Už se fakt těším na nevstávání. Myslím, že v posteli strávím celej den. Ostatně taky co jinýho dělat. Auto ještě nemáme, nemáme se tudíž kam vypravit, respektive jak. Trochu otrava. Ale co už. Myslím, že dřepět večer doma mi přijde pořád lepší než jezdit po těch místních krpálech a zatáčkách. Možná je to trochu nuda a užila bych trochu víc čerstvýho vzduchu, ale z gauče se mi aspoň nezvedá pajšl.

Mno, takže to by bylo asi tak všechno, prozatím. Uvědomuju si, že momentálně to tu vypadá jako největší deníček domácí puťky, a klidně mi dejte vědět, že vás ty kecy o mytí nádobí a otírání žaluzií nebaví, ale holt prostě prozatím nemám nic zajímavějšího 😀 Ono by to asi bylo zajímavější, kdybych to doplnila pořádnýma fotkama zevnitř baráku (nebo i z okolí), ale myslím, že kdyby mi na to Ashleigh přišla, asi by ji to moc nepotěšilo 😀 Takže radši nebudu pokoušet štěstí. a zůstanu u neškodných fotek koček 😀 Btw tahleta se jmenuje Pearl. Miláček hadrovej :* Ale až vyjedeme někam na vejlet, nebojte se, pořádný fotky určitě budou. A vůbec to celý určitě bude zajímavější, ostatně máme na to rok. To by bylo, aby nebylo, žejo.