Začal nám druhej tejden. Ashleigh je nedostupná. Apple cider.

Inu, tak tu máme druhej tejden pobytu a věci se mají tak napůl skvěle a napůl divně.

Je divný a hlavně nepříjemný, že Ashleigh s náma teď skoro nekomunikuje. Když už jo, tak stroze zadává úkoly a hned zase zmizí, mně dneska (sice ne vysloveně zle, ale přece) vytkla hned několik věcí, včetně mého pomalého žehlení, za což jsem ji měla chuť kopnout do kolena, protože mě především zpomalily ty šílený Nigelovy košile, co na mě nasypala v pátek. Jinak si myslím, že pomalá vůbec nejsem, problém je především v tom, že tahle rodina má naprosto neskutečný množství šatstva (její šatna? Říká vám něco jméno Carrie Bradshaw?) a vůbec věcí a hlavně že se pere každej den několik várek, z nichž po vyžehlení je několik štosů, často k tomu je třeba připočítat štos obřích prostěradel a povlečení velikosti king size, jejichž mandlování je utrpení.

Ta výtka mě pronásledovala celej den. Ashleigh mi řekla, že by mi potřebovala napsat na každej den rutinu, čili věci, co se dělají v pondělí, v úterý atd. Velké úklidy pokojů, různé větší úkoly, co zaberou víc času, a podobně. Věci, co asi nebudou úplně sranda a tak nějak se obávám, že mě čekaj krušný časy 😀 Upřímně si ovšem hlavně neumím představit, jak bych takový věci měla stíhat za těch pět hodin, který mi teď taktak stačí na to všechno žehlení, luxování, převlíkání postelí, drhnutí koupelen a leštění kuchyně a zase žehlení. A stejně když odcházím, kopa ho tam zůstává. Ale já prostě odcházet budu, protože jinak bych tam taky mohla bejt klidně celej den. Což by mi až tak nevadilo, až na to, že za to mi nezaplatí nic navíc. Živí mě za pět hodin denně a tři o sobotě a dost na tom, že předchozí týden jsem rozhodně napracovala víc, v budoucnu to rozhodně dělat nehodlám, leda bychom se tak domluvily.

Hovory s Hankou, ale i Syem (zdejším zahradníkem/učitelem na kytaru/členem metalové kapely) nebo Viv (pomocnice v domácnosti) nás v tom jenom utvrzují. Podle všech, s nimiž jsme mluvili, bychom si s Ashleigh měli domluvit přesné hodiny denně, jinak tam budeme furt. Jenomže vzhledem k tomu, jak furt někde lítá, je teď hrozně těžký s ní mluvit víc než jednu větu á la došlo žrádlo pro psa. Hned vám zase někam uteče. A tak se prostě držím toho, co jsme si řekli v mailu, a v jednu mi to padá od ruky. Aspoň se teda snažím, někdy od toho člověk fakt nemůže odejít.

Včera jsem si příjemně promluvila s Viv. A. nebyla doma, a tak jsme na to byly skoro celou dobu samy. Dost mě pozvedla na duchu. Musím říct, že ačkoli to beru jako čas pro sebe, pokud jde o náš vztah (přes všechny krásný a dobrý věci, bejt s někym čtyřiadvacet hodin denně se nedá, prostě nedá vydržet dlouho, a tak se snažím najít nějakou rovnováhu a dělat věci, který bych dělala, kdybych tu byla sama. Jako třeba blogovat nebo si jít sednout ven do trávy. Nebo se jen tak proběhnout na konec ulice a nikomu se s tím nesvěřovat. Je to prostě moje věc), stejně je náročný bejt na to všechno sama. Když je po ruce Viv, všechno jde mnohem snáz, mnohem líp vím, co mám jak dělat, má pro mě kdejakej tip a poradí, kam co patří a kterej kus oblečení je čí. Ale zároveň taky často krčí rameny a neví, což mi pomáhá taky, protože na tom vidím, že ani po dvou letech práce tady není všeznalá a všemohoucí a není na tom o nic moc líp než já, taky tu v lesčems plave. Asi to holt nebude v nás, ale spíš v Ashleigh.

Báj d vej, teď jsem víc než kdy předtím ráda, že ten blog mám v češtině 😀 Na anglickym by tohle bylo kurevsky nebezpečný psát.

Dneska si od nás A. vzala pasy. Kvůli Victorii. Že nás prý bude platit nějak z peněz officu. Vyjádřila jsem při tom předávání svoje obavy, že to neni nejlepší nápad, protože tu jsme v podstatě načerno – nejsme nikde nahlášeni, neplatíme daně, jsme au-pair. A. se na mě podívala jako na idiota a řekla mi, že to není pravda a že au-pairs jsou tu normálně legální. Nebrala jsem jí to, ale fakt mám jinej názor. Každopádně průser bude přinejhorším na někoho jinýho. Teď akorát doufám, že ty pasy dostaneme zpátky dřív než Míra řidičák. A když je řeč o řidičáku, pořád nemáme auto. Až se budu muset příště doprošovat odvozu na nákup, asi mě to začne srát.

Nákup. Tak na ten jsme museli opět zneužít Hanku. A. nám ho slibovala už v pátek, ale ani v sobotu odpoledne se nezmínila a nebyla k sehnání, takže jsme podruhé zneužili naši českou kamarádku a nechali se odvézt. Rozšoupli jsme se, s takovouhle člověk nikdy neví, kdy se tam zase dostane, takže nám to teď snad dýl vydrží. A rozhodně je fajn mít větší výběr. Taky se už nebojíme jako při prvním nákupu a bereme kromě základních surovin i různé vychytávky, ňamky a užitečnosti jako třeba plastový prkýnko na krájení. S tim zdejším dřevěnym trámem ať se jdou bodnout, to se nedá používat. Taky jsme od Hanky dostali škrabku na brambory. Jeden by neřek, ale taková škrabka na brambory, dostaná darem, je někdy nejvíc dojemná věc a nejsprávnější dárek ever. Jako by nestačilo, že nás vzala na nákup a pozvala k sobě domů, kde nám uvařila večeři. Ještě nám dá škrabku. Je to fakt hodná ženská.

Mno. Takže se tu seznamujeme se spoustou skvělejch lidí a díky naprosto fantastickýmu počasí jsme už ochutnali i léto – dneska to smažilo tak moc, že si Míra dokonale spálil hlavu, krk a ruce a já se bojím, aby z toho neměl úžeh. A taky jsem poprvé vytáhla šortky. Musím říct, že ty holý nohy jsou po zimě vždycky takový zvláštní, jako by to bylo vůbec poprvý. Ale bylo to fajn.

Další moc fajn věc jsou zdejší kočky. Čím dál tím víc jich podléhá mému šarmu XD Včera odpoledne jsme tu měli na návštěvě Pearl a dneska jsem si zpříjemnila odpoledne péčí o Squirrel, která vypadá, že se beze mě prostě nemůže obejít. Jak řikal Baux, she mews a lot. Jinak řečeno, furt něco mňouká a dožaduje se pozornosti. Občas to s ní plaše škubne, ale cítím, jak je den ode dne klidnější, jak mi čím dál tím víc důvěřuje. Stejně tak si postupně získávám pozornost hladké černobílé Tabithy (velice nedůvěřivá kočka) a dvou dlouhostrstejch venkovních macků, který nevim, jak se jmenujou, ale jsou nádherný. Nejlepší na nich je, že když za nima vylezu ven a jdu se projít na konec ulice, ony jdou se mnou jako pejsci, přímo vedle mejch nohou. Nevěřila bych, že je to možný. Vždycky jsem o tom snila, ale přišlo mi to prostě jako fantasy. Kočka, co vás poslechne na slovo a nejvíc slyší na svoje jméno. Když se Veverka trochu opozdí, zavolám na ni:“Squizzie!“ a ona hlasitě mňoukne a doběhne mě. Je to fascinující. Čím dál tím víc přemýšlím nad životem na vesnici, už proto, abych mohla mít takovou kočku a mohla ji nechat běhat po venku bez obav, že mi ji něco zajede. V týhle prdeli tak maximálně potká koně.

Anyway, chtěla jsem říct, že zdejší lidi jsou super, ale s Ashleigh teď trochu bojujeme. Jsou s Nigelem poměrně nespolehliví a nevím, možná jim nesedneme, protože si nás moc nevšímají a kdybychom se nestarali o nákup skrz Hanku, tak bychom neměli co jíst. Zezačátku to bylo mnohem lepší. Možná si námi nejsou jisti nebo toho mají opravdu tak hodně, že zapomínají na svoje au-pairs, nevím. Zatím to až tak moc neřeším. Ale je to k vzteku, když vám ráno řekne, že vás odpoledne někam vezme, a odpoledne není doma a vy se jí ne a ne dovolat. A druhej den ráno vejde do dveří se svým zářným Háj, a ani slova o tom, že by něco nebylo v pořádku, žádné vysvětlení, omluva, nic. Tak nevím, uvidíme.

Ale zase asi budu klidnější, až mi tu rutinu napíše. Aspoň budu vědět, co mě druhej den čeká. Takhle chodím vždycky spát dost nejistá, protože nevím, s čím na mě přijde, co jsem zase udělala špatně tentokrát. Nevím, možná to vidím moc černě. Nechci to prostě zkazit.

Každopádně se mi líbí, jak se zabydlujeme. Prkýnko, zásoba koření, výborná domácí kuchyně dvakrát denně (se snídaněma si zase tak nevyhrajeme, ale taky dobrý), Scrubs a jablečnej cider. Dneska se mi snad bude dobře spát.